← catalogue

Blesky nad Beskydami

by František Omelka · Czech · Gutenberg #47754 · 304,027 chars · public domain (US)

The Project Gutenberg eBook of Blesky nad Beskydami
    
This eBook is for the use of anyone anywhere in the United States and
most other parts of the world at no cost and with almost no restrictions
whatsoever. You may copy it, give it away or re-use it under the terms
of the Project Gutenberg License included with this eBook or online
at www.gutenberg.org. If you are not located in the United States,
you will have to check the laws of the country where you are located
before using this eBook.

*** This is a COPYRIGHTED Project Gutenberg eBook. Details Below. ***
***     Please follow the copyright guidelines in this file.      ***


Title: Blesky nad Beskydami

Author: František Omelka


        
Release date: December 23, 2014 [eBook #47754]
                Most recently updated: October 24, 2024

Language: Czech

Other information and formats: www.gutenberg.org/ebooks/47754

Credits: Produced by Miroslav Malovec and Jana Klimentova


*** START OF THE PROJECT GUTENBERG EBOOK BLESKY NAD BESKYDAMI ***

FRANTIŠEK OMELKA

BLESKY NAD BESKYDAMI

  Vyšlo jako 61. svazek
  knihovny vybrané četby
  pro mládež »JITRO«



František Omelka:

Blesky nad Beskydami

Ilustroval František Süsser


Publikace číslo 1810-228. Brno 1947


Nákladem KOMENIA, učitelského nakladatelství, společnosti s ručením
obmezeným, Praha VII, třída krále Jiřího VI. Čís. 4 -- Brno,
Leninova čís. 34 -- Banská Bystrica




  Tuto knihu připisuji památce svých synovců
  JAROMÍRA OMELKY a BOHDANA OMELKY,
  kteří obětovali své mladé životy za vlast.

                                    Autor.




Valašsko


Tichý a zadumaný kraj. Kraj vysokých kopců, protáhlých strání,
hlubokých ráztok a zurčících horských bystřin. Kraj velebné krásy,
ale i tvrdé lopoty. Chceš-li sklidit trochu řídkého obilí nebo
brambor, musíš se s přírodou bít a rvát.

V tomto kraji vyrostli kdysi zbojníci Ondráš a Juráš. Valašský
lid je opředl pověstmi a legendami. Povýšil je na hrdiny, jejichž
sláva se roznesla daleko za hranice valašského území...

Dávno již zemřeli Ondráš a Juráš. Pohasla jejich sláva a vybledlo
kouzlo pověsti o nich. Dnes už je dovedou se zanícením vypravovat
jenom nejstarší pamětníci minulých časů.

Zemřeli Ondráš a Juráš. Valašská statečnost však nezemřela. Doutnala
pod povrchem všedního života. Až přišla chvíle, kdy zahořela znovu
jasným, oslnivým plamenem. To bylo tehdy, kdy ve všech obcích
hornatého kraje vyšlehly plameny vzpoury proti novodobým utlačovatelům.
Valaši se stali mstiteli křivd a urážek, jimiž byl celý náš národ
zasypáván, haněn, tupen a srážen k zemi. Tisíce Ondrášů a Jurášů
třímaly zase v rukou zbraně a prapory svobody.

Byli to valašští partyzáni.




1. Recitační hodinka


»Děti, vstávejte!« zvolala paní Čermáková na své tři školáky.
Patnáctiletý Slávek se posadil na posteli.

»Dobré ráno, maminko! Kolik je hodin?« otázal se.

»Hned bude sedm. Máte co dělat!«

Slávek se protáhl a zatahal za vlasy o dva roky mladšího bratra.

»Jendo, vstávej! Už je půl osmé!« přidal půlhodinku, aby ho
popohnal.

»Ach jej! Já bych ještě spal!« mnul si oči Jenda a pomalu slézal s
postele. »A Olinka je už vzhůru?«

Slávek nakoukl do vedlejší světnice, kde spávala jejich osmiletá
sestřička s rodiči.

»Kdepak! Ta spí jak o půlnoci!«

Jenda přiskočil k Olinčině posteli a pošimral ji na prstech na
noze. »Vstávej, Olinko! Už bude osm,« přidal si další půlhodinku.

Olinka se chvíli převracela. Pak si náhle uvědomila, co Jenda řekl.
Vymrštila se jako šipka.

»Cože? Osm? A proč jste mě nevzbudili?« začala nabírat.

Potom se však podívala na košilaté, neumyté, rozcuchané bratry a
řekla vesele: »Oh, vy -- cikáni! Kdyby bylo osm, to byste tu tak
nestáli!«

A zase spokojeně zavřela oči.

Ale již tu byla maminka.

»Tak co je dnes s vámi? Olinko, dolů! Rychle se oblékat -- a už ať
jste ve škole!« řekla rázně.

Po tomto zákroku se dali hbitě do práce. O půl osmé vycházeli z
domu. Paní Čermáková zůstala chvíli stát na prahu a s radostí a
mateřskou pýchou se dívala na své děti. Všichni byli tmavovlasí,
černoocí, kypěli zdravím a bujností -- radost se na ně podívat.

Jen Slávek ji v poslední době znepokojoval. Po osudném patnáctém
březnu náhle zvážněl. Čím dál řidčeji zněl domem jeho veselý smích.
Stále byl zamyšlen a málokdy šel mezi chlapce. Celé hodiny vydržel
sedět u knih. A co četl! »Dějiny národu českého v Čechách a v
Moravě« od Františka Palackého, historické romány Jiráskovy, velký
román Zikmunda Wintra »Mistr Kampanus«, smutné povídky Václava
Beneše Třebízského z doby pobělohorské, spisy Koptovy ze života
našich legionářů.

Oživl vždy až večer, když přišel z práce otec. Vypravoval mu, co
četl, a ptal se na všechno, čemu nerozuměl.

»Dej tatínkovi pokoj!« napomínala ho často. »Je za celý den
ulítaný, a ty mu nedopřeješ chvilky klidu.«

Ale otec se usmíval.

»Jen ho nech, maminko! Mám radost, že ho to zajímá.«

A Slávek, jsa povzbuzen, se ptal a otec odpovídal. Přestože byl
prostým venkovským listonošem, nepřivedla jej žádná synova otázka
do rozpaků. Od mládí se zajímal o dějepis a literaturu. Mnoho četl
a ve své knihovně měl četná díla našich předních spisovatelů. Měl
také bohaté životní zkušenosti, neboť jako legionář uviděl pěkný
kousek světa. Však také, když se rozpovídal o legionářských bojích,
poslouchávala ho s napětím celá rodina.

Velmi často mluvil Slávek s otcem o přítomných dnech. Nemohl se
smířit s myšlenkou, že Němci drancují milované české země, a národ
k tomu, jak se mu zdálo, nečinně přihlíží.

»Na všechno je čas, Slávku,« krotíval jeho výbuchy otec. »A Němci?
Jak přišli, tak zase odejdou.«

Slávka však tato slova neuspokojovala. Dlouho do noci se vždy
převracel v posteli a myslil na ty tři potupné měsíce, kterými již
národ prošel, i na ty, kterými teprve projde...

To tanulo matce na mysli, když se dívala za svými dětmi. Neměl by
si to ten chlapec tak zabírat, pomyslila si a vrátila se do chalupy
k své práci.

Chlapci s Olinkou zatím běželi ke škole. Měli to skoro půl hodiny,
neboť jejich chalupa stála s dvěma jinými domky daleko za vesnicí
na samotě u lesa. Od hlavní silnice běžela úzká polní cesta, jež
vedla k nim -- do Doliny. Takové osamělé chalupy byly roztroušeny
po kopcovitých pasekách kolem celé Hošťálkové.

Přišli do školy, když už zvonilo. Rychle se rozběhli do svých tříd.

Slávek vešel do učebny zároveň s učitelem češtiny. Usedl na své
místo a začalo vyučování.

Před koncem hodiny jim učitel oznámil, že v poslední hodině
češtiny, to je za týden, budou mít recitační hodinku. Ať si každý
žák vybere nějakou báseň, naučí se jí a krásně ji ve škole
přednese.

To bylo něco! Nadšené výkřiky souhlasu propukly ještě v přítomnosti
učitelově. A což teprve o přestávce!

»Co si vezmeš?«

»Asi něco od Erbena. A ty?«

Některou báseň Wolkerovu. A ty?« obracel se tázaný na dalšího.

Slávek seděl na svém místě a nevnímal ruch kolem sebe. Recitační
hodinka! Básně! A Němci loupí a zatýkají a šíří kolem sebe dusno až
k zalknutí. Je možno myslit na básně?

Trpký úsměv se usadil na chlapcových rtech. Jeho myšlenky se
vrátily o tři měsíce zpět, k tomu sychravému dni 15. března 1939...

Bylo asi sedm hodin, když se tehdy probudil. Do oken šlehal déšť se
sněhem. Maminka zatápěla v kuchyni a zapjala radio. Z přístroje se
ozvaly kovové, drnčivé, studené zvuky, tak nezvykle jiné, než jaké
slýchal obyčejně.

Maminka se zaposlouchala. Lopatka jí vypadla z ruky.

»Tatínku!« zvolala s uleknutím. »Nejsou to německé pochody?«

»Jsou!« zarazil se i otec.

»Probůh -- co to znamená?«

Nemuseli dlouho čekat na vysvětlení.

Vřeštivý pochod dozněl a nepříjemný ženský hlas oznamoval:

»Obsazování našich historických zemí bylo zahájeno o šesté hodině.
Se všech stran valí se k nám německá vojska, jejichž příchod
očekávají čeští vojenští velitelé u svých jednotek, aby se
podrobili pokynům, které jim budou dány. Naše vojsko bude
odzbrojeno. Postupu říšského vojska nesmí být nikde kladen odpor,
protože nejmenší incident by měl nedozírné následky a bylo by proti
nám zakročeno s veškerou brutalitou... Doufáme, že každý z vás,
kteří nasloucháte našim těžkým slovům, pochopíte, že sdělení, které
vám činíme, je prosté a stručné. Prosíme vás všechny, abyste si
uvědomili, že by bylo ničením národa, kdybyste se dopouštěli
nepředložených činů v bolesti a vzdoru. Zachránit národ v tomto
okamžiku znamená mlčet a jít za svou prací. Všichni na svá místa,
tak jako každý všední den. Do škol, do dílen, do továren, do
obchodů, do úřadů, do stáje a na pole. Jen v obětavé a houževnaté,
nezištné práci je náš život a naše budoucnost.«

Chvíli bylo v kuchyni ticho. Pak se maminka rozplakala: »Tak, děti,
je po všem...!«

Patnáctý březen roku 1939! Jaké moře slz tě uvítalo toho nevlídného
rána! Kolik zoufalých výkřiků se tehdy vydralo z hrdel nešťastného
národa, který se potácel už půl roku nad propastí beznaděje!

A kolik vzdoru jsi zažehl v českých srdcích!

Po snídaní, do něhož se nikomu nechtělo, odešel otec do služby a
chlapci do školy. Olinka zůstala doma, neboť maminka se o ni příliš
bála.

Celá vesnice byla jakoby uplakaná. Sníh padal hustěji a hustěji.
Veliké, těžké vločky tály hned při dopadnutí na zem, kde se měnily
v kalužiny a v protivné, mazlavé bláto.

Na návsi stál hlouček mužů.

»Co tomu říkáte, staříčku?« obrátil se jeden k starému výměnkáři.

»Co říkám! Už je veš v kožichu. A těžko, těžko ji bude z něho dostat.«

»Ale dostaneme ji. Dostaneme. Zas potáhne, odkud přišla,« zatínal
pěst jiný.

Ve třídě seděli chlapci na svých místech jako zařezaní. Vyučovalo
se i nevyučovalo. Učitelé chodili s vážnými tvářemi. Připravovali
děti na to, co přijde. A loučili se s tím, co ztráceli: se
svobodou.

O přestávce vběhl do třídy Pavel Kovářů s radostným výkřikem:

»Kluci, Němci jsou zastaveni!«

»Kde?«

»U Hodonína!«

»Bojuje se tam?«

»Dostali rozkaz, aby zůstali stát a do večera mají od nás odejít!«

Třída zaburácela nadšeným jásotem. Ale jen na chvíli, neboť již v
příští hodině jim pan učitel řekl, že nic takového nebylo
oznámeno...

V jedenáct hodin byl Slávek ve sborovně. Nesl tam početní sešity.

Právě odmykal skříň, když vešel do sborovny školník. Slávek ho
nepoznával. Býval to takový nevrlý starý bručoun, věčně mrzutý,
věčně s něčím nespokojený. A dnes?

Vběhl do sborovny jako mladík. Tváře mu hořely vzrušením, oči se
leskly.

»Pánové,« a volal vesele, »máme vyhráno!«

Učitelé se k němu dychtivě nahrnuli.

»Co je nového?«

»Bude se bojovat! Francie a Anglie vypověděly Německu válku! Rusko
mobilisuje! Amerika zaslala Německu výstrahu!«

»Opravdu? Kde jste to slyšel?«

»Syn to donesl. Právě prý došla na poštu telegrafická zpráva.«

Sotva dozněla jeho slova, zazněl sborovnou bouřlivý jásot
učitelského sboru.

»Stokrát raději padnout se zbraní v ruce než tohle otroctví!« volal
Slávkův třídní.

»Tak přece se ten Západ vzpamatoval!«

»A já vám vždycky říkám: věřte v Rusko!«

Nikdo nepochyboval o pravdivosti školníkových slov. Vždyť to byl
starý nemluva -- a když něco řekl, mohlo se na tom stavět.

Půl hodiny bylo jasno ve sborovně, v ředitelně a ve všech třídách.
Půl hodiny nezapomenutelného jasu uprostřed hrozivé tmy, kterou byl
obklopen celý 15. březen 1939.

Přesné půl hodiny.

Neboť již o půl dvanácté se zjistilo, že na zprávě nebylo ani slova
pravdy. Starý školník za to ovšem nemohl. A nemohli za to ani jiní
lidé, kteří přinášeli podobné zprávy Bůh ví, odkud. Národ si je
kladl jako hojivou náplast na bolestivou ránu, jež mu byla tak
neočekávaně zasazena.

A k večeru se objevili v Hošťálkové první Němci. Jeli na autech a
tancích, s puškami a kulomety, připravenými k výstřelu.

Lidé se na ně dívali a jejich oči byly plny ledového chladu, hněvu
a nenávisti.

Měsíce, které pak následovaly, nebyly o nic radostnější.

Dusivé ticho se šířilo celým krajem. Na všem ležel hluboký stín.
Začínalo se šeptat o gestapu a zbabělých českých lidech, kteří se
před Němci přímo plazili v prachu. I o těch, kteří zrazovali a
udávali své spoluobčany.

Slávek čekal, že se český národ zvedne k odporu. Že Němce vyžene. A
zatím -- ticho bylo v jejich malém domku. Ticho bylo v Hošťálkové.
Ticho bylo na Vsetíně. Ticho, mrtvé, zarážející, zraňující ticho
bylo v celých českých zemích.

Slávkovi bylo hořko. To je ten hrdý národ slavných husitských
bojovníků? To je národ Jana Žižky z Trocnova? Jak by se asi
zachmuřila větrem ošlehaná tvář slavného válečníka, kdyby spatřil
to dílo zkázy v Československé republice! Kdyby slyšel hukot
německých letadel, hřmění německých tanků, rachot německých aut a
motocyklů, tvrdé kroky německých vetřelců -- a vedle toho si chodí
český národ jakoby nic. Slávkův tatínek roznáší poštu jako dříve,
obchodníci prodávají, na železnicích se jezdí, ve školách se
vyučuje... Oh, jistě by se ten starý bojovník hanbou a studem
obrátil v hrobě! Ba ne, vstal by z hrobu, vyskočil by z něho,
svolal by narychlo staré spolubojovníky, vzali by své palcáty,
píky, muškety, bojové vozy, připomněl by jim slavná vítězství,
kterých dobyli nad odvěkým nepřítelem českého národa, vzkřikl by:
Na ně! Hrrr -- na ně!

A už by prchaly ty zlodějské hordy, které rozkrádají český majetek
a odvážejí jej do své země v nekonečných řadách aut, jež jsou
pečlivě přikryta zelenými plachtami! Němci by utíkali tak, jak
pádili před staletími u Ústí nad Labem, u Tachova, u Domažlic...

Žižka by se usmál, pochválil by své staré druhy, ale pak by se
znovu zamračil: »A teď, bratři, teď nás čeká ještě jeden úkol. Je
těžký a smutný, ale musíme jej splnit.« Husité by k němu vzhlédli
plni překvapení. Vyhnali přece Němce, osvobodili Čechy -- jakýpak
ještě úkol? »Rozumím vám, bratři,« pokračoval by Žižka. »Nepřítele
jsme vyhnali, pravda. Ale teď musíme ztrestat naše potomky.«

»Proč, bratře Jene?« ptali by se nechápavě.

»Protože zapomněli na naši starou vojenskou slávu. Protože Němci
vtrhli do našich zemí, a oni proti tomu nic nepodnikli. Protože se
smířili s hanbou a ponížením. Na ně, bratři -- musíme je
vzpamatovat a zburcovat!«

A staré palcáty by zle řádily mezi českými lidmi...

Slávek úplně zapomněl, že je ve škole.

Ze zamyšlení ho vytrhl Pavel Kovář, Slávkův soused:

»Slávku, kterou báseň ty předneseš?«

»Báseň?« opakoval po Pavlovi. »Ach, tak ... báseň...«

V duchu rychle proletěl několik svazků poesie z otcovy knihovny.
Některé verše opěvují krásu přírody, jiné si všímají člověka: líčí
jeho city, lásku k matce, životní zklamání a bolest.

Jsou krásné ty básně. Dovedou vzbudit u čtenáře radost i soucit.
Dovedou povznést nad všednost jednotvárného života.

Ale to není ono... Ne, ne! Slávek nebude přednášet o měsíci a
hvězdách, o rozkvetlých stromech a vonících lukách, ani o radosti
nebo smutku a utrpení jediného člověka. Má-li přednášet, musí to
být báseň, která zabuší na srdce posluchačů tvrdými údery, musí
kovově zadunět jako mohutný zvon, musí být plamenná jako ohnivý
meč, musí zapálit jiskru nadšení, která se promění v čin!

Pojednou se usmál.

Zná takové básně!

Vždyť kolikrát už četl ten tenoučký svazek od Josefa Václava
Sládka, který má prostý název -- České znělky!

»Vezmu si něco od Sládka,« odpověděl.

»Bude to jistě něco hezkého, viď?«

»Ano. Je ta báseň pěkná. A hlavně -- básník v ní vyjádřil to, co
cítím dnes já. Už nebudu mlčet! Už ne!« řekl tak prudce, že Pavel
na něho udiveně pohlédl.

Po celý týden žila Slávkova třída jen v přípravách na recitační
hodinku. Byl konec června a recitační hodinka měla být jejich
posledním školním podnikem. Pak se už rozejdou. Někteří půjdou do
učení, jiní zůstanou doma při hospodářství. Na školu zůstanou jen
vzpomínky. Proto se každý snažil, aby jeho poslední vystoupení ve
třídě dopadlo co nejlépe.

Konečně přišel očekávaný den.

Ve třídě bylo jako v úle. Chlapci si ještě jednou opakovali básně,
které budou přednášet.

Zazvonilo. Pan učitel vešel do třídy. Byl nějak svátečně
naladěn -- recitační hodinku s volným výběrem básní uspořádal dnes
poprvé.

»Jak to chcete přednášet: nejprve dobrovolníci?«

»Ne, podle abecedy!«

»Podle toho, jak sedíme!«

Dohodli se, že budou vyvoláváni podle zasedacího pořádku.

Seděli v lavicích po dvou ve třech řadách. Slávkovo místo bylo v
poslední lavici u oken. Jeho řada měla být vyvolávána první.

»Jakmile bude přednášející se svou básní hotov, podrobíme ho
kritice. Budeme posuzovat tyto věci: výběr básníka -- zvolenou
báseň -- je-li zajímavá a cenná, u přednesu si všimneme jasné
výslovnosti, modulace hlasu a postoje přednášejícího,« udílel
poslední pokyny učitel.

A už to šlo. »Dědova mísa« od Jana Nerudy, »Domov« od Karla Václava
Raise, pak básně od J. S. Machara, Petra Bezruče, Viktora Dyka,
Josefa Hory, Jiřího Wolkera, Jaroslava Seiferta.

Právě měl přednášet Pavel Kovář.

Stál již u tabule, když někdo zaklepal.

Učitel šel ke dveřím, ale ty se již otevřely a v nich
stál -- okresní školní inspektor.

Třída ho pozdravila.

»Dobrý den, chlapci,« odpověděl.

»Co máte, pane kolego?«

»Češtinu. Uspořádali jsme si recitační hodinku.«

»Chvilku si poslechnu. Můžete pokračovat.«

Pavel Kovář se poněkud zaraženě podíval na učitele, pak na
inspektora. Bylo vidět, že je zmaten a svádí sám se sebou jakýsi
vnitřní boj.

Trvalo to jen několik vteřin, ale všichni si toho všimli.

»Nu tak -- Pavle!« pobídl ho učitel.

Pavel se odhodlaně napřímil a začal přednášet:

Svatopluk Čech:

POD STARÝM PRAPOREM.

  Výše ten prapor červenobílý,
  hrdě ať zase k nebesům vlá,
  v pažích ať nové procitnou síly,
  k činům se vypne pravice mdlá,
  znovu se vzpruží kročej náš vratký,
  naděje smělá rozjiskří hled --
  za čest a právo, za drahé statky
  vesele vpřed!

  Slyšte, jak šumí prapor ten starý
  o mrtvých recích, nad nimiž vlál,
  kolikrát nesl odpůrci zmary,
  kolikrát v záři vítězně plál --
  V krvavých cárech, do prachu kleslý
  ztlíval pak žalně po mnohý čas,
  ale zas ruce věrné ho vznesly
  v nebeský jas.

  Splýval nám, bratři, na mladé spánky,
  budil v nich roje vznešených dum,
  vzdouval se pyšně jarními vánky,
  zněl nám jak orlích perutí šum --
  Ale pak čela klesala, stydla,
  mdloba nám ruce spoutala všem,
  prapor náš svěsil mohutná křídla,
  schýlil se v zem.

  Pohleď, ó lide, záští jak šlape
  drahé ty třásně v nepřátel smích,
  lecjaká noha po žerdi tlape,
  ruměné krví praotců tvých.
  Prapor, jejž slzy nadšené světí,
  má-li jim směšným strašákem slout,
  má-li zde tlíti hříčka jak dětí,
  hozená v kout?

  Druhdy jsme pod ním v lopotném boji
  snášeli hojně strastí a běd,
  mnohdy se chvěli v tísni a znoji,
  ale přec chutě kráčeli vpřed.
  Skloněn je teď a škůdce si praví,
  navždy že vypad' ramenům mdlým,
  korouhev kleslá v posměch mu žhavý,
  v potupný šprým.

  Bratři, zda plápol hněvu a studu
  mdloby vám chmuru nepudí s čel?
  Raději nazpět do těžkých trudů,
  v zápasy, strasti, do deště střel!
  Svěží zas v pažích najdeme síly,
  vytryskne znovu nadšení zdroj --,
  vzhůru zas prapor červenobílý
  vytyčme v boj!

Slávek byl jako u vytržení. Nevěřil svému sluchu. Jakže? Pavel
Kovář cítí totéž co on? Je mu právě tak nevýslovně úzko z
nepochopitelného mlčení a ticha, jímž se zahalil celý český národ?

Podíval se po třídě. Učitel stál bez hnutí a napjatě sledoval
Pavlův přednes. Inspektor vážně pokyvoval hlavou. A oči chlapců
hořely nadšením a porozuměním.

Když Pavel dopřednášel, učitel řekl:

»Tuto báseň rozbírat nebudeme. Viděl jsem, že se vám všem líbila.
Pojď ty, Slávku!«

Slávek šel k tabuli pevný, nerozkolísaný. Necítil tísně z
přítomnosti cizího člověka. Jenom si uvědomoval, že v této chvíli
má možnost říci slovy mrtvého básníka to, čím trpěl už tak dlouho.

Když začal přednášet, jeho hlas byl jasný, zvonivý, útočný,
bojovný, vyzývavý.

Z »ČESKÝCH ZNĚLEK«

od Josefa Václava Sládka:

  Co vzal nám kdo, co zašlapal nám v bláto,
  co jedny lkáním, druhé plní studem,
  to žalozpěvy už si nevyhudem:
  kdo muž, si vezme zas, co bylo vzato!

  V nás jako v jiných žití vrchovato,
  nač zbaběle lkát stále nad osudem --
  ten dává všem, jen co si vydobudem:
  žebráku hůl a kovkopovi zlato.

  Což nemáme svých polí rodnou půdu,
  nemáme ruce, mozky jako jiní,
  železo na pluhy i na oruží? --
  A stále vrávoráme jako v bludu
  pěst líbajíce, která křivdu činí --
  »Jsme otroci,« se křičí; -- kde jsou muži?

Sotva dozněla tato palčivá výzva, třídou se rozlehl burácivý
potlesk. Inspektor se zvedl. Šel k Slávkovi, pohladil ho po vlasech
a řekl: »To byla moc pěkná báseň. I ta první.«

Po jeho odchodu se třída rozhlaholila:

»Tož to byly básně!«

»Jako by byly psány dnes!«

»Takové jsme si měli vybrat všichni!«

Učitel je měl co krotit.

O přestávce se nahrnuli k oběma chlapcům, kteří právě mlčky, pouhým
stiskem ruky, uzavřeli pevné přátelství.




2. V boji proti udavačům


Mračna kobylek táhla Beskydami.

Ne, to nebyly kobylky. To německá vojska se valila k severovýchodu
po všech cestách. Od rána do noci tudy projížděla auta s vojskem i
střelivem, tanky, děla, motocykly, povozy, cyklisté. Od rána do
noci se tudy plazily nepřehledné kolony pěšáků.

Den za dnem proudila tato záplava.

»Kam jedou?«

»Na Polsko,« odpovídali zkušenější.

»Vždyť je mír!«

»Ale nebude. Však je známe.«

Prvního září 1939 uhodilo. Rozhlas oznámil s břesknými fanfárami,
že německá armáda překročila polské hranice.

Pan Čermák přišel k obědu těžce zamyšlen.

Rozhlédl se po dětech, pohladil Olinku po vlasech a řekl vážně:
»Tak, děti, teď jde o všechno.«

»O co, tatínku?« nechápala Olinka. I Jenda se Slávkem a maminka se
na něho podívali s nevyslovenou otázkou.

»To máš tak, Olinko... Nedávno jsi byla se mnou u údolní přehrady
na Bystřičkách -- vzpomínáš?«

»Ano! Tam je vody skoro jako v moři!«

»A teď si představ, že by čtrnáct dní lilo jako z konve. Voda by
stoupala a stoupala, až by jí bylo třeba třikrát tolik, než je jí
tam dnes.«

»To by bylo hrozné!« lekala se té představy Olinka.

»A kdyby se ochranná hráz najednou prolomila --«

»To by zaplavilo celé údolí!«

»Ano. Strašné moře kalné vody by se valilo jako zkáza. Rvalo by
stromy, bořilo chalupy, hubilo dobytek i lidské životy -- a nebylo
by síly, která by dovedla tomu zabránit, která by dovedla proudy
vod zadržet. Z lidí v údolí by se zachránil jenom ten, kdo by včas
uprchl.«

»A dnes se ta přehrada prolomila?«

»To ne, ty děcko!« usmál se otec a zase ji něžně pohladil.

»Tak proč jsi řekl, že dnes jde o všechno?«

»Dnes se prolomila jiná hráz, děti. Hráz míru. Válka se valí světem
jako ničivá smršť. Běda krajům, kterými se přežene její drtivý
válec. Miliony lidí zůstanou na bojištích. Tisíce zahynou při
bombardování. Vesnice a města budou ležet v troskách. Úroda bude
zničena. Některé státy zaniknou.«

»Tatínku, a co ty si myslíš: kdo vyhraje tuto válku?« otázal se
Slávek.

»Němci to jistě nebudou,« řekl rozhodně otec. »Ale bude to těžký a
dlouhý boj.«

»Prosím tě, tatínku --!« zakročovala matka. »A ne, abyste o tom
mluvili někde na ulici! Tatínka by nám hned zavřeli!« připomínala
dětem důrazně.

»Však dnes už zatkli mnoho českých lidí,« řekl otec. »Lékaře,
dělníky, novináře, úředníky, učitele, kněze -- ze všech míst jsou
hlášena četná zatčení.«

»A proč je zatkli?« matka rázem zapomněla, že chtěla být před dětmi
opatrná.

»Zatčení mají Němcům sloužit jako rukojmí. Nevěří nám. Kdyby se
národ něčeho dopustil, rukojmí budou zastřeleni.«

»To je hrůza!« zašeptala matka.

Obědvali téměř beze slova. Jako by i ta malá chaloupka v Dolině
cítila, že od dnešního dne jde opravdu o všechno: o bytí nebo zánik
českého národa.

O dva dny později -- byla neděle třetího září -- se vrátil otec z
vesnice zářící, usměvavý.

»Maminko!« hlásil už na zápraží. »Je to s námi dobré!«

»Co se stalo?«

»Anglie a Francie vypověděly Německu válku!«

»Pán Bůh zaplať,« oddychla si matka a oči se jí zarosily pohnutím.

Další události sledoval Slávek jednak z rozhlasu, jednak ze zpráv
četných zákazníků u mistra Kadlčáka, kde se učil strojním
zámečníkem. Vstoupil do učení hned po ukončení školního roku. Už
dávno se těšil na to řemeslo, protože ho stroje zajímaly od raného
dětství.

Zákazníci znali mistra Kadlčáka jako spolehlivého Čecha, proto se
před ním nijak netajili se svými nadějemi a obavami.

»Chyba lávky, že neprší,« pokyvoval hlavou soused Vítek.

»Proč?« nechápal jiný návštěvník.

Protože déšť by zpomalil postup německých armád, které jsou
motorisovány. Dá-li se do dešťů, polské cesty se změní v moře
bláta. Byl jsem tam ve světové válce, znám to. A tam, kde se jede
za pěkné pohody šedesátkou, jelo by se v dešti dvacítkou.«

»To máš pravdu.«

Na české tváře, které začátkem září rozkvetly tolika nadějemi,
ulehly zase popelavé stíny. Polsko bylo poraženo a jeho spojenci,
Angličané a Francouzi, mlčeli.

A jiný, temnější a hrozivější mrak se rozestřel nad českými zeměmi:
zatýkání pokračovalo. Objevily se první zprávy o hrůzách a mučení v
koncentračních táborech. Stačilo udání, přijelo gestapo a člověk
zmizel.

Ale nade vše, nade vše nejbolestnější byly zprávy, že mezi udavači
byli lidé českého původu. Jedni udávali z pomsty, druzí pro peníze.
A někteří si přáli, aby zvítězilo Německo...

Jednou se vrátil Slávek z práce unaven a rozrušen. Pracovali tehdy
více než jindy, protože do večera museli odvésti hotové výrobky. A
když skončili a chystali se domů, vrazil do dílny Pavel Kovář.

»Víte už?«

»Co se stalo?«

»Gestapo zatklo pana Barčáka!«

»Nepovídej...!« zarazil se mistr. Barčák byl obchodník a jeho dobrý
přítel. Často k němu zaskočil na pár slov, sdělit nejdůležitější
novinky. »A kdy se to stalo?«

»Teď, ani ne před čtvrt hodinou!«

»A proč ho zatkli?«

»Nikdo nic neví,« pokrčil rameny Pavel. »Mluví se o nějakém udání.«

»Za poslouchání cizího rozhlasu?« naléhal ještě mistr.

»Možná. Nevím,« řekl Pavel. »Ale teď už musím jít.«

»A kam jdeš?«

»Říci to dál. Skoro všichni posloucháme cizí rozhlas. Někteří to
pouštějí naplno. Tož je jdu varovat.«

»Nu, dobře,« řekl mistr. »Jsi hodný hoch.«

Na tento výjev myslil Slávek, když ležel v posteli. Byl zahanben.
Sám před sebou. Jaký to rozdíl mezi ním a Pavlem! On, Slávek, má
plnou duši nenávisti proti těm, kteří si s takovou zpupností říkají
»ochránci českého národa«. Má v duši nenávist, vzdor a pohrdání...

Ale čím jsou všechny city, které chováme v duši, proti skutečnému
činu? Čím je Slávkova nenávist proti Pavlově obchůzce po bezstarostných
občanech? Oč výše stojí Pavel než on! Možná, že svým činem zachrání
deset, dvacet lidí, kteří by byli ještě téhož večera zatčeni a
odvlečeni do koncentračního tábora. Možná, že zachrání jen jednoho
člověka. Ale oč je to více než planá nenávist!

Neklidně sebou házel s boku na bok.

»Bolí tě něco, Slávku?« zeptala se matka, jíž neušel jeho neklid.

»Ne, maminko. Dnes jsme jen trochu víc pracovali.«

Přesto mu položila ruku na hlavu.

»Horký nejsi,« řekla s ulehčením. »Vyspíš se a do rána bude zase
dobře. Dobrou noc!«

»Dobrou noc maminko!«

Matka odešla do kuchyně. Připravovala ještě večeři pro tatínka,
který se zdržel na poště déle než jindy.

Co chvíli přistoupila ke dveřím pokoje a naslouchala, leží-li už
Slávek tiše.

Posléze otevřela dveře a zašeptala:

»Slávku, spíš?«

Neozval se. Co bude matku znepokojovat svými neradostnými
myšlenkami!

Ať si myslí, že už je všechno v pořádku...

Maminka chvíli naslouchala. Když slyšela pravidelné oddychování,
tiše zavřela. Klika cvakla, ale nezapadla. Dveře zůstaly jen
přivřeny.

Za chvíli se ozvaly u chalupy kvapné kroky.

Tatínek! -- pomyslil si Slávek.

Byl to on.

»Děti už spí?« otázal se tiše, když vešel do kuchyně.

»Ano. A co je --?«

»Nejvyšší čas, že jsem doběhl! Už to půjde!«

Zapjal radio.

»Vidíš, dnes jsem si na to ani nevzpomněla. Jen aby nebyly poruchy!«
obávala se matka. »A zeslab to, ať nevzbudíš děti!«

»Copak děti! Ty by to měly vlastně také slyšet...«

»Aby to někde řekly, vid?«

»Však to je to! Ale Slávek je už rozumný, jistě by nic nevyžvatlal.
Ten kluk mi dnes udělal radost!«

»Čím?«

»Jeho bývalý učitel mě zastavil a velice si ho chválil. Na konci
školního roku prý přednášeli básně podle vlastního výběru a náš
Slávek si zvolil vlastenecké verše od Josefa Václava Sládka, takové
vzdorné a odbojné...«

»Nepovídej!«

»A byl tam i školní inspektor a velice byl spokojen...«

»_Volá Londýn!_« ozvalo se z rozhlasu.

»Zeslab to!« znovu připomněla matka.

Otec pootočil knoflíkem. A již hlasatel oznamoval:

»_Promluví president Československé republiky doktor Edvard Beneš!_«

»Mamko, slyšíš?« zvolal otec vzrušeně. »Promluví pan president!«

Slávek vyskočil z postele. Přikrčil se ke dveřím pokoje a ani
nedýchal. Kéž by zaslechl aspoň něco!

Všem třem poslouchajícím -- otci, matce a schovanému synovi -- zabušila
srdce prudčeji. Po dlouhé době uslyší zas ten milý hlas, který k nim
tak často hovořil v pohnutých dobách! Co jim asi poví dnes?

A již zaslechli první slova:

»Drahý lide československý! Češi a Slováci!

Přišla doba, kdy o osudu lidí, národů a států rozhodují činy.
Historie není tvořena slovy, nýbrž činy, které mluví nejvýrazněji
za všecky ideje a city národa.

Šílený barbarism nacistického Německa v Československu, v Polsku a
i uvnitř německého státu nasvědčuje tomu, že dnešní německý režim a
jeho vůdcové jsou si plně vědomi svého blízkého konce, a proto se
mstí, bijí napravo a nalevo a zuří bez rozmyslu doma, i proti
ostatní Evropě. Tato osudová doba je i naší dobou a záleží na nás,
abychom dokázali před celým světem, že jsme připraveni a odhodláni
přispěti všemi silami a prostředky k porážce největšího nepřítele
lidstva a kultury.

Národe československý!

Vzpomeň nejslavnějších činů své historie, kdy často malé hloučky
chatrně ozbrojeného lidu českého potíraly s největším úspěchem cizí
vetřelce na svaté půdě naší vlasti a dorážely jejich zbytky v
pohraničí, které nám bylo před rokem dočasně obsazeno. Celý svět
povstává a povstane, aby svými životy bránil i svobodu tvoji. Dnes
je jisté, že se Československo vrátí do svých původních
tisíciletých hranic, a proto musíš i ty, československý lide, býti
mezi prvními a nejstatečnějšími v boji.

Zděděná půda tvých předků, jejich staletý boj o její záchranu a
bezměrná utrpení dnešní žádají od tebe, aby ses hned a stále všemi
silami a prostředky bránil proti cizím vetřelcům, rozlezlým v tvém
vlastním domě. Bráníš svoje a budoucí, a proto ti musí být první
povinností v tomto boji vytrvat a nepovolit. Svými činy bráníš svůj
život a životy svých dětí, neboť jim dáváš a zajišťuješ svobodnou
budoucnost. Jsme dnes všichni povinni obětovat i svůj život své
vlasti a své cti.

Uvědom si, že tvůj násilnický nepřítel v cizím prostředí proti
jednotě tvé síly, proti tvé houževnatosti a odhodlanosti nenalezne
nakonec ani dostatek mravní síly, ani materiálních prostředků, aby
se ti ubránil. Tvoje pevnost a rozhodnost zabrání porobení a
konečnému vyhubení československého lidu, jež bylo jedním z plánů
dnešního násilnického nacismu.

Dnes se už tomuto násilnickému režimu neustupuje. Ve Francii,
Anglii a jiných spojeneckých státech stojí miliony mužů a miliony
tun materiálu připraveno, aby byla vedena rozhodující rána proti
světovému nebezpečí z Německa. Celý kulturní svět je v pohybu, aby
zničil navždy toto nebezpečí.

Tvoje místo, československý občane, musí být proto dnes v řadách
nejpřednějších. Celý svět se dívá s uznáním na tvůj odhodlaný odpor
a čeká, že denně a stále budeš zadávati nové těžké rány svému
odpůrci. Nesmí být žádné překážky pro tebe, nepovoluj, vytrvej,
pamatuj, že svoboda se rodí vždycky jen ve stálém, denním,
neústupném a často krvavém boji.

V celé zemi, od poslední vesnice až k Praze, v každé dílně, v
každém podniku, všude, kde stojíte, provádějte důsledně a stále
tento boj. Nesmí být místa v celé naší československé zemi, které
by neosvědčovalo vaše svaté odhodlání přinést každou oběť vlasti.
Československá vojska v zahraničí znovu nastupují po boku
spojeneckých armád, aby přinesla největší oběti krve. Jako my
zdvíháme v zahraničí československou vlajku, drž pevně i ty,
československý národe, náš národní a státní prapor ve znamení
našeho nového odboje!

V tomto okamžiku stojíte i vy v otevřeném boji s německým nacismem,
jemuž jsme my v zahraničí vyhlásili válku jménem československého
národa. Nebudete a nejste osamoceni. A válka nepřestane, dokud
tento režim nepadne a dokud odpůrce nebude poražen na hlavu.
Spojenecká letadla se často objeví nad vašimi městy, aby vám
přinesla povzbuzení a podporu.

Slibme si tudíž, že od dnešního okamžiku stojíme všichni důsledně a
nekompromisně ve stálém denním boji proti zločinnému režimu a
nepříteli, který zhanobil naše posvátné Hradčany a který za to bude
těžce pykat! _Tož všichni společně do boje za svobodné
Československo ve svobodné Evropě!_«

»Krásně to pověděl!« řekla matka dojatě.

»Tedy -- do boje...,« prohodil zamyšleně otec. »Nu, trochu jsme se
už do toho dali, pane presidente. Podívej se, mamko, kolik toho
dnes nesu!« Nějaký balíček dopadl na stůl.

Slávek zahlédl malou skulinou ve dveřích, že jsou to dopisy.

»Zrádců tedy přibývá,« poznamenala matka.

»Vypadá to, jako by se s nimi po porážce Polska roztrhl pytel.«

»To už si myslí, že Německo má vyhráno?«

»Jsou to šílenci. Kopou současně dva hroby: jeden pro ty, které
udají, druhý pro sebe.«

»Ano. Až zvítězíme...«

»-- budeme neúprosní,« doplnil ji otec. »Musíme být neúprosní,
protože spravedlnost nezná slitování.«

Zatím co matka dávala na stůl večeři, otec opatrně rozlepoval jeden
z dopisů.

»Počkej s tím chvíli,« vyzvala ho. »Nejdříve povečeř, pak ti
pomohu.«

Vůně pečených bramborů vnikla do pokoje. Slávek, skrčený stále u
dveří, stál jako očarován. Začínal tušit, co se děje v jeho rodném
domku. Vlna radosti a pýchy mu zaplavila hruď.

»Tak jak to vlastně děláte?« otázala se matka, když otec dovečeřel:
»Vždycky přijdeš až pozdě večer, hned se dáš do práce, ráno zase
časně odejdeš -- takže já tomu nevím začátku ani konce.«

Slávek se přitiskl až k samé skulině, aby mu neušlo ani slovo. Však
to, co slyšel, stálo za to!

Na poštovním úřadě ve Vsetíně byl zaměstnán Čermákův kamarád Hájek
z Jablůnky. Byl rovněž legionářem. Oba mužové se rozhodli hned po
patnáctém březnu, že budou podle svých sil a možností pracovat pro
svržení německé nadvlády. Nevěděli hned, kde začít. Když se však ve
Vsetíně usadilo gestapo a ničemní lidé začali posílat svá udání,
bylo jim jasno, v čem bude záležet jejich práce.

Při třídění pošty si Hájek pozorně všímal dopisů, které byly
adresovány gestapu. O kterých se domníval, že by mohly obsahovat
udání, ty odkládal stranou. Pečlivě je zabalil a schoval do
aktovky. Protože ve svém domku měl podnájemníka, kterému nevěřil,
jezdil s dopisy do Hošťálkové za Čermákem. Ten dopisy doma
rozlepil, přečetl, udání spálil a nezávadné opět opatrně zalepil.
Ráno je pak zavezl na kole k Jablůnce, kde na něho už Hájek čekal.
Byly dny, kdy nebylo ani jednoho dopisu. Někdy však jezdil Hájek do
Hošťálkové i několik dní za sebou. A mezi přivezenými dopisy se
vyskytlo skoro po každé nějaké udání.

»A nebojíte se, že udavači budou po tom pátrat?« divila se matka.

»Ne. Zrádci bývají zbabělí. Když takový udavač odešle svůj dopis a
gestapo neprovede žádný zákrok -- protože dopis nebyl
doručen -- nemá už zpravidla dosti odvahy, aby své udání opakoval.
Bojí se, že by na sebe mohl uvrhnout hněv obávané tajné policie.«

V kuchyni zavládlo ticho, rušené jen šelestem papírů. Pojednou otec
zvolal:

»Zase jeden!«

»Co píše?«

»Podávám tímto udání na Františka Lízala, rolníka v Hrabové.
Jmenovaný zaujímá nepřátelský postoj k Německu a pravidelně
poslouchá cizí rozhlas. Rozšiřuje lživé zprávy zahraniční
propagandy a otevřeně prohlašuje, že Německo válku prohraje. Martin
Slavický.«

»Co tomu říkáš?« zeptal se otec, když dočetl.

»Hanebné!« vybuchla matka. »Takoví by měli být všichni popraveni!«

»A také budou. Máme přesné seznamy všech okolních udavačů.«

A zase ten šustot otvíraných a zalepovaných dopisů.

»Jen jedna věc mě trochu znepokojuje,« ozval se po chvíli otec.
»Mám obavy, že se stanu nápadným.«

»Proč?« lekla se matka. »Tuší již někdo --?«

»Bohudíky, tak daleko to ještě není. Ale zdá se mi, že mé ranní
jízdy do Jablůnky nezůstaly bez povšimnutí. Aspoň můj kolega Zajíc
se mě už dvakrát ptal, co tam jezdím dělat.«

»To je chyba. Kdyby se začalo po něčem pátrat, hned bys byl v
podezření.«

»Bylo by dobře, kdybych se mohl s někým střídat.«

»Tak tam zajedu občas já,« nabízela se matka. »Na kole jezdit
umím -- a ten ztracený čas, co na tom dnes záleží! Jsou důležitější
věci než umýt okna a udrhnout podlahu. Ostatně, já bych si to stejně
všechno zastala.«

»O to by nešlo, mamko,« bránil se otec. »Vím, že mohu na tebe ve
všem spolehnout. Ale tebe by si lidé všimli ještě dříve než mne!«

»Pak ovšem nevím, jak by se to dalo zařídit.«

Chvíli mlčeli.

»A střídat se s některým tvým kolegou -- to bys nechtěl? Nedůvěřuješ
jim?«

»Věřím jim úplně. Ale nechci do toho zatahovat více lidí... Nu, co
naděláme. Teď už budou tmavá rána, snad to nebude tak nápadné.«

»Škoda. Ráda bych ti pomohla.«

Vtom se otevřely dveře od pokoje. Na prahu stál Slávek. Bledý
rozrušením dnešního večera. Celý proměněný tvrdým odhodláním.

»Tatínku, budu tam jezdit já!« řekl nějak chraptivě, ale rozhodně.

Rodiče, překvapení a polekaní, vyskočili.

»Slávečku, co je s tebou?« vyhrkla matka, která se v první chvíli
lekla, že se tu hoch objevil v horečce.

»Proč nespíš?« zeptal se přísně otec.

Ale Slávek byl už u něho.

»Tatínku, slyšel jsem všechno. Projev pana presidenta i to, co jste
si tu povídali.«

»Tak ... a to se nestydíš -- tak za dveřmi, jako zloděj, jako
nějaký...«

»Tatínku, nezlob se, ale já jsem měl velikou radost...«

»Z čeho?«

»Že bojujete proti Němcům!«

Otec si vzpomněl na učitelova slova. Náhle zjihl.

»Ty kluku jeden...! Nestůj tu jako košiláč a raději nám řekni, co
vlastně chceš?«

»Budu jezdívat do Jablůnky místo tebe.«

»A co řekne mistr?«

»Do sedmi budu zpátky!«

»Hm ... a kdyby tě někdo cestou prohlížel?«

»Však průkazku mám.«

»Ano, ale dopisy?«

»To bych si už nějakou skrýš vynalezl -- dvojité dno v aktovce nebo
něco takového.«

Otec byl s jeho odpovědmi zřejmě spokojen.

»A dovedl bys mlčet?«

»Tati!«

»No nic, chlapče, to já jen tak ... to víš, jde o krk.«

»Však já vím, tatínku. Tož mohu?

Otec se zadíval na matku.

Byla vážná, zamlklá.

»Co tomu říkáš, mamko?«

»Tys to dobře řekl: jde o krk. Konečně ... kdyby se to prozradilo,
jsme v tom stejně celá rodina. A budete-li se střídat, bude to
jistě méně nápadné. Ostatně, jednou týdně to povezu já. Toho si
nikdo ani nevšimne, protože každou sobotu jedu tak jako tak do
Vsetína.«

»Ty jsi hodná, maminko! Tož co, tati, mohu?«

»Co s tebou nadělám,« řekl otec a v jeho hlase leželo něco jako
hrdost. »Ale teď jdi už spat!«

»A to ne! Já vám pomohu.«

»To se musí umět, chlapče! Ani ta nejpřísnější kontrola nesmí
poznat, že byl dopis otvírán!«

»Však mi to ukážeš a já už to svedu.«

Nebylo ještě ani jedenáct hodin, když skončili. Udavačský dopis
spálili a popel rozmělnili na padrť. Nezávadné pečlivě složili do
kusu nepromokavé látky. Otec vytáhl z podlahy pohyblivé prkno a
balíček tam zasunul.

»Zítra tedy pojedu ještě já, abych to mohl v Jablůnce zařídit,«
končil své pokyny otec. »A pak, pak se budeme střídat,
ty -- kluku!«

Slávek byl velmi rozrušen. A přece usínal snadno. Hřálo ho vědomí,
že už ne jenom Pavel Kovářů, ale i on!

Čin!

Ne jenom tiché nadávky, tiché kletby, tichý vzdor, tichou
nenávist -- ale čin, čin, čin!

I pan president žádá činy! -- -- --

Když jel s balíčkem dopisů po prvé, byl úplně klidný. Byl si dobře
vědom toho, co podniká. I toho, co by se stalo, kdyby byl dopaden.
Věděl, že musí být opatrný a co nejméně nápadný. Choval se proto
přesně tak, jako by jel k mistru Kadlčákovi.

Sotva přejel most za Ratiboří, spatřil před sebou listonoše. Šel
pěšky, kolo si vezl.

»Jsi Slávek Čermák?« zeptal se, když ho Slávek míjel.

»Ano.«

»Půjč mi pumpu! Uchází mi duše.«

Slávek seskočil.

»Já jsem Hájek. Dej to do mé aktovky!«

Zatím co listonoš pumpoval kolo, které toho ve skutečnosti vůbec
nevyžadovalo, Slávek vsunul balíček s dopisy do jeho aktovky.

»Děkuji ti za půjčení,« řekl Hájek po chvíli. »A kam ty sis vyjel
tak po ránu?«

»Jenom tak. Trochu se projet,« usmál se Slávek.

Rozloučili se.

Listonoš nasedl a jel ke Vsetínu.

Slávek obrátil kolo a jel zpět k Hošťálkové.

Nemohl se vzpamatovat. Jak to bylo všechno jednoduché! Jak přirozené
a všední!

A přece to byl čin.

A velký čin!

Neboť téměř každá ta jízda zachraňovala člověka.




3. Plameny vzpoury


Slávek pracoval se svými rodiči již několik týdnů. Za celou tu dobu
se nepřihodilo nic, co by ohrozilo jejich činnost.

Jednou -- bylo to koncem listopadu -- lilo jako z konve. Otec se
vrátil pozdě večer s objemným balíčkem.

»Dnes to bude jistě až do půlnoci,« řekl unaveně.

»Nevadí, tatínku,« utěšoval ho Slávek. »Já mám takovou chuť do práce,
že nám to jenom poletí.«

Zatím co otec večeřel, Slávek s matkou rozlepovali. Za chvilku bylo
na stole několik otevřených dopisů.

»To bude zase nových zrádců!« povzdychl si otec, když přečetl první
dopis s udáním. »Že se ti lidé --«

Vtom někdo zabušil na dveře.

Všichni na sebe zděšeně pohlédli.

»Gestapo!« zvolala tlumeně matka. I v tmavém světle petrolejové
lampy bylo vidět, jak je bledá.

»Slávku, vem si knížku a čti!« rozkázal tiše otec. »Ty, maminko,
chystej na podpálení na ráno.«

Sám několika rychlými pohyby sbalil dopisy a zastrčil je do skrýše.

Bouchání se ozvalo znovu. Bylo již ráznější, netrpělivější.

Otec se přesvědčil ještě jedním pohledem, je-li všechno uklizeno.
Pak šel otevřít.

Jeho krok byl klidný, odměřený, vyrovnaný.

Rázným trhnutím otevřel dveře. Slabý proud světla dopadl na tvář
pozdního návštěvníka.

Nebylo to obávané gestapo. Stál tam mladý, asi pětadvacetiletý muž.
Byl zabalen do stanového plátna, které bylo už zcela promoklé. Jak
se pohnul, v jeho vysokých botách zašplouchala voda.

»Přejete si něco?« zeptal se otec studeným hlasem.

»Mohl bych u vás přespat?«

»Kam jdete?«

»Ještě daleko,« odpověděl vyhýbavě neznámý. »Dnes bych tam nedošel.«

»No, pojďte dovnitř!«

Teprve v kuchyni viděli, jak je příchozí mokrý. Ruce měl promodralé.

»Že se vám chtělo do takového nečasu,« vrtěla hlavou matka.

»Mamko, zatop tu!« řekl otec.

»Já zatopím!« nabízel se ochotně Slávek.

»Měl byste se trochu převléci. Máte něco u sebe?« pohlédla matka na
cizincův batoh.

»Mám,« odpověděl návštěvník a chtěl rozvázat motouz. Ale zkřehlé
prsty byly neohebné.

Slávek mu pomohl. Vytáhl z batohu balík prádla. Bylo tak mokré, že
se mohlo ždímat.

»Mohl bych si to dát usušit?« zeptal se host.

»Trvalo by to příliš dlouho. Zatím byste nastydl. Maminko, dones
nějakou košili a spodky!«

Této výzvy nebylo ani třeba, protože matka již přinášela suché
prádlo, šaty i domácí papuče. Oheň v kamnech vesele zapraskal.

»Převlecte se! My zatím odejdeme do ložnice,« řekl otec.

»Jste příliš hodní. Ale zdá se, že mi opravdu nezbývá nic jiného.«

Rodina odešla.

»Tati, co bude s našimi dopisy?« staral se Slávek.

»Až host usne, přenesu je z kuchyně sem a doděláme to.«

»Není to nějaký vyzvědač?« zašeptala matka.

»Nevím. Člověk nesmí věřit nikomu. Ale tento vypadá poctivě.«

Za chvíli se ozvalo z kuchyně veselé zvolání: »Hotovo!«

Mladý muž stál u sporáku a mnul si ruce. Do jeho bledé tváře proudila
pomalu červeň.

»Nezlobte se, že jsem vás přepadl tak pozdě v noci,« omlouval se
při večeři, kterou mu narychlo připravila paní Čermáková. »Chtěl
jsem ještě dnes dorazit do Vsetína, ale v tom lijáku je to opravdu
těžké. Mám za sebou dlouhý pochod...«

Ostatní mlčeli.

»Jdu totiž na Slovensko,« začal zase po chvíli. »Chci se dostat k
našim...«

»Máte tam příbuzné?«

»Ale ne,« usmál se. »Myslím totiž ... k naší československé armádě!«

»Na Slovensko? A jak dále?« zeptal se pan Čermák.

»Pak do Maďarska, do Jugoslavie...«

Teprve nyní zmizel chlad z řeči pana Čermáka. Při zmínce o
československé armádě se v něm ozvala stará legionářská krev. Dal
se s hostem do hovoru.

Pozdní návštěvník se jmenoval Semela. Byl posluchačem práv na
Masarykově universitě v Brně. Když vypukla válka, chtěl se dostat
do Polska se dvěma kamarády. Opatřili si nejnutnější potřeby a
počátkem září se vydali na cestu. Daleko však nedojeli. Před Kyjovem
je zastihla vojenská vlaková kontrola. Když se Semelův přítel
legitimoval, vypadla mu padělaná legitimace.

Kontrola to zpozorovala. Hned byli všichni tři zadrženi a vráceni
do Brna. Semelovi a druhému příteli se podařilo v nestřeženém
okamžiku vyhodit z vlaku nebezpečné doklady, které měli již také
připraveny pro pobyt na Slovensku. To je zachránilo. Když se jim
nemohl dokázat žádný nepřátelský úmysl, byli propuštěni na svobodu.
Jejich kamarád ovšem zůstal ve vězení.

»Když byly po nešťastném 17. listopadu zavřeny vysoké školy,« končil
své vypravování Semela, »rozhodl jsem se, že se pokusím o útěk do
ciziny ještě jednou. Protože v Polsku nás již není třeba, jdu na
Slovensko a dále, jak už jsem vám řekl. Tentokrát jsem sám, neboť
i mého druhého přítele zatím zatkli. Cestuji většinou pěšky.
Vyhledávám hory a samoty...«

»Jen ať se vám to všechno podaří,« pokyvoval hlavou pan Čermák.

»Věřím v to,« řekl Semela pevně.

Zatím paní Čermáková rozvěsila po kamnech mokré prádlo a šaty.
Brzy potom šel host spat.

Pan Čermák přenesl dopisy ze skrýše do ložnice. Tam pokračovali
v nedokončené práci.

»Ale polekali jsme se,« pronesla šeptem matka.

»Aspoň vidíme, že opravdu musíme být připraveni na všechno,« řekl otec.

Ráno se Semela převlekl do svého prádla, posnídal, poděkoval za
pohoštění a vydal se na další cestu. Déšť zatím ustal.

Jeho návštěva byla první toho druhu, ale pak přicházeli k Čermákům
další a další uprchlíci. Byli to lidé, kteří unikali ze spárů
německé nadvlády do ciziny, aby tam bojovali v československé armádě.

Někteří se zdrželi v Dolině den, dva, jiní i několik dní. Několikrát
se stalo, že týž den jich přišlo i několik. Nebylo divu. Čermákova
chaloupka, stulená pod samým úpatím horského hřebene, lákala svou
samotou, tichem a nenápadností.

Když se jich sešlo několik, pan Čermák je přidělil -- jak tomu
říkal -- svým příbuzným a známým. Jednoho zavedl k Šebestům, druhého
k strážmistru Bartoňovi, třetího k Nevrlům. Bylo-li jich ještě
více, přidělil je Otáhalům, Janouškům, Spěchalům, vdově Čechové
nebo Kovářům.

Činnost těchto lidí se brzy neomezovala jen na poskytování pomoci
uprchlíkům. Roznášeli letáky, to měli na starosti hlavně Slávek s
Pavlem, které dostávali ze Vsetína a jiných míst. Šířili zprávy ze
zahraničního rozhlasu a přechovávali zbraně, třebaže věděli, co je
čeká, kdyby byli prozrazeni.

A zatím germánský nenasytný dráp uchvacoval jednu evropskou zemi za
druhou. Sáhl po Dánsku a Norsku, zaťal se do Holandska, Belgie,
Lucemburska a Francie, vsypal déšť pum na Anglii, rozdrásal Jugoslavii
a Řecko, podmanil si Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko, uhodil na Rusko.

Téměř celá Evropa potemněla hákovými kříži.

Udusila tato vítězství touhu po svobodě v ujařmených národech?
Naopak! Řady bojovníků za svobodu houstly, rostly Němcům přímo pod
rukama. Lid se stal tvrdým a odhodlaným. Když boj, tak boj! Ale
poslední rána nebude vypálena z germánského děla.

V to věřili ve všech zdeptaných zemích. V to věřili i v Čechách a
na Moravě.

Nic nepomáhala strašná hrůzovláda. Plameny vzpoury nemohly udusit
ani koncentrační tábory, bití, mučení a plynové komory. Za jednoho
zavřeného a umučeného povstali dva noví mstitelé. Sabotovali německá
nařízení, nedodržovali předpisy. Vnášeli zmatek do nepřátelských úřadů.

Sabotovalo se všude. Nejmenší studenti si vylévali zlost aspoň
hanlivými říkankami a posměšnými nápisy na führera. Dělníci
zpomalovali práci a ničili stroje. Železničáři rušili dopravu.
Mlynáři prodávali lidem na černo mouku a dovolovali semlíti třeba
dvakrát tolik, než na kolik znělo úřední povolení. Rolníci neodváděli
předepsaná množství.

Sabotáž, sabotáž, sabotáž.

Sabotovalo se všude. Ve školách měla být mládež vedena k říšské
myšlence. Při nařízených oslavách ředitelé škol četli žákům suchým
a vyprahlým hlasem listinu, kterou jim úřady pro jistotu dodaly samy.
Mládež se při tom bavila -- zvláště při rozhlasových projevech -- nebo
se docela nepokrytě vysmívala.

Sabotovalo se všude. Jel tatík na kole s těžkým kufrem. Doby byly zlé,
příděly nestačily, shánělo se všechno: mouka, sádlo, vejce. Před
vjezdem do města stál strážník.

»Stát!«

Polekaný muž se již v duchu loučil s drahocenným obsahem kufru.

»Co tam vezete?« ptal se přísně strážmistr.

»Nu, to víte, trochu mouky a nějaký omastek...«

»Tak objeďte město a ztraťte se!«

»Ale kudy, pane strážmistře?«

»Člověče, tož já vám mám ještě ukazovat cestu? Tak podívejte se:
pojedete tuhle okolo Moravy, tam vzadu je most přes řeku, přejedete
po něm, pak ještě kus po louce a budete za městem ... ale dělejte,
ať vás nechytnou! Ve městě je německá hospodářská kontrola, zastavuje
každého, prohlíží i aktovky, zadržuje lidi...«

Sabotovalo se všude. I v samé vládě, jejíž ministerský předseda Eliáš
dlouho mátl nejvyšší německé úřady.

Sabotáž, sabotáž, sabotáž...

Němci usoudili, že tak to dále nepůjde. Nemá-li se jim nadvláda v
českých zemích rozplynout jako mýdlová bublina, musí zakročit ostřeji.

Musí ukázat ještě tvrdší a krutější pěst.

A kdo z nich by to dovedl lépe než vedoucí státní policie Heydrich?

Sotva se objevil v Čechách, bylo vyhlášeno stanné právo. Stovky
českých lidí byly popraveny, tisíce zatčeny. Krev mučedníků tekla
v Brně, v Praze, Terezíně, v Dachau, v Buchenwaldu, v Mauthausenu,
v Oranienburku, v Osvětimi a bůhvíjak se všechny ty mučírny nazývaly.

Dva hlavní původci těchto pohrom v naší vlasti -- Heydrich a
Frank -- si mnuli spokojeně ruce. Srazili ten paličatý národ k
zemi! Zdrtili ty vzdorovité a nenapravitelné lebky! Hle, Češi jsou
již jako krotcí beránci! Plameny vzpoury, které až dosud výhružně
vyšlehovaly, jsou uhašeny. Všude je pořádek. Všude je klid. Všude je
ticho.

Uhasly opravdu plameny odboje?

Jak málo znali český národ! Jak málo znali jeho neuhasitelnou touhu
po svobodě!

Kdo si všiml toho osamělého letadla, které v prosincové noci roku
1941 zakroužilo nad Čechami? Kdo zpozoroval odvážné mladé hochy,
kteří seskočili v blízkosti Prahy, aby splnili úkol nejtěžší?

Snad, snad je někdo spatřil. Ale najisto unikli pozornosti německých
tyranů, zpitých vítězstvím nad Evropou.

Byli nenápadní a znali dobře svůj úkol a cíl. Pražané jim podali
přesné zprávy o Heydrichovi.

A 27. května roku 1942 stihl Heydricha zasloužený trest.

Byla to těžká rána pro celé Německo. Kdo jim teď uvěří, že v Čechách
a na Moravě je všechno v nejlepším pořádku? Že Češi jsou spokojeni
s německou ochranou?

Němce zachvátil bezmocný vztek. Děsivá smršť se rozpoutala nad
Čechami a Moravou. Tisíce klesly pod katovou rukou. Plameny Lidic
vyšlehly až do nebes.

A národ? Byl pevný jako skála. Nedovedlo jej zkrušit ani německé
běsnění, ani nepodlehl hrabivému mamonu, když Frank vypsal
desítimilionovou odměnu na dopadení pachatelů atentátu.

A poslední odpověď hrdinů, kteří provedli smělý čin, byla právě tak
statečná jako atentát sám. Když byli po třech týdnech usilovného
hledání vypátráni v kryptě pravoslavného kostela, bránili se jako
lvi. Pálili ze svého úkrytu na útočníky tak mistrně, že se k nim
žádný nemohl přiblížit. Nakonec bylo proti nim použito stříkaček,
které chrlily do podzemí proudy vod. Hladina stoupala, ale odvážlivci
stříleli dále. Už jim sahala po pás, po hruď. Už bylo vody až po
krk. Každý měl v pistoli jediný náboj.

Vzdají se?

Výstřely v podzemní kryptě zaduněly v odpověď. Stateční vojáci
republiky zvolili dobrovolnou smrt.

A domnívali-li se Němci po provedení všech násilností, že tentokrát
je český národ už opravdu umlčen, zase se mýlili.

Měli se jenom zaposlouchat do vzrušeného tepu českých srdcí. Měli
nahlédnout do českých rodin. Měli vyslechnout hovory dělníků o
přestávkách mezi prací. Měli jít do vlaků a pozorovat cestující.
Všude by viděli totéž: nezlomeného ducha, víru ve spravedlnost a
odplatu.

A měli si zajít na hošťálkovskou Dolinu.

Mnoho se tam změnilo za ta tři léta. Manželé Čermákovi zestárli
nejméně o deset let. Slávek byl už tovaryšem, v červenci dostal
výuční list. Jenda pracoval ve Zlíně. A jedenáctiletá Olinka se
stávala pravou rukou ustarané matky. Byla veselá, švitořivá, usměvavá.
Všichni ji měli rádi. Nikoho nezarmoutila. Celou Dolinou se často
rozléhaly její písničky, někdy skotačivé a jásavé, jindy táhlé,
vážné a smutné.

Celou tu dobu dělali Čermákovi všechno, co bylo v jejich silách.
Jízdy do Jablůnky už sice nebyly tak pravidelné, protože gestapo
něco větřilo.

Ale tím více podporovali uprchlíky, kterých přibývalo.

Valašské hory lákaly svou rozlehlostí. A jejich lid? Je z počátku
nedůvěřivý -- je těžko hned poznat a uvěřit, že nový člověk není
jen vyzvědačem gestapa. Ale jakmile tě prohlédnou, jakmile poznají,
že jsi opravdu štvanec, který potřebuje pomoci, jsi jejich člověk.
Snesou ti poslední skrovné zásoby, raději si sami utáhnou opasek,
než by tě nechali odejít o hladu. A budou tě chránit před slídivýma
očima německých vetřelců, kteří tuší, že zdejší hory jsou nebezpečné,
i když mlčí. Proto je procházejí křížem krážem se svými zlými psy,
pušky mají připraveny k výstřelu. Když zahlédnou mezi stromy postavu,
ženou se k ní. Uprchlík! »Stůj!« A před užaslým Němcem stojí prostý
valašský dřevorubec, klidně pozoruje vojáka, ne, nerozumí, nic
neviděl, nic neslyšel, vrtí hlavou a krčí rameny. Pak jeho sekera
zazvoní o tvrdý pařez -- ej, germáni, vy jednou poběžíte a tehdy
naše sekery nebudou mlátit už jen do těchto pařezů, věru že ne -- --

A uprchlík si zatím hoví v dřevorubcově chalupě, která je odtud
několik kroků. Že je malá jako dlaň a člověk by se v ní nemohl
ukrýt? A kdo se to usmívá zpod doškové střechy? Kdo je to ukryt
pod hromadou slámy? Kdo leží na dřevěné pryčně v mistrně maskovaném
sklepě pod »podsínkem«? Ej, vejdi do pasekářské chalupy a hledej tam
ukrytého člověka!

A je těch chalup, které tě přijmou jako svého syna! Zajdi si třeba
k Spěchalům. Starý Spěchal si tě přeměří pohledem, který ti až duši
rozřízne. Pak se dá do smíchu, poplácá tě po zádech, pojď, synku,
tady si odpočiň, Milada zatím něco ukuchtí, pojíš a vyspíš se ... a
zítra -- -jak? Hned zase dál? Nevadí, převedu tě přes horu, znám
tu každý chodníček a každý keř, se mnou nezabloudíš -- -- --

Nejsou-li u Spěchalů doma, dlouho se nerozmýšlej! Přeskoč kopeček,
trochu se zadýcháš, ale to nic, starý Spěchal má přes padesát a běhá
tu jako mladík, překročíš cestu a jsi v hospodě u Kubišů. Tam sice
spát nemůžeš, je to hned u cesty a žízniví Němci se tu často zastavují,
ale Kubišovi mají synka, dvanáctiletého Toníka, chlapce bystrého a
spolehlivého, který dovede mlčet jako ryba. Ten tě dovede úzkou
pěšinkou do Doliny a to už si zase jako doma.

A jdeš-li s druhé strany, zastav se na pasekách u Kovářů -- ale co
ti to budu všechno jmenovat. Zastav se v kterékoli pasekářské chalupě,
jež jsou roztroušeny okolo Hošťálkové, zastav se u Ratiboře, v
Jablůnce, u Bystřičky, na Čartáku, na Soláni, jdi k Radhošti,
Kněhyni a Lysé hoře, celé to Valašsko stojí v tvrdém a nesmiřitelném
boji, i když se dosud neblýská a hory se zdánlivě usmívají. Celé
to Valašsko ti podá pomocnou ruku a nedá, nedá ti zahynout.

Ty, cizinec, užaslý půjdeš tímto krajem, budeš míjet paseku za
pasekou, dědinu za dědinou, horu za horou, budeš se divit, kde se
tu vzalo tolik lásky, když příroda zde učí jen zápasit a bojovat.
Náhle si vzpomeneš na slova známé básně »chaloupky české, buďte
požehnány!« -- a nedá ti to, aby sis ten verš neupravil po svém:
»Valašské chaloupky, buďte požehnány!«

Sta a sta uprchlíků prošlo tak valašskými horami. Prchali přede
vším možným: před vyšetřováním, před zatčením, před nucenou prací
v Německu, před koncentračními tábory.

Utíkal tudy i zednický mistr Kolísko. Byl až odněkud z Čech a podařilo
se mu uprchnout z koncentračního tábora.

Jednoho večera nesměle zaťukal na okno u Čermáků. Otevřeli mu.

»Jsem pronásledován,« řekl jim. »Mohl bych se tu zdržet delší dobu?«

»Ale ovšem,« odpověděl s naprostou samozřejmostí pan Čermák. »Musíte
však být opatrný a přes den se raději neukazovat.«

»Děkuji vám. To víte, že se zachovám podle vašich pokynů.«

Byl u nich již čtrnáct dní. Za celou tu dobu se nepřihodilo nic
zvláštního.

Večer, po návratu pana Čermáka ze služby, besedovala často celá
rodina se svým hostem. Mistr Kolísko jim vypravoval o všem, co
prožil v koncentračním táboře. Líčil utrpení a nevýslovnou bezmoc
vězňů, kteří jsou za živa pohřbeni v děsivé propasti zoufalství.

Někdy přišli i návštěvníci. Přinesli kousek másla, bochník chleba,
pár jablek a hrušek. Poslechli si Kolískovo vypravování a zase odešli.

Pobyt v koncentračním táboře zanechal u Kolíska trvalé stopy. Byl
vylekaný, dostrašený, při každém zvuku vyskakoval, všechno ho
rozrušovalo.

»Snad to s tím pronásledováním nebude tak zlé,« chlácholil ho pan
Čermák, když viděl, jak se Kolísko chvěje při každém vrznutí dveří.

»Já jim nevěřím. Koho si jednou vezmou na mušku, toho už tak lehko
nepustí,« trval na svých obavách Kolísko.

»Třeba již ztratili vaši stopu.«

»Dal by Bůh.«

Uplynul další týden. Pan Čermák se vrátil ze služby dříve než obyčejně.

Při večeři byl zamlklý.

»Tati, stalo se ti něco?« otázal se Slávek.

»Do dědiny přijel nějaký pátrací oddíl,« odpovídal zvolna otec. »Tož
nevím, co tu chtějí.«

»Že to bude v souvislosti se mnou!« lekal se Kolísko.

»Může být. Ale je jich nějak mnoho. Myslím, že to bude větší podnik.«

»Pak by bylo dobře, kdyby si pan Kolísko lehl do stodoly. Tam by
ho nenašli,« navrhovala matka.

»To udělám, přátelé, a hned,« zvedal se mistr. »Jistota je jistota.
Nejraději bych se sice vydal na další cestu, ale teď, na noc...«

»Kam byste chodil. Vyspíte se ve stodole a ráno --«

»A přece bych tu nejraději zůstal ještě aspoň dva dny, než se to
přežene,« rozhodl se náhle Kolísko. »Potom bych měl už jistě klidnější
cestu. A mimo to -- necítím se nějak dobře. Píchá mě pod lopatkami.«

»Jak myslíte,« svoloval pan Čermák.

»Však ve dne může ležet pan Kolísko v našem krytu,« navrhl Slávek.

Ve svahu za Dolinou byla už od přírody dokonalá skrýš. Slávek s
otcem ji tak zamaskovali, že nezasvěcenec by ji nikdy neobjevil.
Tam ukrývali uprchlíky, když bylo nejhůře.

»Ano, tam to bude nejlepší.«

Noc minula klidně.

Ráno ho zavedli do krytu. Pečlivě zakryli vchod.

»Večer pro vás zase přijdeme,« loučil se s ním Slávek.

»Jen jestli mu tam nebude zima! Aby se nenachladil. Zdá se mi, že
v posledních dnech vypadá nějak špatně.«

V poledne se vrátil Slávek z práce s neveselou zprávou.

»Dověděli jsme se, že ten oddíl tu zůstane několik dní. Pátrají prý
po nějakém generálovi.«

»Pán Bůh nás potěš!« lekala se matka.

»A toho chudáka venku teprve!«

Večer ho přivedli do kuchyně.

Byl přepadlý a pokašlával.

Paní Čermáková se na něho pozorně zadívala.

»Pane Kolísko, nemáte horečku?«

»Myslím, že mám. Po zádech mi běhá mráz, ruce a nohy mám jako
polámané...«

»Tak já vám něco řeknu,« rozhodl se pan Čermák. »Zůstanete spát
s námi, zatopíme v kuchyni.«

»Chraň Bůh! Jen to ne! Tu by mě našli okamžitě! Jen to ne!«

Přemlouvali ho všichni, ale marně. Kolísko trval na svém: na noc
půjde do stodoly, zítra zase do krytu.

Paní Čermáková mu navařila čaje. Do stodoly mu dali tři teplé
přikrývky.

I tato noc minula klidně.

Ráno šel zase do krytu. Byl malátný a již mu nebylo ani do řeči.

V poledne řekla matka Olince:

»Olinko, vezmi do konvičky čaje a zanes to panu Kolískovi. Ale buď
opatrná!«

»Ano, maminko!«

Už ani před Olinkou nebylo doma tajemství. A statečné děvče často
pomohlo rodičům v těžkých okamžicích. Čeho se nemohl odvážit dospělý
muž či žena, to prošlo malému děvčeti.

I dnes splnila svůj úkol rychle a nenápadně.

»Jak je mu?« otázala se jí matka.

»Myslím, že má vysokou horečku,« řekla Olinka. »Čaje se napil, ale
skoro ani nemluvil. Jenom ukázal, že ho píchá v zádech.«

»Aby to tak byl zápal plic! Nu, nic nenačekáme! Jak přijde tatínek,
poradíme se, a ty bys, Slávku, navečer zavolal pana doktora. Řekl
bys mu, že Olince je špatně, tady by si to s ním už tatínek nějak
vyřídil. A na noc už ho necháme tu, ať se brání, jak chce. Musíme
věřit, že to dopadne dobře.«

Odpoledne byla doma jen paní Čermáková s Olinkou. Ta se právě
chystala, že se zase podívá za nemocným. Konvičku s čajem měla na
sporáku.

Vyhlédla z okna a krve by se v ní nedořezal.

»Co je ti, Olinko?« přiskočila k ní matka.

»Jdou sem vojáci!« vydechla Olinka a ukázala na pěšinku od Kubišovy
hospody.

Šli po ní čtyři vojáci s velkými psy.




4. Bouře nad Dolinou


Těžký mrak se pověsil na Dolinu.

Co chtějí? Kam jdou?

Brzy se jim dostalo odpovědi. Vojáci zamířili k jejich chalupě. Dva
zůstali venku, dva vešli dovnitř. I se psy.

Paní Čermáková se násilím ovládla. Ještě štěstí, že v poslední
chvíli vylila čaj z konve!

Vojáci se vyptávali lámanou češtinou, nebyl-li tu nějaký »oficír«.

»Ne, nic podobného tu nebylo,« oddychla si paní Čermáková. Pán
Bůh zaplať, že jejich návštěva neplatí Kolískovi! Rázem oživla a
nabyla staré jistoty.

A nešel ani okolo? Neviděli nějakého důstojníka v lese?

Kdepak, sem nevkročí ani lidská noha! Co by tu také dělal?

Vojáci přesto začali prohlížet celý dům. Kam nemohli vniknout sami,
tam poslali psy. Rozházeli postele, vešli do sklepa, vylezli na půdu,
prošťárali stodolu.

Nic.

Odešli.

»Maminko, já jsem se ti tak třásla!« zašeptala Olinka.

»Však já také, Olinko!« přiznávala se matka. »No, jenom ať se už
nevracejí! Kam jdou?«

Olinka opatrně vyhlédla.

»K lesu!«

»Snad ne ke skrýši?«

»Ne, jdou hodně doleva,« uklidňovala matku i sebe Olinka. »To už
ho nenajdou.«

»Tak přece měl pravdu Slávek, že hledají nějakého...«

Vtom se ozval zuřivý štěkot psů.

»Probůh, co se tam stalo?« lekla se matka.

Olinka vyšla ven. Kráčela k drvárce, jako by šla pro dříví. Přitom
se úkradkem podívala do lesa.

Náhle se zastavila, jako by ji přikoval k zemi. Chvíli naslouchala.
Pak se obrátila a spěchala do kuchyně.

»Maminko, je zle...!«

»Co se stalo?«

»Pan Kolísko kašle, slyšet ho až sem!«

»Tož to je s ním konec...!« zalomila rukama matka a usedla na židli.
»A zaslechli to?«

»Ano, protože už ho hledají. Psi pobíhají sem a tam...«

»A jsou blízko skrýše?«

»Ještě jsou dosti daleko, ale jdou k ní. Ti psi jim ukazují cestu...«

»Počkej --!«

Do mrazivého ticha v kuchyni pronikal nový, ještě zuřivější štěkot
psů. Pak bylo slyšet zlostné hlasy a žalostné zaúpění.

»Už ho našli...,« řekla mrtvě matka.

Obě se přitiskly k záclonce na okně a snažily se zahlédnout, co se
děje v lese.

Obraz, který spatřily, jim podlomil nohy. Vojáci vytáhli nemocného
uprchlíka z úkrytu. Bili ho pažbami, smýkali jím se strany na stranu
a něco na něho křičeli.

Kolísko neodpovídal. Nemohl odpovědět, protože jím zmítal těžký
záchvat kašle.

A už se vydal truchlivý průvod na cestu k Čermákově chalupě.

Dva rozzuření vojáci vrazili do kuchyně.

»Věděli jste o něm?«

»Ne,« řekla rázně paní Čermáková a sama byla udivena, kolik jistoty
a přesvědčivosti je možno vložit do jediného slova.

»A co toto?« ukazoval voják na teplé přikrývky, které dali Kolískovi
do krytu. »Kde to vzal?«

»Nevím,« trvala na svém už úplně klidná žena. Byla překvapena sama
sebou. Dokud se nebezpečí vznášelo okolo ní jako cosi neurčitého,
chvěla se bázní a očekáváním toho, co přijde. Nyní, když mu stála
přímo tváří v tvář, pocítila mrazivý, železný klid. Zdálo se jí,
že nikdy neměla tak jasné myšlenky jako v této chvíli.

»Však ono se to vyšetří,« řekl vztekle voják, zmatený jejím klidem.
Zahrozil ještě puškou a vyšel ven i se svým druhem.

Před domkem stál Kolísko. Stál? Potácel se s boku na bok. Na tváři
měl velikou bouli -- to jak byl zasažen pažbou jednoho vojáka. Kalné
oči upíral na paní Čermákovou. Mlčel, ale v jeho zraku ležela prosba
za odpuštění. Jeden voják ho hlídal, kdežto zbývající prohlíželi a
vyslýchali Čermákovy sousedy.

Když nic nepořídili, vyrazili k Hošťálkové. Cestou tloukli klesajícího
uprchlíka, křičeli na něho, psi štěkali. Celá Dolina se otřásala
touto nelidskou podívanou.

Když se večer vrátili otec se Slávkem, už o tom věděli. V celé
dědině se nemluvilo o ničem jiném.

V noci odběhl Slávek do skrýše a zahladil všechny stopy, které by
je snad mohly ještě nějak prozradit. I doma spálili všechno, co by
jim mohlo uškodit. Pušku a dvě pistole, které pečlivě uschovávali,
zabalili a zakopali za chalupou.

Ráno zajel Slávek za Hájkem. Řekl mu, aby už dopisy nevozil. Budou
pokračovat, až se všechno uklidní.

»Teď záleží všechno na Kolískovi,« řekl pan Čermák. »Bude-li pevný
a dovede-li mlčet, nemusíme se ničeho obávat. Promluví-li však...«

Dovede-li mlčet...

Sváží tě tak, že rukama se držíš za paty, prostrčí ti mezi pažemi
dlouhou a pevnou tyč, upevní ji na dva silné sloupy, roztočí tě -- a
ne rukama, nýbrž ranami obušků! -- a točíš se, jako ses točíval v
dětství na hrazdě při kolenotoči, rychleji a rychleji, za každým
otočením na tebe zařvou: »Kdo ti pomáhal? Mluv!« A když mlčíš, nová
rána, druhá rána, třetí rána, po hlavě, po zádech, po tváři, po
rukou... V hlavě ti hučí, točíš se už nejen ty, ale celý svět ... a
mlčíš...

Pak tě postaví tváří ke zdi, k tvrdé kamenné zdi, za každou otázkou
následuje prudký úder do hlavy, strašný náraz nosem a čelem do stěny,
krvácíš, už nejsi ani člověk ... a mlčíš... a mlčíš...

Otočí tě zase čelem do světnice. Obrovský gestapák si povyskočí a
jeho těžká okutá bota dopadne na tvou nohu, přímo na nárt, ozve se
praskot, hroutíš se k zemi, zvedají tě surovými ranami obušků ... a
mlčíš ... a mlčíš ... a mlčíš...

Když pozbudeš vědomí, dají ti na chvilku pokoj. Sotva však otevřeš
oči, vrhnou se na tebe znovu. A mají desítky jiných a krutějších
způsobů, jak tě donutit k mluvení. Je jim lhostejno, co si o nich
myslíš. Co jim záleží na tom, že všechna hrůza obávaných mučíren ve
středověku s koly a kládami na lámání lidských údů bledne a ztrácí
se před tím, co přineslo lidstvu Německo dvacátého století?

Jsi-li pevný jako skála, jsi-li tvrdý jako žula, dovedeš mlčet stále.
Vydržíš tento nelidský nápor, i když nemáš naděje, že by ses zachránil.
Buď podlehneš jejich ranám, nebo tě ubijí až potom. Ale v poslední
chvíli jasného vědomí tě zahřeje myšlenka, že tvůj duch zvítězil
nad hrubou mocí. A vědomí, že jsi zachránil mnoho lidských životů...

Dovedl mlčet i Kolísko?

Druhého dne seděla Čermákova rodina u oběda.

»Tak co je s Kolískem?« otázala se matka.

»Odvezli ho do Vsetína,« řekl otec. »Nejprve ho vyslýchali zde v
obecní kanceláři, ale nic z něho nemohli dostat.«

»Třeba bude mlčet i ve Vsetíně. Zdá se, že je to opravdu statečný
chlap. Jinak by tu již byli.«

Okolo okna se mihl nějaký stín.

Byl to soused.

Polohlasitě zavolal:

»Jdou sem nějací lidé! Řekl bych, že je to gestapo!«

Stín zase zmizel.

Pan Čermák přiskočil k oknu, z něhož bylo možno přehlédnout celou
Dolinu.

Opravdu! Od silnice se blížili tři mužové. Tmavé šaty, vysoké boty.
Šli pomalu, vesele se o něčem bavili. Zřejmě si byli svou věcí jisti.

»Jdou pro nás!« řekl pan Čermák.

»Co teď?« lekla se matka.

»Utečeme do lesa.«

»I s Olinkou?«

»Ano! Vytratíme se za drvárku, a než sem přijdou, zmizíme v
houštinách.«

»Ale co vzít s sebou?«

»Nic. Není času! Za mnou!«

Pan Čermák uchopil čepici a už byl na dvoře. Ostatní chtěli vyrazit
za ním.

Ale už se k tomu nedostali, poněvadž otec se náhle obrátil a vracel
se do kuchyně.

»Škoda, že jsme ty zbraně zakopali,« pohlédl na Slávka. »Mohli jsme
se aspoň bránit.«

»A proč ses vrátil, tati?« zeptal se Slávek.

»Jdou sem s několika stran,« odpověděl otec. »Zahlédl jsem dvě
skupinky po dvou a po třech. Sestupují k naší chalupě od lesa.«

»Co uděláme?«

»Už nic,« řekl smutně pan Čermák. »Je pozdě. Až nás budou vyslýchat,
nevíme o ničem. O Kolískovi ani o těch druhých. A nikoho z Hošťálkové
nebudeme jmenovat. Rozumíte?«

»Ano,« zašeptali všichni.

»Musíme zapírat do posledního dechu. Jinak bychom přivedli do
neštěstí --«

Vtom se rozletěly dveře od kuchyně a v nich se objevili dva
gestapáci s namířenými pistolemi.

»Ruce vzhůru!«

Celá rodina uposlechla. Zatím co jeden mířil, druhý dával pouta
panu Čermákovi.

Matčin pohled se svezl úkradkem do Doliny. Myšlenky jí zavířily v
hlavě jako divoký vodopád. Budou zatčeni, odvlečeni. Olinku jistě
zase propustí, vždyť je to dítě. Kdo si ji k sobě vezme? Jeník je
ve Zlíně. I když se vrátí do rodného domu -- je to chlapec. Zbývá
babička, která žije v dědině u sestry. Stará osoba, která by sama
potřebovala opory. Kdo tedy --?

Slávek!

Slávek kdyby tu mohl žít! I když by se musel skrývat před
pronásledovateli, kteří by po něm jistě slídili, přece by dovedl
domácnost udržet. Zařídil by u sousedů, aby udělali to, na co by
nestačil sám.

Ale takhle?

Odvedou ho, odsoudí, snad i popraví a Olinka tu zůstane sama. Zůstane
na světě jako kůl v plotě, odstrkovaná, bez opory -- -- --

To všechno se přehnalo jejími myšlenkami rychlostí blesku.

Když byl gestapák hotov s otcem a šel k Slávkovi, podrazila mu nohu.

Gestapák upadl a narazil tváří na škopík, v němž měli brambory pro
dobytek. Pořádně se uhodil a zuřivě zaklel.

Zároveň se rozlehl malou kuchyňkou zoufalý matčin výkřik:

»Slávku, uteč!«

Slávek zůstal nerozhodně stát. Má tu zanechat rodiče? Nezhorší
jejich postavení svým útěkem?

Jen rychle, Slávku! Nerozmýšlej se ani vteřinu! Gestapák už vstává,
jeho vztekem zkřivená tvář dává tušit, co bude následovat. Zde už
není co zhoršit! Maminka, tvá statečná maminka ti ukázala, že v
osudových chvílích se musí jednat rychle. Dokaž jí, že její oběť
nebyla nadarmo. I tatínek ti dává očima znamení, abys utekl. Ví,
že je už všechno stejně prozrazeno a ztraceno, tož nač ještě
zvyšovat počet obětí?

Ale musíš být rychlý a mrštný jako veverka, neboť druhý gestapák
nestřílí jen proto, že v tom zmatku by mohl zranit svého druha,
který klečí na kolenou, drží si tvář a vyplivuje krev... Nestřílí,
ale zato tím vztekleji volá:

»Fritz!«

A už stojí ve dveřích další gestapák a snaží se rychle rozpoznat,
co se děje v kuchyni. V napřažené ruce má pistoli. Jednej rychle,
Slávku!

Vymrštil se jako střela. Prudkou ranou vyrazil gestapákovi pistoli
z ruky a chtěl proklouznout okolo něho na verandu.

Překvapený Fritz se však zatím vzpamatoval. Zachytil Slávka a pevně
ho svíral.

Ale již tu byla zase matka. Vrhla se na gestapáka jako tygřice.
Zakousla se mu vší silou do ruky, až zaúpěl. Ruka se uvolnila,
druhá uchopila matku za vlasy a začala je vztekle rvát -- ale to
již Slávek neviděl. A neviděl ani to, jak gestapáci přiskočili k
hrdinné matce, jak ji začali kopat a bít, až pozbyla vědomí.

Vběhl za drvárku, pak několik skoků doprava a už byl v lese. Kulky
pronásledovatelů fičely za ním, před ním, okolo něho, les burácel
ozvěnou střelných ran a zuřivých výkřiků -- ale Slávek nedbal. Hnal
se kupředu jako šílený a za chvilku byl tak daleko, že zmizel
pronásledovatelům s očí.

Gestapáci se hnali po jeho stopě, stříleli dále jako posedlí -- ale
rány slábly každou minutou. Jak litovali, že s sebou neměli psy!

Slávek utíkal, co mu nohy stačily. Kam? Nevěděl. Jen do lesů, do
hlubokých valašských lesů, kde se ztratíš jako kapka v moři. Lesy
tě nezradí, Slávku. Poskytnou ti úkryt a ochranu. Sta malých
jeskyněk a doupat skrývají pro tebe. Stačí přihodit nad vchod
nějakou větev zeleného smrčí a jsi v bezpečí.

Pojednou se zastavil. Před ním stálo několik chat a restaurace.
Je možné, že je už na Šanhaji?

Rychle couvl do lesa. Zde by mohli být Němci.

Zamířil doleva. Kam půjde? Kde se ukryje? Kde přenocuje?

Kam by šel jinam než k strýci Spěchalovi! Jeho chaloupka je
přilepena na stráni pod lesem, široko daleko je pěkný výhled,
strýc Spěchal je dobrák a pro strach má uděláno.

Přišel tam až za tmy.

U Spěchalů drželi černou hodinku.

»Dobrý večer!« pozdravil Slávek, když vešel do jizby.

»Dobrý večer!« odpověděl strýc. »A kdo to přišel k nám tak potichu,
že ani pes nezaštěkal?«

»Váš Hektor mě poznal lépe než vy, strýčku. Co pak mě nepoznáváte?
Vždyť jsem to já, Slávek!«

»A kýho šlaka! Pěkně tě vítám, chlapče! Však právě tu mluvíme o
tobě. Milado, rozsviť! A jak ses k nám dostal?«

»Tož ... tak.«

»A nejsi raněn? Vždyť prý po tobě stříleli celé salvy!«

»Museli špatně mířit. Nestalo se mi nic.«

»Bohudíky, chlapče, bohudíky. Milado,« obrátil se k své dceři,
která právě rozsvítila, »přichystej něco k večeři, však jistě jsi
nic nejedl.«

»Nejedl, strýčku. Ale hlad nemám.«

»Já ti rozumím. Ale tělo se nedá ošidit.«

»Nevíte, co je s našimi?«

»Jak bych nevěděl, Slávku. Odvedli je všechny tři, ale Olinku již
pustili.«

»A kde jsou?«

»Vzali je do Vsetína. Olinka je s babičkou. Celá dědina je vzhůru
nohama.«

»Zatkli ještě někoho?«

»Posbírali všechny, kteří k vám v poslední době chodili: Šebestu,
Bartoně, Otáhala, Janouška, tvého strýce a tetu Nevrlovy. Nešťastný
Kolísko, ten jim to nadrobil!«

Slávek mlčel.

Vzpomínka na rodiče mu sevřela hruď. Cosi jako trpká výčitka ho
bodlo u srdce. On tu sedí na svobodě -- a co se děje v této chvíli
s nimi? Jistě jsou biti a týráni.

Náhle se zvedl a kráčel ke dveřím. Ne, nemůže si tu v klidu
besedovat, když ví, že rodiče kdesi nevýslovně trpí. Půjde raději
ven do tmy, do noci, půjde do lesů a bude bloudit až do vysílení,
až klesne únavou.

»Kam jdeš, Slávku?« vyhrkl překvapený Spěchal.

»Už jsem vás viděl, tož zas půjdu dál...,« odpověděl neurčitě Slávek.

Ale starý Spěchal byl zkušený člověk. Hned uhodl, co se odehrává ve
Slávkově duši.

»Tož abys chtěl vědět, nikam nepůjdeš,« rázně mu zastoupil cestu.
»Či chceš, aby tě chytili hned první den? Člověče, vždyť ti jsou
vzteky bez sebe, jak je dořídila tvá matka. Olinka nám to všechno
pověděla.«

»Vy jste mluvil s Olinkou?« oživl Slávek.

»Nu, bodejť ... v Hošťálkové to vře a starý Spěchal zůstane za pecí,
ne? Pravdaže jsem s ní mluvil!«

»Plakala?«

»Plakala -- plakala -- --! Toť se ví, že plakala! Kdo by neplakal,
když se stane taková věc v rodině! Ale měl bys ji vidět, jak se jí
leskly oči, když nám vypravovala, jak oba gestapáci skučeli bolestí!
Holenku, to se nestane často, aby si jedna žena dovedla poradit s
dvěma ozbrojenými chlapy!«

»Ale potom ji zbili, viďte?«

»Nu, to víš, vždyť to nejsou lidé...,« odpověděl Spěchal vyhýbavě
a rychle pokračoval v svém sdělení: »Nejdříve všechny zatčené
přiváděli jednoho po druhém do obecního domu a tam je zavřeli do
jakési komůrky. Přede dveřmi stál gestapák a hlídal je, aby spolu
nemohli mluvit. Tvé matce se však přece jen podařilo říci několik
slov Olince. Byla určena hlavně pro tebe.«

»Pro mne? Vzkaz od maminky?« Slávek byl tak rozčilen, že si sedl
na židli.

»Ano. Matka ti vzkazuje, abys vedl hospodářství dál.«

»To povedu, ale opravdu si nedovedu představit, jak to budu dělat.«

»Máš si vzít k sobě babičku. A Jendu zavolej také domů. Vždyť se
tu uživíte všichni.«

»To je pravda...«

»Nejvíc se máš starat o Olinku,« pokračoval Spěchal.

»Jak bych se nepostaral!«

»A jako poslední přání ... počkej, jak to řekla matka doslovně:
Ať Slávek nikdy nezapomene, že celé to neštěstí v naší rodině je
dílem Němců.«

Slávkovi vytryskly z očí slzy. Hned se však zase sebral a přerývaně
si několikrát opakoval:

»Ne, to nezapomenu ... ne-za-po-me-nu ... _nezapomenu!_«

»Tak se mi líbíš, chlapče,« řekl Spěchal. »Musíme být tvrdí a
nemilosrdní.«

Přistoupil až k Slávkovi a hleděl mu upřeně do očí:

»Musíme se mstít!«

Slávek už zatím vstal se židle. Horká vlna se rozlila jeho tělem.
Pocítil znovu to prudké opojení, které se ho zmocnilo před lety
při přednášení Sládkovy básně. Tehdy byl chlapcem. Dnes je už téměř
dospělým mužem.

»Ano, strýčku, budeme se mstít!« opakoval po něm tvrdě.

Znělo to jako přísaha.

Chvíli tak stáli proti sobě mlčky. Oba byli spojeni jedinou
myšlenkou. Myšlenkou vzdoru, odvety, pomsty.

»Ale teď si zasedni a pojez, Slávku!« pobídla ho Milada.

Už neodmítal. Jako by si rázem uvědomil, že musí žít. Že je nutno,
aby žil, protože na něho čeká mnoho úkolů.

»Spávat budeš u nás,« řekl starý Spěchal po večeři. »Jsme tu na
opačné straně a aspoň v prvních dnech jim nenapadne, aby šli sem.
A co bude třeba udělat u vás, to už zařídím já nebo Milada.«

»Baže,« souhlasila ochotně dcera.

»Z počátku tu budeš mít dlouhou chvíli, protože se nesmíš nikde
ani ukázat. Ale později, až to trochu utichne, můžeš chodit se
mnou do lesa.«

Besedovali dlouho do noci.

Když si konečně Slávek lehl, nemohl usnout. Stále viděl před sebou
spoutaného otce a bojující matku.

A ještě když usínal, myslil na její odkaz.




5. Psancem


První dny u Spěchalů byly pro Slávka opravdu utrpením. Těžko si
zvykal na dlouhou nečinnost. Přes den byl v chalupě, kde mu starý
Spěchal připravil několik dobrých úkrytů pro případ nenadálé prohlídky.

Většinu dne strávil tím, že seděl u okna a díval se do údolí pod
Spěchalovým domkem. Teprve večer vycházel ven, do lesa. Procházel
se vždycky dlouho do noci.

Někdy přicházel na besedu Pavel Kovářů. Milada věděla, že je Slávkův
nejlepší přítel, proto se ho nebála pozvat.

Pavel i Milada přinášeli zprávy z vesnice. O zatčených se nevědělo
nic bližšího. Zjistili jen, že byli ze Vsetína odvezeni, ale kam,
nemohli vypátrat.

K Čermákům se již nastěhovala babička i s Olinkou. Jenda napsal, že
přijede ze Zlína začátkem listopadu.

»A co babička? Stačí na tu práci?« zeptal se Slávek.

»Sama by nestačila, to víš,« řekla Milada. »Ale sousedé jí pomáhají.
Tady Pavel pooral a zasil.«

Slávek se na něho vděčně usmál: »Děkuji ti, Pavle. -- A po
mně ... pátrají?«

»Neslyšela jsem nic.«

»Ale přesto musíš být opatrný,« připomínal strýc Spěchal. »Oni ti
tak brzy nezapomenou, že jsi jim utekl zrovna před nosem! Však
tady je ti dobře, domácnost je zaopatřená, tož se do ničeho nežeň!«

Co pomohla tato varovná a dobře míněná slova, když se neodolatelně
ozývala touha spatřit aspoň zpovzdálí rodný domek?

A tak jednoho večera, když tma byla zvlášť hustá a neproniknutelná,
Slávek se vydal na cestu k Dolině. Přehoupl se přes návrší, jež
odděluje Spěchalovo údolí od silnice, minul Kubišův hostinec a
pěšinkou se blížil k domovu.

Srdce mu prudce bušilo. Vždyť je to po prvé za několik týdnů, co
tudy kráčí. Olinka už asi spí. Babička snad šuká po kuchyni. Možná
sedí nad modlitební knížkou.

A budou-li spát? Nepolekají se, když tak znenadání zatluče?

Již byl u Doliny. V jejich domku se svítilo. Úzkými štěrbinami v
nedokonalém zatemnění pronikaly do tmy světelné paprsky.

Slávek se opatrně rozhlížel. Všude byl klid. Plížil se jako kočka
až k verandě.

Jemně zaklepal.

V chalupě bylo ticho.

Šly už spat a zapomněly zhasnout?

Zaklepal po druhé.

Konečně!

V kuchyni se ozval nějaký šepot. Slávek přitiskl ucho ke dveřím a
zřetelně zaslechl Olinčin hlas:

»Babičko, neotvírejte!«

»To jsem já, Slávek!« zašeptal.

Slyšel šoupavé kroky. U dveří se zastavily.

»Kdo je tam?« zeptala se babička, která nedoslýchala.

»Babi, nekřičte!« varovala ji Olinka. »To je Slávek!«

Zámek zaskřípal.

»Pro všecky svaté, kde se tu bereš, chlapče?« lekla se babička.

»Slávečku!« Olinka zapomněla na všechnu opatrnost. Jásavě zavýskla
a zavěsila se bratrovi na krk. »Slávečku, to jsi hodný, že ses
přišel na nás podívat!«

»Jenom tak nekřičte!« napomínal je Slávek a prudce zamžikal. »A jak
se tu máte?«

»Je nám tu --,« Olinka chtěla ještě něco říci, ale náhle se dala
do pláče. I chvějící se babičce tekly po tváři palčivé slzy.

»Synku, neměl jsi to dělat...!« řekla truchlivě.

»Co, babičko?« otázal se překvapený Slávek.

»Neměl jsi sem chodit. To víš, že my tě rády uvidíme, ale ... je
to s tebou zlé...«

»Proč? Stalo se něco?«

»Včera tu byli zase,« vysvětlovala tiše Olinka. »Měli s sebou psy
a prohlíželi znovu celý dům. I drvárku, stodolu, ba vlezli i do
žlabu s mlýnským kolem...«

»Ale nenašli nic, že?«

»Našli. Vaše pistole a pušku.«

»Jak je to možné?!« hrozil se Slávek. »Vždyť jsme je tak dobře
zakopali...!«

»Nevím. Najednou se objevili pod oknem a už to nesli.«

»A s vámi už nemluvili?«

»Mluvili, chlapče, mluvili...,« vpadla Olince do vypravování babička.
»A jak mluvili! Jestli prý o tobě něco víme a oni to zjistí, hned
budeme zastřeleny, já i Olinka.«

»Však já sem nebudu chodívat,« řekl jako na omluvu. »Chtěl jsem se
jenom podívat, jak se vám tu daří.«

»Tak jsem to nemyslila, chlapče,« bránila se babička. »Jenom přijď,
když ti bude zle. Co záleží na mně, na staré osobě -- ale vás by
bylo škoda. Říkám ti to proto, abys byl na sebe opatrný. Abys
nemyslil, že už máš vyhráno.«

»Já vím, babičko,« řekl měkce.

Chvíli si ještě sdělovali otřásající dojmy posledních týdnů. Slávek
se dověděl přímo z Olinčiných úst, jak to tehdy při zatýkání bylo.

»Ale teď už zas půjdu,« zvedl se konečně. »Však kdybyste si s něčím
nevěděly rady, vzkažte k Spěchalům.«

»Milada je zlaté děvče,« pokyvovala hlavou babička. »A Pavel nám
také hodně pomáhá. Jenom mám strach, abyste se nějak neprozradili.«

»Nebojte se, babičko, jsme opravdu opatrní,« uklidňoval ji.

»No, buďte, chlapče, buďte. Dost je toho co se už stalo. A jak jsem
řekla, přijď se na nás zase podívat! Hned je tu člověku veseleji.
Kdyby už aspoň ten Jenda přijel!«

»Však nám psal, že přijede hned po prvním listopadu,« sdělovala Olinka.

Loučení bylo rychlé. Stáhli lampu, Slávek se vyplížil na verandu a
rychle zmizel mezi stromy.

O několik dní později šel starý Spěchal kácet stromy do svého lesa
za »Pasinkem«.

»Strýčku, půjdu s vámi,« nabídl se Slávek.

»To můžeš. Je to dobrá hodinka cesty a stále se jde lesem, takže
tam snad nehrozí nebezpečí.«

Vzali si jídla na celý den a vyšli.

»A ty tu hospodař sama,« loučil se Spěchal s Miladou. »My se vrátíme
okolo šesté hodiny.«

»Dobře, tatínku.«

Listopadové slunce se skrylo za mraky. Vypadalo to na déšť.

Za chvíli po jejich odchodu přiběhl Toník Kubišů.

»Milado, kde je pan Spěchal?«

»Za Pasinkem. Šel kácet. Chtěl jsi mu něco?«

»Tatínek mu posílá peněženku. Včera večer ji zapomněl v hospodě.
Maminka ji našla až ráno.«

»Ten náš tatínek! Za chvíli u vás zapomene i hlavu!« zlobila se
Milada. »Že ho to také těší -- vysedávat celé večery v hospodě!«

»Však tebe by to také těšilo!« usmál se tajuplně Toník. »Jen kdybys
tam jednou přišla!«

»A ty kluku jeden, snad si nemyslíš, že by se ze mne stal nakonec
pijan!« durdila se.

»To ne. Však oni toho stejně moc nevypijí...«

»Tak co by mě tam mohlo těšit?«

»Ty řeči!«

»Jaké řeči? Já na klevety nedržím!«

»To nejsou klevety, Milado. Kdybys věděla, co všechno ti lidé
povídají...«

»Hm ... ten má nemocnou krávu, tomu pošel vepř, ten zlámal v horách
kolo od vozu... To bych z toho měla!«

»Ale ne! Však ty dobře víš, že takové řeči je teď nezajímají!
Povídají si o Němcích! Už se to začíná obracet!«

Milada se rozkročila uprostřed jizby, ruce založila v bok a dala
se do srdečného smíchu.

»Co se začíná obracet?« tvářila se nechápavě.

»No -- fronta!« vybuchl bojovně Toník. »Němci už dostávají do
kožichu! Bijí je Angličané v Africe, Rusové u Stalingradu -- však
řekni to Slávkovi, bude mít radost!«

Milada vytřeštila oči.

»Kterému Slávkovi?«

»Jen se nedělej! Snad si nemyslíš, že nevím, jak dlouho je už u
vás Slávek Čermáků!«

»Ty, Toníku!« rozhořčila se Milada. »Jestli to před někým řekneš,
tak tě --«

»Co bych to říkal?!« urazil se Toník. »Copak jsem malé děcko?«

Milada se stěží ovládla, aby se nedala do smíchu. Ale nechtěla ho
již dráždit, proto začala vážně:

»A kdo ti to prozradil, Toníku?«

»Nikdo mi to neprozradil. Oni přede mnou mluví docela otevřeně.
Tatínek říká, že jim mohu být platný víc než dospělý člověk. Kluka
prý si nikdo ani nevšimne.«

»Hm, to je pravda. Ale přece jen by tě do toho neměli zatahovat!«

»Však oni mě do ničeho nezatahují!« zastával se dospělých Toník.
»Když je třeba někde něco vyřídit, nabídnu se vždycky sám!«

»No dobře, Toníku,« končila rozhovor Milada. »Tu peněženku tatínkovi
předám. Ono to mohlo počkat do večera, tatínek tam beztoho zase --«

Vtom někdo prudce otevřel dveře. Na chodbě stál německý voják s
odjištěnou puškou.

»Ruce vzhůru!« vykřikl německy.

Milada s Toníkem hbitě uposlechli. Škoda, že jsem se dala s klukem
do řeči, pomyslila si Milada. Voják nás vyslechl, možná rozumí
česky -- teď jsme v pěkné kaši!

»Ven!« zněl další povel.

Pomalu vyšli. Na dvoře stálo několik vojáků -- celá chalupa byla
obstoupena. Jak je to možné? divila se Milada. Vždycky vidíme
zdaleka, jde-li k nám někdo -- a dnes... Ale to má na svědomí zase
ten chlapec! Kdybych se s ním nebyla bavila --

Vysoký voják k ní přistoupil.

»Kde je Čermák?«

»Kdo?« tvářila se nechápavě.

»Jaroslav Čermák!« zaznělo ostře a výhružně z vojákových úst.

»Nevím!« odpověděla nebojácně dívka. Jak byla šťastna, že Slávek
odešel do hor!

»Nelžete!« zahřímal voják a dal Miladě surový políček. »Čermák je
tu!«

»A není!« dupla si nohou a v očích jí zahořel bojovný plamének.

Už už se rozmáchl voják k druhému políčku, ale náhle si to rozmyslil.

»Však my si ho najdeme sami!« řekl zlověstně. »Ale pak uvidíte!«

Vojáci vrazili do chalupy. Za chvíli to v ní vypadalo jako po
zemětřesení. Talíře a hrnce rozbity, šaty rozházeny po zemi, desky
od podlahy vytrhány. Sláma a seno se válelo po celém okolí stodoly...

»Kde je váš otec?« zeptal se vztekle týž voják.

»V lese.«

»Co tam dělá?«

»Kácí stromy.«

»Sám?«

»Ano.«

»Je to daleko?«

»Asi hodinu a půl.«

Voják se podíval na hodinky.

»Dobře, zavedete nás tam.«

Milada ucítila, jak se jí zachvěla kolena. Po zádech jí přeběhl mráz.

»A kdo je tohle?« ukázal na Toníka.

»Jsem Antonín Kubiš,« řekl hoch a klidně se podíval vojáku do očí.

»Co tu děláš?«

»Přinesl jsem panu Spěchalovi peněženku, kterou u nás v hospodě
včera zapomněl.«

»Ukaž mi ji!« voják mu zřejmě nedůvěřoval.

»Dal jsem ji Miladě.«

Milada šla do jizby.

»Počkat -- stát!« rozkázal voják.

»Sama nesmíte ani krok!«

Pohrdavě se usmála. Co jí teď záleželo na peněžence!

Zatím co šla s vojákem dovnitř, horečně přemýšlela. Má se stát
spoluvinnicí Slávkovy záhuby! Má přivést vojáky na jeho stopu! Co
podniknout? Řekla úmyslně, že je to vzdáleno půl druhé hodiny. Každá
minuta je vzácná. Povede vojáky oklikou, ale nakonec přece dojdou až
k Pasinku, za nímž seká otec se Slávkem. A co potom? Co potom?

»To je ona?« otázal se voják, když mu ukázala peněženku.

»Ano.«

Vyšli ven.

»A z které hospody ty jsi?« zeptal se ještě Toníka.

»Od Kubišů. To je tady za tím kopcem.«

»Hm ... tam jsem už byl. Řekni tatínkovi, že jeho pivo nestojí za
nic. A už leť domů -- marš!«

Toník se podíval na Miladu. Měla červenou líc od hrubého políčku,
ale jinak byla bledá.

Jejich oči se střetly. Jen na okamžik. Jenom na zlomek vteřiny.

A přece i ten prchavý pohled stačil Miladě k tomu, aby rozšířila
oči a dala Toníkovi výstražné znamení.

Porozuměl jí? Ani sval se mu ve tváři nepohnul. Patrně to přehlédl.
A už jde dolů, do údolí, k domovu. Nejprve krokem, pak klusá, letí,
pádí, řítí se s kopce jako o závod, patrně aby si to vojáci
nerozmyslili, aby ho nezavolali zpět...

Poslední naděje na záchranu je pryč!

Teď už je po všem!

Kráčela s vojáky po lesních pěšinkách, které tak dobře znala. Vedla
je velkým obloukem doleva, ale přece jen tak, aby nezpozorovali její
úmysl. Jen získat čas! I v poslední minutě jí může napadnout něco
spasného...

Ale minuty běžely závratnou rychlostí, a Milada stále ještě nevěděla,
co udělá.

Konečně se rozhodla, že varovně vykřikne. Vojáci ji nelidsky ztýrají,
odvlekou do vězení, snad bude popravena. Snad? Ne, docela jistě.
Vždyť to je pomáhání nepříteli státu! Ale otec a Slávek utekou a
budou zachráněni.

Vykročila rázněji. Nic jiného už nezbývá, tož aspoň zkrátí ty chvíle
čekání a nejistoty.

Blížili se k Pasinku. Vojáci se již před chvílí rozestoupili.
Utvořili řetěz a tak postupovali kupředu. Milada hleděla upřeně před
sebe. Nebude to tak snadné, vystihnout pravý okamžik. Musí na ně
vykřiknout teprve tehdy, až ji budou moci dobře zaslechnout. Ale
nesmí to být zase tak pozdě, aby už neměli času na útěk. Vystihne
krátké dvě-tři vteřiny ticha, které vznikají mezi jednotlivými údery
seker. Sotva dozní rána sekery, vykřikne: »Tati, pryč!«

Ale co to? Jsou již u Pasinku, z dálky je slyšet temné údery. Jsou
to rány jediné sekery! Ví dobře, jak to práská, sekají-li současně
dva dřevorubci! A toto zde --

Náhle se jí zmocnila opojná radost. Že by přece Toník?

Kráčeli přes Pasinek, za nímž byl Spěchalův les. Milada byla jako v
ohni. Oči upřené kupředu. Kdo to seká? Slávek? Tatínek? Má vykřiknout?
Mlčet?

Konečně si ulehčeně oddychla. Pán Bůh zaplať! Jsi chlapík, Toníku,
žádný kluk nebo chlapec, nýbrž chlapík, chlap!

Otec bušil do kmene, jako by neviděl a neslyšel.

»Ruce vzhůru!« vyrušil ho z pokojné práce řízný povel.

Strýc Spěchal pustil sekeru a ulekaně a překvapeně se rozhlédl.
Současně zvedl ruce.

»Milado, kde se tu bereš?« zeptal se s mistrnou přetvářkou.

»Ticho!« zařval voják. »Nemluvit!«

Postoupil kupředu a obezřetně se rozhlížel. Řetěz vojáků se svíral
v kruh, jehož středem byla Milada se svým otcem. Němci prohledávali
každý keř, každou houštinu, každý větší strom. Prohlíželi duté kmeny,
dívali se do korun.

»Nic?« zeptal se zase voják, který hlídal Miladu. Podle vystupování
byl to velitel.

»Nic,« odpovídali mrzutě jeden za druhým a vrhali na Spěchala zlostné
pohledy.

»A kde je ten druhý?« vykřikl náhle velitel.

»Který?« zeptal se Spěchal s takovým výrazem, že by zmátl celý svět.

»Řekněte mi okamžitě, kde je Čermák, nebo vás na místě zastřelím!«
sípěl vzteklý poddůstojník a vytáhl pistoli.

»Zastřelit mě můžete,« odpovídal pomalu a klidně strýc Spěchal, »ale
o Čermákovi nevím nic.«

»Zastřelím vás i s vaší prolhanou dcerou!« zuřil dále velitel. »Máme
přesné informace, že ho přechováváte. A nevydáte-li ho, dám vás
pověsit!«

To ho asi mrzí, že šel takový kus cesty nadarmo, pomyslil si strýc.
Nu, ať už to dopadne jak chce. Slávek je pryč -- a to je hlavní věc.
Však on je vztek přejde. A nepřejde-li -- Bohu poručeno.

Vojáci láteřili, pobízeli Spěchala k mluvení ranami pažeb, ale
nadarmo. Tvrdý pasekář mlčel jako ty stromy za Pasinkem.

Ještě jednou prohledali celé okolí. Marně. Po Slávkovi nebylo ani
stopy.

Konečně se vydali na zpáteční cestu. Spěchala a Miladu vzali do
svého středu. Každou chvíli jim uštědřili nějakou ránu.

Když přišli k Spěchalovu domu, velitel poodešel s dvěma vojáky trochu
stranou. Chvíli se o něčem radili. Pak se vrátil a dal zbývajícím
vojákům povel k odchodu. Na otce a dceru již ani nepohlédl.

»To se mi nelíbí, Milado,« řekl strýc, když vojáci poodešli.
»Nechtějí do nás střílet?«

»Je to divné,« nechápala ani Milada.

»Pojďme dovnitř!«

Vešli do jizby a oknem pozorovali vzdalující se vojáky. Zastaví se?
Vrátí se? Zapálí jim snad chalupu?

Nic. Vůbec nic.

»Nevěřím, že by odešli jen tak. Snad chystají nějakou léčku. Nu, na
nás si nepřijdete, germáni!« pohrozil Spěchal za odcházejícími a pak
se obrátil k Miladě: »Ale s tím Toníkem jsi to provedla znamenitě,
Miladko! Přiběhl tam uřícený, jako bez duše...«

»A Slávek?«

»Vzal Toníka a hybaj pryč! Řekl, že půjde na Troják.«

»To jsem ráda, že Toník pochopil. Nic jsme se nedomlouvali, jenom
jsem na něho mrkla.«

»Je to bystrý chlapec,« řekl uznale Spěchal. »Ale teď se dáme do
úklidu. Bude nám to sice trvat delší dobu, ale co naplat.«

Teprve později se dověděli, co znamenalo zvláštní jednání vojáků.
Celých osmačtyřicet hodin hlídali Spěchalův dům, nevrátí-li se tam
Slávek v domnění, že už je po nebezpečí.

Ale Slávek dobře vytušil, kolik uhodilo. Rozhodl se, že se k Spěchalům
už nevrátí.

U rozcestí nad Hošťálkovou se s Toníkem rozloučil. Sám šel k Šanhaji
a Trojáku, pak změnil směr a zvolna kráčel k Dolině.

Odpoledne se dalo do deště. Tichý, vytrvalý, studený déšť.

Z počátku ho chránily koruny mohutných dubů, které měly dosud
dostatek listí. Ale již zanedlouho padaly dolů velké kapky. Nejprve
jen jednotlivě, ale pak hustěji, stále hustěji, až se změnily v
pravidelný déšť, který přecházel při mírném zavanutí větru v hustý
liják.

Slávek byl promoklý až na kůži. Přemýšlel, co má podniknout. Konečně
se rozhodl, že zajde domů, vezme si suché prádlo a nepromokavý plášť
a potom si v lese vyhledá nějaký úkryt.

Sestupoval k Dolině od lesa. Když míjel skrýš, v níž byl dopaden
nešťastný Kolísko, zahlédl v malé vzdálenosti před sebou člověka.
Chtěl se zastavit, ale vtom se postava pohnula a lesem zaznělo
pronikavé německé zvolání:

»Stát!«

Slávek se rychle sklonil a uskočil za strom.

Zarachotil výstřel. Kulka mu zasvištěla vedle hlavy.

Obrátil se k hoře. Skákal od stromu ke stromu, aby byl chráněn
před střelami, jež se za ním jen sypaly.

Když rány zeslábly, dal se na útěk. Zastavil se teprve, až bylo
úplné ticho. Kam teď?

Lilo nepřetržitě jako z konve. Voda v botách začínala šplouchat.
Nohy na mokrém svahu ujížděly. Ozýval se hlad.

Tedy i doma ho hledají! Slídí po něm jako ohaři. To je jistě
znepokojil nález těch zbraní!

Posléze se rozhodl, že zajde ke Kubišům. V kuchyni se osuší, něco
pojí a vydá se zase na cestu do lesa.

V hostinci bylo živo. Zvýšená činnost německých vojáků sbližovala
lidi, sváděla je dohromady.

Když Slávek vstoupil do předsíňky, kdosi otevřel dveře od nálevní
místnosti. Modré chuchvalce kouře zastiňovaly lampu.

Uviděl mnoho známých tváří. Ale u okna obráceného k silnici sedělo
několik německých vojáků.

Rychle ustoupil. Zahlédli ho?

Nic se nepohnulo.

Poznal, že ke Kubišům nesmí. Co mu zbývá? Prochodit celou noc po
lese.

Vracel se na pěšinku vedoucí k Dolině. Když šel okolo Kubišovy
stodoly, ozvalo se tiché: »Psssst!«

Co to?

Tma byla neproniknutelná.

A zase: »Pssst! Slávku!«

Třebaže to bylo proneseno šeptem, poznal Toníkův hlas.

»Toníku, jsi to ty?«

»Ano, pojď sem!«

Vešel do stodoly.

»Už tu na tebe čekám dvě hodiny,« šeptal Toník. »Tatínek ti vzkazuje,
abys ke Spěchalům nechodil.«

»Co se s nimi stalo?«

»Nic. Jsou doma. Ale jejich chalupa je hlídána. Čekají, že se tam
vrátíš.«

»Pak čekají marně.«

»Nechoď ani za Pavlem. Tam také hlídají.«

»Nepůjdu, Toníku.«

»Tatínek tě chtěl vzít na noc k nám, ale k večeru přišli noví vojáci.«

»Co tu chtějí?«

»Ještě nevíme, ale tatínek myslí, že se budou střídat s těmi, co
střeží Spěchalův, váš a Kovářův dům. Proto se tu nesmíš ani ukázat.«

»To vím...«

»A tady ti tatínek posílá nějaké jídlo a trochu vína. Je tam i
suché prádlo.«

»Děkuji, Toníku.«

»A zde mi dal Pavel pro tebe svůj hubertus. V něm tak brzy
nepromokneš.«

»Jste všichni moc hodní, Toníku. Děkuji...«

»To nic,« odmítal díky Toník. »A počkej, málem bych na to zapomněl.
Tu máš ještě mou baterku.«

»Vy jste pamatovali opravdu na všechno,« řekl dojatě Slávek. »Ale
teď už půjdu.«

»Sbohem, Slávku,« loučil se Toník. »A až ti bude zle, přijď zase!
Tatínek řekl, že ti bude stále pomáhat. Kde budeš?«

Studený liják neustával. Hluboká tma. Vojáci u Spěchalů, u Kubišů,
u Kovářů, na Dolině.

Kde budeš, Slávku?

»To ještě nevím, Toníku,« odpovídal těžce. »Však já si už něco najdu.«

Stiskl Toníkovi ruku a zase vyšel do noci.

Šplhal do příkrého kopce přímo nad hospodou.

Kde budeš, Slávku?

Les je krásný a vábivý, když svítí slunce a zpívají ptáci. Jaký je
teď, v tmavé, studené a deštivé listopadové noci?

A přece ti nezbývá nic jiného než les. Les studený a nevlídný, mokrý,
zrádný, nebezpečný.

Hubertus s kapucí byl neocenitelný. Ale co platno, když Slávek měl
už promočené šaty a prádlo!

Velikým obloukem obešel Dolinu a zamířil do lesů nad dědinou. Věděl
tam o několika úkrytech, kde by se mohl schovat aspoň před deštěm.

Po dlouhé chůzi přišel k jedné skrýši. Vklouzl dovnitř. Jaké bylo
jeho zklamání, když našel dno zaplavené vodou!

Znaveně šel hledat nový úkryt. I tam bylo velmi vlhko. Šlo by to
spravit. Dát na dno trochu smrčí, na to hlínu, nahoru zase smrčí...
Kdyby tak měl rýč!

Zalomcovala jím zima. Tak tu zůstat nemůže. Nachladí se, dostane
zápal plic --

Rozbalil balík od Kubišů. Byl v něm chléb, salám, nějaké prádlo a
lahvička vína. Dal se do jídla a při tom vzpomínal, kdo ze známých
bydlí nejblíž. Rýč si musí opatřit stůj co stůj!

Náhle se ťukl do čela. Tetička Čechová s dcerou Milkou mu jistě
vypomohou! Že si na ně hned nevzpomněl! Jsou to takové nebojácné ženy.

Opatrně sestupoval s kopce. Sestupoval? Sjížděl. Sklouzal. Padal a
zase vstával.

Na okraji lesa se zastavil. Hošťálková spala. Jaký div -- muselo
být již hodně přes půlnoc!

Čechův dům byl několik kroků od lesa. Stál o samotě.

Slávek sotva slyšitelně zaklepal.

V chalupě zapraskala postel.

»Je tam někdo?« ozval se ostrý hlas.

»Já, Slávek,« řekl šeptem.

»Pro Krista Pána!« ozvalo se zase uvnitř. »Takový liják a on,
chudina --«

Dveře se rozletěly.

»Pojď dál, chlapče,« zvala ho tetička Čechová. »Počkej, hned
rozsvítím.«

»Nerozžíhejte teti, já hned zas půjdu,« řekl Slávek. »Chci vás jen
o něco poprosit.«

»Poprosit?«

»Abyste mi půjčila rýč.«

»Rýč? A nač?«

»Dělám si v lese skrýš a trochu mi tam teče.«

»A máš rozum, synku? Co si myslíš, že stará Čechová tě pustí do té
psoty? Nikam nepůjdeš!«

»Ale, teti, hledají mě!«

»Však vím!«

»Kdyby mě tu zastihli, zastřelili by vás.«

»Nevídáno! O jednu starou tetku na světě víc nebo míň! Už jsem
řekla: tady zůstaneš! Milko!«

»Co chcete, mami?«

»Také taková! Máme návštěvu, a ona si leží jako princezna! Hybaj
z pelechu! Zatemni, rozsviť a zatop ve sporáku!«

»Hned, mami!«

Ozval se šustot spouštěného zatemňovacího papíru.

»Taková hrůza venku a on, chudina...,« vedla svou tetička a sháněla
třísky na podpal.

»Slávku!« zvolala překvapeně asi sedmnáctiletá dívka. »Pěkně vítám!
Kde se tu bereš?«

»Tož tak. Přišel jsem na besedu,« pokusil se o žert.

»A jak to vypadáš!« zděsila se tetička, když v jizbě zaplálo světlo.
»Jestli toto neodstoneš, synku, pak máš zdraví ze železa.«

Ve sporáku zapraskal oheň.

»Ale, teti, já opravdu půjdu,« bránil se Slávek. »Přece vás neuvedu
do neštěstí.«

Tetička se před něho výhružné postavila.

»Ty mě znáš, Slávku. Když jsem řekla, že nikam nepůjdeš, tož
nepůjdeš. Nemáš-li rozum ty, musím ho mít já, stará osoba.«

»Teti...!«

»Už jsem řekla. Hned se převlečeš! Pane Bože!« lekla se. »Jsme tu
samy ženské, do čeho se ty převlečeš?«

»To nic, teti, mám tu nějaké prádlo.«

»Dobře. Převleč se, vypij čaj a hybaj na lůžko!«

»Ale, teti, já tu nemohu spát, bylo by opravdu zle!«

»Můžeš -- nemůžeš, podívej se do zrcadla. Jsi promodralý jak fiala!
Za tři dny bys byl na hřbitově. Do rána se o tobě nedozvědí a zítra
já už něco vymyslím. Ale teď zčerstva!«

Když Slávek usínal, myslil na Spěchalovy, Kubišovy, Čechovy a na
Pavla. Cítil příjemné teplo. Způsobila je lidská láska.




6. Tvrdé údery


Probudil se až před polednem.

V první chvíli se nemohl vzpamatovat. Kde to je? Teprve pohled na
usmívající se tetičku Čechovou mu všechno připomněl.

»Kolik je hodin, teti?«

»Za chvilku bude dvanáct.«

»Proč jste mě nechala tak dlouho spát?«

»A co zameškáš?« opáčila tetička rázně. »Aspoň vidíš, jak ti bylo
toho odpočinku třeba. Nebolí tě nic?«

»Tak se mi zdá, že bych mohl skály lámat,« protáhl se Slávek. »A co
šaty? Uschly?«

»No ba! Milka ti je už trochu přetáhla žehličkou.«

»Vy mě tu docela zhýčkáte,« usmál se. Hned však zase zvážněl. »Ale
teď se rychle obleku a půjdu do krytu.«

»To můžeš,« řekla tetička jakoby bez zájmu.

Pohlédl na ni překvapeně. Očekával zase odpor, a zatím -- tetička
souhlasí s takovým klidem!

»To můžeš,« opakovala a pásla se na jeho rozpacích. »Úkryt máš
připraven -- nadarmo jsem celou noc nepřemýšlela.«

»Vy jste mi něco připravila?«

»Ano. Daly jsme se do toho s Milkou hned po ránu. Však až se oblečeš,
půjdeš si ho prohlédnout.«

»Kde je?«

»Ani ne tak daleko. Však uvidíš.«

»A kde je Milka?«

»Odskočila do dědiny. Šla už dávno, bude tu co nevidět.«

Slávek se oblekl, umyl, učesal. Po prožité noci mu to připadalo,
jako by byl po druhé na světě.

»A teď si promluvíme rozumně, Slávku,« řekla tetička, když byl hotov.
»Včera večer nebylo s tebou řeči. To stále jen pryč a pryč --«

»Když jsem se bál o vás!« bránil se.

»O tom nemluv! Hory s horami, lidé s lidmi. Tak poslouchej: ve dne
můžeš být zde, v kuchyni nebo ve světnici. Máme odtud pěkný výhled.
Kdyby se něco blížilo, budeš mít vždycky dost času odskočit do krytu.«

»Ale to by mě přece zahlídli, jak utíkám do lesa!«

»A kdo říká, že ten úkryt je v lese?« usmála se. »Konečně, už jsi
hotov, tak pojď se naň podívat!«

Vyšli z kuchyně do úzké a nízké předsíně. Pak zabočili doleva. Vedle
chalupy byl dosti velký dřevěný přístavek, něco na způsob drvárky.
Byl plný sena a slámy.

Tetička Čechová uchopila železnou tyč, která ležela pohozena na
zemi. Nadzdvihla desku v podlaze.

»Vlez tam!« pobídla Slávka stručně.

Octl se v tmavé jámě, hluboké asi metr.

»Teď se trochu skloň a jdi asi pět kroků pod ten přístavek. Ale
opatrně -- narazíš na schody!«

Lezl pomalu naznačeným směrem. Po několika krocích uviděl kamenné
schody. Pruh denního světla, který sem odněkud vnikal, osvětloval
prostranný sklep.

»Teti, vždyť to tu máte jako pevnost!« žasl. »Kdo vám to tak
zbudoval?«

»To ještě nebožtík muž,« vysvětlovala. »Chtěl mít sklep jaksepatří
hluboko -- však se na tom něco napracoval! Ale od jeho smrti tam už
nechodíme. Připadá nám to jako propast. Máme ještě jeden, menší
sklípek, a ten nám stačí.«

Slávek se rozhlížel po své »pevnosti«. Světlo tam vnikalo malým
okénkem, které bylo zamřížováno. Zvenku bylo zakryto hustým křovím.
V rohu byla jednoduchá postel: čtyři velké »špalky« na štípání dřeva,
na nich několik prken, na prknech mohutný slamník, vycpaný čerstvou
slámou. Vedle postele stála stará židle. Na ní byly složeny dvě těžké
přikrývky.

»Připravily jste mi to důkladně,« řekl dojatě Slávek, když vyšel
ze sklepa a vstoupil do díry nad schody.

»Zůstaň tam, to ještě není všechno,« vyzvala ho tetička. »Vidíš před
sebou ten kus klády?«

Upřeně se zadíval do tmy.

»Ano. Co s tím?«

»Když vlezeš do díry a zaděláš za sebou horní desku, podstrčíš pod
ni tu kládu,« poučovala ho.

»Už vím! Aby to nahoře nedunělo, že ano?«

»Tak, tak!«

»Pamatovaly jste opravdu na všechno,« řekl Slávek s obdivem.

Zakryli otvor a vešli zase do kuchyně.

»Kdyby sem přišel jenom někdo ze známých, nepoběžíš do krytu,
pokračovala ve svých pokynech tetička. Stačí, když přejdeš do
světnice. Tam stejně nikoho nevodím. Ostatně, moc lidí k nám nechodí.«

Oknem zahlédli Milku. Hbitě kráčela do stráně. Byla zardělá a
usmívala se. Světle kaštanové vlasy jí poletovaly ve větru.

»Je nějak veselá,« prohodil Slávek.

»Což o to, ona je vždycky jak šotek. Uvidíme, jaké zprávy nese.«

»Dobrý den, Slávku!« volala Milka už ode dveří a její modré oči se
šibalsky smály. »Tož jak ses u nás vyspal?«

»Pomalu bych zaspal i oběd. Takových nocležníků byste potřebovaly,
viď?«

»Hlavní věc, že ti nic není. Maminka měla strach, nemáš-li horečku.«

»Tak co je nového?« zeptala se netrpělivě matka.

»Nového? Tož je toho dost,« začínala ze široka Milka. »Už víme, proč
tě honili,« obrátila se k Slávkovi.

»Proč?«

»Když našli u vašeho ty zbraně -- snad jste v tom spěchu špatně
udusali hlínu -- dostali strach, nechystá-li se tu nějaká vzpoura.
Prohlédli několik baráků.«

»A našli ještě něco?«

»Ne, dědina je jako vymetená. Ale chlapci mají nějaké zbraně, já
vím,« dodala s významným úsměvem.

»Co ty můžeš vědět?!« řekla nedůvěřivě matka.

»Když vám řeknu, že vím, tož vím,« trvala na svém Milka.

»No -- a co bylo dál?«

»V lese okolo Spěchalovy chalupy ještě na tebe číhají. Ale mám zprávu
z hospody u Kubišů, že oddíl, který byl u nich ubytován, už odjel do
Vsetína.«

»Patrně se jim to omrzelo, když jsem stále nešel,« usmál se Slávek.

»A Kubiš mi také říkal, že je mezi nimi nějak skleslá nálada. Už si
tak netroufají. Začínají to prý všude prohrávat.«

»Odkud to ví?«

»No, tož -- něco ví z Londýna, ale hlavně od těch vojáků, co byli
u něho.«

»Tomu se mi nechce ani věřit,« řekl Slávek.

»Opravdu! Jeden voják se tam opil a začal křičet, ať jdou domů, že
už stejně všechno prohráli. Kubiš umí německy, proto všemu rozuměl.
Ostatní Němci okřikli opilého vojáka, tož ztichl. Ale už to bylo
venku.«

»To je moc pěkná zpráva,« mnul si ruce Slávek. »Začne-li klesat
nálada ve vojsku, je to vždycky zlé znamení.«

Slávkovi nastal podobný život jako u Spěchalů. Ve dne doma, večer
do lesa.

Ale tam nechodil už jenom na vycházku. Brával si s sebou malou
lopatku a zdokonaloval svůj lesní kryt.

»Že se ti chce -- vrtat se tam jako krtek,« durdila se tetička.
»Stejně tam nikdy nepůjdeš, tak nač se dřít?«

»To já jen ... pro všechny případy,« nedal se odvrátit od této
práce. »Nevíme, co se může stát.«

»Slávek má pravdu, maminko,« souhlasila s ním Milka.

»Když jste proti mně oba dva, co s vámi nadělám?« poddávala se
matka. »Ale já bych se s tím nepiplala.«

Milka udržovala spojení s vnějším světem. A zprávy, které přinášela,
byly čím dále tím radostnější. Dnes je už jisté, že Stalingrad se
stal hrází, na níž si Němci vylámou zuby. Rusi tam přešli k protiútoku
a obklíčili celou německou armádu, která byla určena k dobytí města,
jež nese Stalinovo jméno.

»A potom,« pokračovala Milka, »začne ruská ofensiva, až se Němci
obrátí a budou utíkat...«

»Potom se do toho dáme i my,« přerušil ji Slávek.

»Ale jak, když nejste nijak připraveni?« nechápala tetička.

»Však my se už připravíme, řekl přesvědčivě.«

Za dlouhých podzimních večerů často přemýšlel o svém postavení.
Skrývá se po domech jako štvanec. Nic jiného mu prozatím nezbývá.
Vždyť je sám. Ale z Milčiných zpráv se dověděl, že již není tak
docela sám. Už několik lidí z okolních vesnic uteklo z nucených
prací v Německu a skrývají se na různých místech. Četníci je sice
pronásledují -- lépe řečeno, mají rozkaz je pronásledovat -- ale
jak to dělají ve skutečnosti?

»Poslyšte,« zastaví četník otce takového utečence, »dnes odpoledne
k vám přijdu.«

»Dobře, pane strážmistře,« směje se šťastný tatík.

»Tak ať mi ten váš kluk nevleze do cesty!«

»Postarám se, pane strážmistře, postarám.«

Četník přijde, udělá prohlídku, spustí křik, aby to v sousedství
pěkně slyšeli, vrací se s nepořízenou na stanici a hlásí německým
úřadům, že zase vykonal tolik a tolik prohlídek.

Úřady se mohou pominout zlostí. Hrozí zbavením místa a zavřením,
ale ve skutečnosti jsou bezmocné. Nemají co činit s nespolehlivým
jedincem nebo s nějakou odbojnou skupinou. To stojí proti nim celý
národ. Národ, jehož nejsvětějšími zbraněmi jsou nepotlačitelná touha
po svobodě a nesmiřitelná nenávist.

A Slávek už promyslil plán. Naváže spojení s těmito uprchlíky, utvoří
skupinu partyzánů a zahájí činnost. Splní tak nejen svou povinnost,
ale i poslední vzkaz zatčené matky.

Jednou k večeru přiběhla Milka z dědiny celá udýchaná.

»No, co letíš jak rarach?« vítala ji matka.

»Slávku, dnes musíš spát ve sklepě,« povídala chvatně Milka. »Němci
dělají prohlídku skoro ve všech domech!«

»Co zase hledají?«

»Strážmistr Žeravík mi řekl, že pátrají po uprchlících z Německa.
Už jsou v dědině. Sama jsem viděla, jak dva vešli k Mašláňům a dva
hlídali před chalupou.«

»Bude ti tam zima,« starala se tetička. »Co bychom ti tam daly?«

»Ty dvě přikrývky mi stačí, teti, nemějte strach!«

»No, nevím. Zítra už je první prosinec, zima přituhuje.«

Posbíraly kde co měly teplého a daly to Slávkovi do sklepa.

Naslouchal se zatajeným dechem, co se bude dít. Ale hodina za hodinou
míjela -- a po Němcích ani památky. Snad se spokojili s prohlídkou
několika domů a odtáhli, pomyslil si.

Tetička Čechová měla pravdu. Ve sklepě byla citelná zima, která se
stupňovala každou hodinou. Přestože byl dobře zaopatřen, chvěl se
po celém těle.

Pojednou se ozvaly těžké kroky. Někdo prudce zabouchal na dveře.

»Kdo je tam?« zvolala ospale tetička.

»Otevřte!« zazněl německý rozkaz.

Pak několik nesrozumitelných vět, klení a nadávky. Těžké kroky
duněly celým domem. Nakonec vyšli pátrači i na podsínek. Slávek
zřetelně slyšel, jak jejich bodáky zajíždějí do slámy a do sena.

V té chvíli si trpce uvědomoval, jak je bezbranný. Oč jinak by se mu
to nyní sedělo, kdyby měl v ruce nejobyčejnější pistoli! Vniknou-li
do sklepa, je po všem. Musí se jim vzdát na milost a nemilost...

Tvrdá pažba dopadla na zem. Ještě jednou a ještě jednou. Uslyší
dutý zvuk?

»Kde máte sklep?« ptá se voják.

»Ale, božínku, sklep je tady!« volala živě tetička. »To jste mohli
hned říci, že hledáte sklep! Nemusíte hned mlátit do podlahy!«

Zavedla je do druhé části domku, kde byl jejich menší sklípek.
Slávek slyšel, jak voják sestupoval po schodech.

Pak zase nějaké nejasné poznámky, bouchnutí dveří.

Dům ztichl.

Od odchodu vojáků uplynulo asi půl hodiny, když zaslechl tichounký
šepot:

»Slávku, spíš?«

Milka!

»Ne! Co je?«

»Zůstaň tam až do rána! Vojáci chodí okolo našeho.«

»Dobře.«

A zase míjely nekonečné hodiny. Slávek slyšel dupot vojáků, kteří
pobíhali sem a tam. Zapomněl na zimu a na všechno nepohodlí.

Teprve k ránu vše utichlo.

Usnul.

Probudil se zimou. Zamřížovaným okénkem k němu vnikalo denní světlo.

Vyhlédl ven. Krajina byla pokryta tlustou vrstvou čerstvě napadlého
sněhu.

V celém domě bylo hluboké ticho. Obě asi ještě spí, řekl si. Není
divu -- po takové noci...

Tiše, aby je nevzbudil, vylezl ze skrýše. Skulinou ve dveřích
nahlédl do kuchyně. Budou-li ještě spát, zůstane chvíli v předsíni.
Je tu přece jen radostněji než v tmavém sklepení.

Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil obě ženy sedět na lávce
u okna! Milka byla skloněna nad stolkem a usedavě plakala. Její
matka zírala nepřítomně z okna a Slávek zahlédl, jak jí po vrásčité
tváři kanou slzy.

Zaraženě odstoupil ode dveří. Byl zmaten. Co se tu stalo? Jaké
neštěstí je zkrušilo? Co to bylo tak strašného, že pláče i tetička,
která je přece vždycky tak rázná?

Nepleť se do jejich věcí, Slávku -- šeptalo mu cosi. Bůh ví, co
je trápí. A kdyby ses tak znenadání objevil, bylo by to od tebe
nešetrné a hrubé.

Už se chtěl vrátit do sklepa a počkat, až se ženy vypláčí a
seberou. Ale pak jako by mu cosi zase pošeptalo: Neměl bys tam
přece jen vkročit? Jsou to slabé ženy ... třeba zrovna v této
chvíli potřebují tvé rady a pomoci ... jsi jim zavázán tolika
díky za všechna dobrodiní, která ti prokázaly ... neodcházej,
Slávku!

Jak tak sváděl boj sám se sebou, zaslechl Milčin přerývaný hlas:

»Já mu to, mami, neřeknu. Já mu to nemohu říci!«

»Když ne ty, pak mu to řeknu já. Ale povědět mu to musíme. Jak by
to vypadalo!« odpovídala matka a hlas se jí chvěl.

Slávka se zmocnil podivný neklid. Co to má znamenat?

Náhle se rozhodl.

Prudce zaklepal a rázně vešel do kuchyně.

»Dobré ráno!« nutil se do veselého tónu.

»Dobré --!« tetička nedopověděla. Milka rychle skryla noviny,
které před ní dosud ležely na stole, a dala se znovu do pláče.

Slávek se opět zarazil. Udělal dobře, že sem vkročil?

»Teti, co se vám stalo?« otázal se stísněným hlasem.

Tetička Čechová sebrala všechnu sílu. Pokročila ke stolu.

»Milko, dej sem ty noviny!« vyzvala dceru.

Pak je podala Slávkovi se slovy: »Pán Bůh tě potěš, chlapče! Milka
to dnes přinesla z dědiny. Čti!«

Se Slávkem se zatočila celá chalupa.

Násilím se ovládl a uchopil noviny.

Nemusely mu ani ukazovat, co má číst. Znal ty dvě silné černé čáry
a mezi nimi několik řádek vytištěných tučným písmem, které přinášely
smrt.

Ruce se mu zachvěly. Srdce se prudce rozbušilo a krev se mu vehnala
do tváře. Hned nato smrtelně zbledl.

»To není ... možné!« vydechl. Opřel se o postel. Noviny mu vypadly
z rukou.

Hleděl vytřeštěně na obě ženy.

»To není ... možné!« vykřikl zoufale.

»Musíš být silný, Slávku,« pokročila k němu tetička a konejšivě
ho pohladila svou mozolnatou dlaní.

Slávkovi se zdálo, že na něho padá dům. Že trámy praskají a pochovávají
naději, kterou až dosud měl...

Vyběhl ven bez čepice, bez pláště. Neslyšel výkřiky žen, které ho
volaly zpět.

Běžel do hory. Čím mu byl v té chvíli sníh, čím zima a ostrý mráz?
Jeho tatínek byl oběšen! Člověk, který miloval svou vlast tak, že
byl ochoten bojovat za ni do poslední kapky krve, byl oběšen jako
zločinec!

Tatínek! Tak miloval tyto lesy! Co se v nich se Slávkem nachodil!
A už nikdy spolu nepůjdou.

Už nikdy --

Celý den byl v horách. Nevěděl, kudy chodil. Ale když se k večeru
zastavil, uštván, vysílen, přepadlý -- stál nad Dolinou.

Při pohledu na rodný domek se rozplakal. Tamhle je strouha s
mlýnským kolem. Jakou měl tatínek radost z tohoto jednoduchého
zařízeni, jímž poháněli řezačku! Vedle je stodola. Tatínek ji
vystavěl vlastníma rukama před několika lety. Slávek si vzpomíná,
jak byl tehdy pyšný na svého tatínka a jak říkal chlapcům: »Náš
tatínek je listonošem, ale dovede všechno.« Za stodolou je řada
ovocných stromků. Když je otec sázel, řekl Slávkovi: »Já už jich
neužiju, to dělám pro tebe, pro Jendu a pro Olinku.«

Už nikdy -- --

Slávek nedbal, že ho může někdo vidět. Co na tom, že ještě dnes v
noci tu řádily hordy těch, pro něž nemá jména! Jsou snad skryti za
stromem, za drvárkou, ve stodole? Jen ať se ukáží! Slávek se nebojí,
ode dneška se nebojí těch krvelačných netvorů -- -- a mstít se jim
bude, mstít, tak nemilosrdně mstít!

Dopotácel se k domku. Dveře byly odemčeny. Vstoupil do světnice,
jako by byl z ní před chvilkou odešel.

Nevítaly ho jásavé výkřiky Olinčiny. Nevítala ho babička káravými
či varovnými slovy. Nevítal ho ani bratr Jan, s nímž se teď uviděl
po prvé za několik měsíců.

Nevítali ho, ba ani se nepodivili, že přišel. Bylo to přece tak
samozřejmé, že přijde. Čekali na něho od rána. A když se tu nyní
tak znenadání objevil, ztichl i jejich pláč.

Slávkův pohled padl na otcovu knihovnu. Přelétl očima úhledné
svazky, které měl tatínek tak rád, které opatroval s takovou
něžností a láskou! Přistoupil ke knihovně a vzpomínal...

Pak teprve se objal s Jendou, Olinkou a babičkou.

Tu noc přespal doma. Dnes ho babička nevyzývala k opatrnosti.
Všechno bylo tak zoufalé, tak bezútěšné!

Teprve druhého dne se jakž takž uklidnil.

Vrátil se zase k Čechům, ale domů chodil již denně.

Zpráva o otcově smrti ho změnila k nepoznání. Rázem ztratil zájem
o vlastní bezpečnost. Tatínek je mrtev -- co záleží na Slávkově
životě?

»To nesmíš tak dělat, chlapče,« napomínala ho jednou tetička Čechová.
»Tatínek už je tam, budiž mu země lehká. Ale ty jsi tu a máš před
sebou život. A máš také ještě něco vykonat. Pamatuješ přece, že ti
maminka po Olince cosi vzkázala. A takový vzkaz, synku, ten se musí
vyplnit...«

Zkušená žena věděla, jak má vzpružit raněného jinocha.

Neřekl jí na to nic, ale od té doby byl již mnohem klidnější.

Jednoho večera pozvala Milka Pavla. Besedovali všichni dlouho do
noci. Pavel vypravoval Slávkovi o všem, co se v posledních týdnech
událo v Hošťálkové a jejím okolí.

Mimo Slávkova otce byli oběšeni i ti mužové, kteří byli zároveň
s ním zatčeni. Ženy jsou zatím vězněny, ale nikdo neví, kde. Kolísko
patrně zemřel za vyšetřování, neboť jinak by bylo jistě i jeho jméno
mezi zavražděnými.

V Hošťálkové to vře. Hrozná bolest se změnila v nenávist. Ten,
kdo někoho ztratil, čeká jen na vhodný okamžik k pomstě. A nejen
ten, kdo někoho ztratil. Ti, kdo utekli z nucených prací, ti, kdo
byli vyslýcháni gestapem, ti, kdo svými dodávkami potravin mají
pomáhat živit nenáviděné hordy, všichni, celá Hošťálková, celé
Vsetínsko, celé Valašsko hoří touhou po pomstě.

Na začátku února oznámil Jenda Slávkovi, že pojede příštího dne
do Brna.

»Co tam?« zeptal se Slávek.

»Dověděl jsem se, že maminka je zavřena na Cejlu.«

»Kdo ti to řekl?«

»Strážmistr Žeravík.«

Jak rád by jel s bratrem! Ale nemůže, nesmí! Při vlakové prohlídce
by byl jistě dopaden, nemá padělané doklady...

»Dostaneš-li se k ní, Jendo, tož --«

»Já vím, Slávku, nemusíš mi nic povídat.«

»Ale jedno jí přece vyřiď...«

»A to?«

»Že splním, co mi vzkázala.«

»Řeknu jí to, Slávku.«

Jenda se vrátil za dva dny. Byl ještě zamlklejší než obvykle.

Olinka zaskočila k Čechům pro Slávka. Ten přiběhl domů jako na
koni.

»Našel jsi maminku?« celá jeho rozdychtěná duše ležela v této
otázce.

»Přišel jsem pozdě,« řekl tiše Jenda.

»Pozdě...!«

»Ano. Odvezli ji již před týdnem.«

»Víš aspoň, kam?«

»Do Osvětimi.«

Mrtvé ticho zavalilo jizbu.

»Tak to už maminku neuvidíme,« řekl těžce Slávek.

»Už ne,« potvrdil jeho slova Jenda.

»Ale proč?« rozplakala se Olinka.

»Protože Osvětim je tábor smrti. Kdo jede do Osvětimi, nad tím
se dělá kříž.«

»A vůbec!« vybuchl náhle Jenda a uhodil pěstí do stolu.

Všichni na něho překvapeně pohlédli. Co znamená tento náhlý a u
Jendy nikdy nevídaný výbuch?

»Co jsi chtěl říci?« zeptal se chlácholivě Slávek.

»Budu je ničit na potkání!« křičel Jenda. »V lese, na poli, na
cestách, všude je budu střílet, protože to opravdu nejsou lidé!«

»To víme dávno,« uklidňoval ho zase Slávek.

»Ano, ale nevíte, co mi povídal na nádraží v Brně jeden člověk,
který byl neočekávaně propuštěn ze Špilberku.«

»Co ti povídal?«

»Vězňům se nesměly posílat balíčky. Co došlo, to prostě zabavili.
Ale na Štědrý den mohl každý dostat nějaký ten balík. Esesmanům
bylo nařízeno, že jej musí doručit. Jejich vztek neznal mezí.
Vybili si jej hned po Štědrém večeru. Časně zrána se vřítili do
cel a vyhnali všechny vězně do chodby. Museli jít tak jak byli:
bosi a ve spodním prádle. Dali jim kbelíky a v nich museli nosit
vodu, kterou vylévali na chodbu. Když byla zaplavena do výše
několika centimetrů, museli si lehnout na zem a v mrazivé vodě
»válet sudy«. A běda, kdyby se někdo zvedl! Hned byli u něho opilí
esesáci a bili ho hlava nehlava. Pobíhali po chodbě jako zuřiví.
Za chvíli byla voda zbarvena do červena. Na zemi zůstalo ležet
několik raněných a mrtvých. A to dělali celé dvě hodiny!«

»Jsou to opravdu netvoři,« řekl temně Slávek. »A musíme udělat
všechno, abychom se jich brzy zbavili!«

»Také uděláme!«

Slávkova předpověď o mamince se splnila až příliš brzy. V dubnu
jim bylo oznámeno, že paní Irma Čermáková zemřela na zápal plic.

Dolina sténala pod tvrdými údery německé bezcitnosti. Otřásala se
pláčem a zoufalstvím.

Skloní svou vzdornou hlavu v pokorné bezmocnosti? Smíří se s tím,
že je konec?

Jak bláhová myšlenka!

První linie, kterou Dolina vyslala do boje, byla zkosena.

Druhá linie se teprve tvoří.

První generace znala jen nenávist.

Druhá je bohatší: chce se mstít.




7. Pro vlast


Přišlo jaro roku 1944.

Rudá armáda hnala Němce na západ. Anglické a americké bombardéry
zasypávaly Německo pumami. V ujařmených zemích vzrůstala sabotáž.
Hitlerovská nenasytná saň konečně dodělávala.

Slávek se už víc než rok skrýval před gestapem, které po něm ještě
občas slídilo. Bydlil většinou doma, ale hrozilo-li nebezpečí, byl
chvíli u Čechů, chvíli u Spěchalů. A bylo-li nejhůře, odcházel do
svého lesního úkrytu, který si zatím pěkné upravil.

V zimě pracoval v lese, v létě na jejich malém hospodářství. Pomáhal
i u Čechů a u Spěchalů, aby jim aspoň trochu splatil vše, co pro
něho stále konali.

Večer se scházíval s chlapci. Přicházeli za ním na Dolinu, k Čechům
i Spěchalům. Přinášeli zprávy o postupu Rudé armády i spojenců,
tlumočili vzkazy pana presidenta z Londýna, hořeli touhou po
činném zasáhnutí do bojů.

Když v květnu oznámil maršál Stalin, že Rudá armáda dosáhla
československých hranic v délce 400 kilometrů, nebylo už možno
chlapce udržet. Sešli se večer u Čechů. Třicet chlapců, třicet
mladých valašských Ondrášů si posedalo na lavice, na židle, na
postele i na zem.

»Tak co, Slávku, kdy začneme?« zeptal se Pavel Kovář.

»Jen co se ještě trochu přiblíží fronta. Zatím se musíme připravovat
každý sám.«

»Tak to vy budete partyzáni?« zeptala se tetička Čechová.

»Ano, teti. Partyzáni.«

»No ... ne, že bych proti tomu něco měla ... ale onehdy jsme o
tom partyzánství mluvily v dědině... «

»A -- --?« oživl Slávek.

»Některé ženské říkaly, že to nemá velké ceny.«

»Co?« vybuchlo několik chlapců rozhořčeně.

»To celé partyzánství.«

»To má zas někdo nápady!« zlobil se Slávkův bratr Jenda.

»Já vím, vy si řeknete, co ty staré ženské mohou vědět o vojně ... ale
jedno bys mi mohl, Slávku, přece vysvětlit... «

»Velice rád, teti.«

»Tož podívej se: partyzán zastřelí, řekněme, dva Němce. Přijde
jejich vojsko a zastřelí deset našich lidí. Tož jaký to má smysl?
Ženské se mě na to ptaly, ale věř, nedovedla jsem jím odpovědět.«

Slávek zvážněl.

»Tož až s nimi budete, teti, řekněte jim toto: partyzánská válka
se vede v zázemí...«

»Když tomu já stejně nerozumím,« přerušila ho tetička.

»Podívejte se, teti,« Slávek vzal tužku a kreslil malý náčrtek.
»Teď se bojuje ještě daleko od nás, řekněme -- zde,« ukázal na
Podkarpatskou Rus. »Německá fronta se táhne od severu k jihu,
takhle.«

»Ano, to vidím,« sledovala se zájmem jeho výklad tetička.

»Celé území, které je na západ od této fronty, je německé zázemí.
V něm musí být pořádek a kázeň. Auta, vlaky, letectvo, zkrátka
všechny dopravní prostředky musí fungovat naprosto nerušeně. Dovoz
potravin, střeliva, zbraní a vojska na frontu musí probíhat úplně
hladce. Sebemenší porucha v dopravě by mohla mít pro bojující
armádu nejtěžší následky.«

»To věřím.«

»A nejen dovoz na frontu, i odsun z fronty se musí dít nerušen.
Odvážet raněné, přeskupovat armády --«

»Zkrátka -- doprava v zázemí musí být v pořádku,« učinila závěr
tetička.

»Ano, především doprava. Ale v zázemí musí být také celkový klid.
Nesmějí tam být žádné nepokoje, žádné vzpoury. Voják, který je v
zázemí, musí mít pocit naprosté bezpečnosti. Musí vědět, že nebezpečí
na něho číhá jen a jen na frontě.«

»A bombardování?« namítla.

»To je něco jiného, teti. Já mám na mysli nebezpečí, které může
stihnout vojáka na zemi.«

»A tak -- pokračuj tedy!«

»Tak, jak jsem vám to vylíčil, to má vypadat v každé zemi bojujícího
národa. A teď si představte, jak to vypadá v zázemí německé fronty:
na jednom místě vyletí do povětří důležitý most. Na jiném je vyšinut
vlak. Tu zase je přepadena kolona automobilů, náklad určený pro
frontu je zapálen a zničen. Jinde je přepaden německý výcvikový
tábor, mnoho vojáků je pobito. Velitelství bojující armády dostává
hlášeni o těchto věcech. Je znepokojeno. Co se to děje v zázemí?«

»A to tedy dělají partyzáni?«

»Ano. Velitelství musí myslit na dvě fronty: na tu, kde se právě
bojuje tváří v tvář nepříteli -- a na tu, která není nijak ohraničena.
Která není nikde, a přece je všude. Proti silnějším skupinám partyzánů
musí vysílat početné oddíly vojska. Důležité objekty -- nádraží,
mosty, elektrárny a podobně -- musí být hlídány vojskem. A toto
vojsko by jinak bylo na frontě, pomáhalo by zničit protivníka.
Prostě: partyzánský boj oslabuje frontu. Při tom nezáleží tak ani
na tom, kolik vojáků partyzáni zničí, nýbrž na tom, oč je ochuzena
a zeslabena fronta.«

»Tož tak to je,« pokyvovala hlavou tetička.

»Ano, tak je to,« pokračoval rozohněný Slávek. »Ale to ještě není
všechno.«

»Co ještě?«

»Tím, že je celé zázemí zneklidňováno, že je jako v pohybu, podkopává
se bojový duch nepřítele.«

»Jak -- bojový duch?«

»Ano. Ti vojáci už nebojují s takovou chutí a nadšením. Voják na
frontě musí mít jistotu, že má bezpečná aspoň záda. Nemá-li této
jistoty, ztrácí odvahu. A je právě úkolem partyzánů, aby mu tuto
jistotu vzali.«

»Ty mluvíš jako kniha, synku,« řekla uznale tetička.

»I nám se zase ledacos objasnilo,« připojil se Tonda Adámek.

Slávek se obrátil ke všem posluchačům a pokračoval:

»Partyzánský boj je těžký. Vyžaduje obětí i od civilního obyvatelstva,
protože Němci musí nahánět hrůzu celému zázemí. Ale tyto oběti
jsou nutné. Vždyť až to přijde k nám, to nebude bojovat jen hrstka
partyzánů. Celý národ se postaví na jejich stranu. Bude je podporovat,
umožňovat jim zásobování potravinami, dávat jim šatstvo a obuv,
ukrývat je -- nu, tak jak to děláme u nás již delší dobu. Rozdíl
bude v tom, že pak to bude v daleko větším měřítku.«

»Tož tak je to,« říkala si znovu tetička Čechová. »Musím já to
těm ženským povědět, až se zase sejdeme.«

»Jenom jim to povězte, teti,« souhlasil Slávek. »Budeme potřebovat
jejich pomoci.«

»A co děvčata? Také je vezmete mezi sebe?« zeptala se Milka.

»Samozřejmě. Však my už děvčata máme.«

»Která?« vyhrkla Milka překvapeně a trochu závistivě.

»Přece tebe, Miladu Spěchalovou a naši Olinku. Copak jste se málo
nanosily zpráv?«

»Hm ... to nic není,« usmála se Milka a vzrušeně pokračovala:
»Víte, já bych chtěla taky něco dělat. Když si vzpomenu na tetičku
Čermákovou, Nevrlovou, na ubohé studenty, na Lidice, zatínám pěsti
a říkám si: i my ženy musíme povstat! I my ženy musíme ničit tu
germánskou bezcitnou sběř!«

»Výborně, Milko! Ať žije partyzánka Milka!« volali chlapci.

»Jenom ne tak nahlas,« krotila je tetička. »Nevím, kam bych vás
všechny schovala, kdyby se nějaký gestapák objevil pod okny.«

»Vidíte, měli jsme postavit hlídku,« zarazil se Slávek.

»Hlídka je,« řekla stručně tetička.

»Jak to?« nechápali chlapci.

»Sotva jste se začali scházet, přiběhla Olinka a povídá: »Teti,
já budu běhat okolo vašeho, a kdyby se někde něco šustlo, zaťukám
třikrát na okno.«

Slávek s Jendou na sebe pohlédli a usmáli se. Byl to úsměv plný
pýchy, ale i smutku. Budou moci někdy oplatit opuštěné, statečné
sestřičce její lásku?

»Půjdu se za ní podívat,« řekla Milka a vyšla z jizby.

Chlapci pokračovali v poradě. Budou se scházet daleko v lese po
malých skupinkách a připravovat se na boj, který je čeká. Každý
se musí naučit plížit, krýt se, rychle vykopat úkryt malou lopatkou,
určovat světové strany. Čekalo je mnoho úkolů, neboť to byli
většinou mladí hoši, kteří ještě nebyli na vojně. Neuměli mířit,
ani střílet. Někteří nedrželi ještě pušku v ruce. Ale nebáli se
ničeho a chtěli se všemu naučiti. Místo granátů budou zatím vrhat
kamenem a střílet budou z opravdové pušky v roklině za Zadními
kotáry.

»Ono se řekne -- střílet. Ale z čeho? Vždyť nic nemáte,« připomínala
tetička Čechová.

»Já mám revolver,« řekl Jiří Válek.

»Já loveckou pušku,« hlásil se Tomáš Barčák.

»Já pistoli,« připojil se Zdeněk Tichý.

A to bylo všechno. Před válkou byly v dědině nějaké zbraně. Když
se měly po příchodu Němců odevzdávat, lidé je zakopali do země.
Některé z nich rozdali uprchlíkům. Jiné v zemi zrezivěly a nebyly
k potřebě. A o mnohých chlapci zatím nevěděli.

»Tož to je trochu málo na válku, chlapci,« řekla tetička.

»Nevadí, teti. Zbraní je dost. Zatím jsou u Němců. Ale brzy budou
u nás,« řekl rozhodně Slávek.

»Jak to?« nechápala tetička.

»Vezmeme jim je. Já taky nemám zbraň. Ale budu ji mít, a brzy.
Uvidíte!«

»A číst z mapy bychom asi měli také umět,« vzpomněl si Joža Růžek.

»Ano. Právě jsem chtěl o tom mluvit,« souhlasil Slávek.

»Číst z mapy? Nač to?« divil se Petr Okoun.

»Vždyť tu známe celý kraj, od Vsetína až po Bystřici,« přidával
se k Petrovi Václav Tuček. »Obejdeme se docela dobře i bez mapy.«

»Ano, v našem kraji vystačíme se svými znalostmi,« odpovídal Slávek.
»My však nemůžeme počítat s tím, že budeme bojovat jen v okolí
Vsetína. Nikdo z nás neví, jak půjde fronta. Možná, že k nám vtrhnou
ze Slovenska a budou ustupovat na západ. Pak bychom šli před nimi
a snad se dostaneme až na Českomoravskou vysočinu, snad i dále.
A tam budeme odkázáni jen na mapy.«

»Tož, Slávku, máš to dobře promyšlené,« řekla uznale tetička. »Kdes
k takovým vědomostem přišel?«

»Když přicházely zprávy o ruských partyzánech, často jsme o tom
s tatínkem mluvili.«

»Což tvůj tatínek!« povzdychla tetička.

Tak se chlapci radili skoro do jedenácti hodin. Schůzku ukončil
Slávek:

»Chlapci, ode dneška jsme spojeni na život a na smrt. Náš boj
nebude lehký. Lépe vyzbrojení a početnější Němci nám budou stále
v patách. Často bude proti nám i příroda, neboť později se musíme
stáhnout do hor. Ale budeme-li odvážní, obětaví, nesobečtí a
stateční, nemusíme se ničeho bát. A proto si slibme, že v boji
budeme stát při sobě jako rodní bratři. Raněného druha nikdy
neopustíme. Bude-li někdo z nás chycen, nevyzradí nic, i kdyby
byl za živa pálen. Slibujete?«

»Slibujeme!« odpověděli sborem.

»A slibme si také,« pokračoval Slávek, »že nikdo nebude myslit
na osobní prospěch a pohodlí. Odvrhneme sobectví a budeme se řídit
heslem: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Naše činy budou směřovat
k jedinému cíli: všechno pro národ! Všechno pro vlast! -- Slibujete?«

»Slibujeme!«

»A konečně si slibme, že ve svém boji proti německým utlačovatelům
neustaneme, dokud nebude úplně osvobozen náš rodný kraj a celá
Československá republika. Slibujete?«

»Slibujeme!«

Prostě, a přece tak vznešeně znělo temné zadunění mužských hlasů
v malé valašské chaloupce. V tom jediném slově: »Slibujeme!« bylo
odhodlání, pevnost, tvrdost, víra v budoucnost, láska i nenávist.
Bylo to bez slavnostních obřadů, ale chlapci cítili, že je to více
než slib. Že je to přísaha, kterou nikdo nezradí.

Po slibu už nikdo nepromluvil. Úplně tiše se vytratili do temné
noci. Poslední šel Slávek s Jendou.

Před chalupou čekala Milka s Olinkou.

»Olinko!« zavolali zároveň oba bratři a vzali sestru mezi sebe.

»Nebylo ti venku zima?« zeptal se Jenda.

»Nebylo. Mám vlňák.«

»A co tě to napadlo?«

»Někdo přece musí dávat pozor, ne?« usmála se.

»Jsi hodná, velice hodná,« pohladil ji Slávek a znovu si uvědomil,
jak je mu blízká a drahá.

Od tohoto večera Slávek myslil jen na to, jak by si opatřil zbraň.
Příležitost se mu naskytla až na začátku července.

Byl překrásný den, na obloze nebylo ani mráčku. Poněvadž neměl
práce na poli, šel se podívat k Trojáku. Chlapci ho upozornili,
že je tam ve skále prostranná jeskyně, která by se dobře hodila
pro společný kryt.

Pojednou se zastavil jako přimražen.

Na pokraji lesa ležel německý voják!

Slávek rychle uskočil za strom a začal ustupovat. Zpozoroval ho
nepřítel? Nehýbe se! To už by jistě střílel!

Zastavil se a naslouchal. Do zpěvu ptáků se mísilo hlasité chrápání.
Voják byl asi na obchůzce po horách, chvilku si chtěl odpočinout
a příjemné teplo ho uspalo.

Slávek se jako duch plížil po lesním mechu k spícímu. Ani větvička
nezapraskala.

Náhle se vítězoslavně usmál.

Voják si udělal dokonalé pohodlí. Sundal si pušku i opasek a položil
je do trávy vedle sebe.

Slávek se rozhlédl. V celém okolí nebylo ani živé duše.

Jediný pohyb -- rychlý a mrštný -- a puška byla jeho. Byl připraven,
že okamžitě vystřelí, bude-li se voják bránit. S puškou uměl dobře
zacházet. Tatínek ho naučil všemu, čeho by jednou jako partyzán mohl
potřebovat.

Ale chrápání neustalo.

Slávek se zase potichu odplížil. Zastavil se, až byl v bezpečné
vzdálenosti. Prohlížel pušku. Byla čistá, krásná, jako nová. Otevřel
závěr. Byl tam zásobník s pěti náboji.

Pušku tedy má... Ale čím je puška bez nábojů? S těmi pěti bude
hotov při první přestřelce. A vedle ležel opasek se sumkami! Jistě
jsou plny nábojů -- Němci jsou důkladně vyzbrojeni. Proč se nezmocnil
i opasku?

Dlouho se nerozmýšlel. Odjistil pušku a spěchal zpátky k okraji
lesa.

Pozdě!

Voják se právě probouzel. Protřel si oči, protáhl se, pohlédl vedle
sebe ... a prudce vyskočil!

»Ruce vzhůru!« vykřikl za ním Slávek.

Voják se ohlédl. Vytřeštil oči a ještě jednou si je protřel.

Pak se rychle sklonil pro opasek. Slávek teprve teď zpozoroval,
že kromě sumek je na něm i pistole.

»Ruce vzhůru!« zavolal po druhé a zarachotil závěrem.

Tomu již Němec porozuměl. Jeho ruce vyletěly do výše.

»Čelem vzad!«

Voják zase zůstal nechápavě hledět. Slávek naznačil rukou, že se
má obrátit.

Voják uposlechl.

»Pochodem vchod!«

Odzbrojený Němec stál jako socha.

»Marš!« vykřikl tedy Slávek.

Voják vykročil. A nebyl to »parádní« krok, jímž Němci budili pohrdavý
úsměv dětí a soucit dospělých. Byla to docela lidská chůze. Taková
přirozená, třesoucí se, pospíchavá. Nejprve jen pochod, pak klus
a nakonec šílený úprk.

Slávek se sklonil pro opasek. V očích se mu zajiskřilo. Sumky
byly opravdu plny nábojů! Pistole byla taky nabita a kromě toho
byly u ní dva zásobníky po desíti nábojích.

Horečně přemýšlel, kam ukrýt zbraně. Rozhodl se rychle. Odskočil
do hustého křoví a pečlivě tam ukryl pušku. Až se setmí, přijde
si pro ni a zanese ji k Čechům. Pistoli bude nosit u sebe. Neudělá
bez ní už ani krok!

To se mu teď šlo k Trojáku! Konečně má zbraň, s níž se může,
postavit proti nepříteli! Už nemusí jenom prchat a kličkovat jako
pronásledovaný zajíc! Už se může postavit na odpor, za ránu dát
ránu -- --

Kde jsou zbraně, tetičko Čechová?

Byl by nejraději zpíval.

Šel asi půl hodiny, když zaslechl jekot sirén. Zase letecký poplach!

Ti se zbytečně nahoukají -- pomyslil si. Už tolikrát byl poplach
a vždycky nadarmo. Ale ať, čím více poplachů, tím méně práce! Však
Angličané a Američané už vědí, že mají ochromit provoz v továrnách,
které pracují pro Němce.

Z dálky k němu dolehl temný hukot.

Podíval se k jihu a dech se v něm zatajil. Vidí dobře? Bílí ptáci,
stříbrní ptáci, kovoví ptáci! Tři -- šest -- devět -- a zase devět
a ještě devět --

Sedmadvacet letadel! Svaz!

Celý vzduch se chvěl rachotem motorů.

A tam -- sivá holubička! Ne sivá holubička, ale stíhačka, která
poletuje okolo svazu jako včelka okolo úlu! Vedle ní druhá, tamhle
třetí, čtvrtá, pátá -- jako by se honily, jako by si hrály!

A tamhle -- Pane Bože! -- nový svaz! Za ním druhý -- vlevo třetí!

Celé nebe se lesklo a třpytilo, celé nebe zářilo stříbrnými hvězdami,
které se po prvé ukázaly ve dne nad zmučeným národem, pozvedly
skleslá srdce a přesvědčily, že žhavé výzvy z Londýna a naděje
hlasatelů nejsou jen pěkná slova...

Jen leťte, orlové! Jen leťte a bijte! Spouštějte své pozdravy a
ničte ten nestvůrný průmysl, který měl sloužit Němcům k ovládnutí
světa!

Slávek stál na pasece a díval se k obloze. Oči se mu zamžily.
Myslil na rodiče. Proč se nedočkali tohoto krásného okamžiku?

Když letadla přeletěla, šel dále.

Brzy našel hledané místo. V lese za Trojákem byla v kopci veliká
díra, podobná jeskyni. Slávek si ji podrobně prohlédl. Stačilo
by urovnat dno, ztužit strop, dát tam několik lavic, zamaskovat
vchod -- a velká skrýš by byla hotova.

Zpáteční cestou si to namířil k Spěchalům. Musí jim ukázat dnešní
úlovek.

Pod lesem seděla Milada. Měla v ruce nějaké šití.

»Je tatínek doma?« zavolal na ni.

»Je!«

»Klid?«

Zasmála se.

»Co se směješ, Milado?«

»Však jdi dál, uvidíš!«

Již z ulice zaslechl živý rozhovor. Koho tam má starý Spěchal?

Na prahu se překvapeně zastavil. V jizbě byli čtyři neznámí muži.

»Dobrý den!« pozdravil zaraženě.

»Da zdrávstvuj, tovaryš!« přivítal ho Spěchal s širokým úsměvem.
Pak se obrátil k cizím mužům a rusky jim vysvětloval, kdo to přišel.

Mužové živě povstali, objali Slávka a představovali se:

»Timofej Alexandrovič.«

»Trofim Filipovič.«

»Michal Nikolajevič.«

»Ivan Petrovič.«

Slávek byl jako u vidění.

»To hledíš Slávku, viď?« smál se Spěchal. Za chvíli tu budu mít
celou ruskou rotu!

»A kdy přišli?«

»Dnes v noci.«

»Partyzáni?«

»Prozatím jen uprchlí zajatci. Ale to víš, do partyzánství nemají
daleko.«

Spěchal byl ve svém živlu. Jako legionář uměl dosti dobře rusky.
Aby to nezapomněl, koupil si kdysi ve Vsetíně ruský slabikář.
Občas do něho nahlédl.

»Co z toho máte, tati?« říkávala mu Milada. »Takové klikyháky!
Však do Ruska už nepojedete, tož nač?«

»Tomu ty, děvče, nerozumíš. Všechno je dobré, co člověk umí. Nikdy
nevíme, kdy toho budeme potřebovat.«

Za celá dlouhá léta se opravdu nesešel s člověkem, který by hovořil
rusky. Zdálo se, že Milada měla pravdu. Ale pak přišla válka,
Rusové si vykasali rukávy a teď se ženou...

V posledních dvou letech sedával starý Spěchal často nad bukvářem.
Četl si hlasitě, učil se zpaměti celému slovníku, který byl na
posledních listech tenké knížky, tvořil si věty. Věřil, že přijde
jeho den.

A dočkal se.

Slávek jim dosti rozuměl, ale přece ne tolik, aby pochopil všechny
podrobnosti.

»Chtějí jít na Slovensko,« vysvětloval mu Spěchal. »Ale musí se
tu zdržet nějakou dobu kvůli zdraví.«

»Jsou nemocni?«

»Michal má už delší dobu úplavici. A Timofej trpí na žaludek.«

»To je opravdu zlé.«

»Je, ale my už jim nějak pomůžeme.«

Teprve teď si Slávek všiml, že Michal je velmi vyhublý, oči má
zapadlé a celkem vypadá zuboženě. Timofej měl jen trochu zažloutlou
tvář, jinak na něm nebylo nemoc vidět.

»Jsem rád, Slávku, že jsi přišel. Chtěl jsem se s tebou o nich
domluvit. Tož podívej se: nejrozumnější bude, když se o ně
rozdělíme -- třeba já, ty a Čechovi.«

»Já bych si tedy vzal Michala a Timofeje,« nabídl se Slávek.

»Oba pacienty? Proč?«

»K nám bude mít lékař nejpohodlnější cestu.«

»Ty chceš zavolat lékaře?«

»Ovšem! Snad je nenecháme zemřít!«

»To ne, ale já jsem myslil, že koupíme jenom léky. Však lékárník
by nám dobře poradil. Ale myslíš-li -- bude to tak lepší.«

»A co jste říkal těm svazům?« zeptal se Slávek.

»Promenáda, Slávku, hotová promenáda! Čekal jsem, kdy se ukáží
Němci, ale ti se vyznamenali! Naši lidé aspoň vidí, jak to vypadá
s tou nacistickou nadvládou ve vzduchu! Kde jsi byl, když to letělo?«

»V lese nad Kubišovým. Šel jsem se podívat za Troják.«

»Co tomu krytu říkáš?«

»Bude dobrý. Dá to sice trochu práce, ale zato se tam vejde -- no,
snad sto mužů.«

»I víc. Mně se to také zamlouvá.«

»A jak se vám líbí tohle?« Slávek položil na stůl pistoli i s
naplněnými zásobníky.

»Kdes to vzal?« užasl Spěchal.

Slávek vypravoval. Spěchal to hned překládal Rusům.

»Charašó, moloděc, charašó!« smáli se a poklepávali mu po zádech.
Spěchal se také usmíval.

»Jsi opravdu moloděc, Slávku, všechna čest!«

K večeru zašel Slávek do lesa pro pušku. Za tmy ji zanesl k Čechům
a hned jim oznámil, že jim přivede ruského zajatce.

»Jenom přiveď. Však my ho nějak uživíme,« souhlasila tetička.

Druhého dne zašel do vesnice pro lékaře.

»Co se stalo, Slávku?« vítal ho starší, usměvavý pán.

»Ale, pane doktore, k našim přijeli dva ... jsou to moji bratranci --«

»Bratranci, povídáš...,« řekl lékař a pokýval hlavou.

»Ano, bratranci -- a jsou nemocni. Jeden má úplavici a druhý něco
se žaludkem.«

»Je to dnes převrácený svět! Bratranci s úplavicí a se zkaženým
žaludkem si jezdí po návštěvách! No to nic, Slávku, za chvilku
jsem u vás.«

»Děkuji vám, pane doktore!«

Asi za hodinu byl lékař na Dolině.

»Tak kde máte ty své ... bratrance?«

»Tu jsou, pane doktore!«

Lékař prohlédl Michala a nařídil klid v posteli s přísnou dietou.
Michal při přehlídce mlčel jako ryba.

Horší to bylo s Timofejem.

Lékař mu stiskl žaludek.

»Bolí?«

»Ničevó!« zářil Timofej.

»Hm ... vy mluvíte, jako by byli Rusové u Vsetína!«

»Da, da!« neporozuměl Timofej.

»Ukažte mi jazyk!« vyzval ho lékař s úsměvem.

Timofej ochotně uposlechl.

»Nu ano, žaludek! Ti vás, chudáku, kdesi špatně krmili! Ale to
nic! My z vás zas uděláme chlapíka,« bručel si lékař. Pak otevřel
brašnu a vyndal dvě lahvičky a dva balíčky prášků.

»Vy jste vzal zrovna i léky, pane doktore?« žasl Slávek.

»Proč bych tě honil do lékárny? Vím, že se lidem raději vyhneš...«

»Jen některým, pane doktore.«

»S tou úplavicí pozor! Úzkostlivou čistotu! A když bude něčeho
třeba, tak pro mne zaskoč, Slávku! Tak -- na shledanou, mládenci!«

Slávek poděkoval a oba pacienti zavolali současně:

»Do svidania!«

Lékař se jen usmíval.

Uprchlíci se rychle zotavovali. Timofej byl do týdne zdráv a
Michalovi se také brzy ulevilo.

Slávek se v těchto dnech naběhal až až. Od Čechů do Doliny, z
Doliny k Spěchalům, od Spěchalů k Čechům. Vyptával se Rusů na
všechno možné: na život v kolchoze, v továrnách, na způsob ruského
boje, na hrdinné partyzány.

A Rusové vypravovali rádi a ochotně.

Když jednou přišel k Čechům, oznámila mu Milka:

»Slávku, mluvila jsem s Havelou.«

»Vzkázal mi něco?«

»Ano. Máš přijít do jeho bytu.«

»Kdy?«

»Zítra večer.«

Havela byl Slávkův přítel. Bydlil na »Nivě«, na kopci nad Hošťálkovou.

Druhého dne k němu Slávek zašel. Vzal s sebou i Timofeje a Ivana.

Havela je už očekával.

»Jsou tu ještě tři muži,« řekl Slávkovi. »Nemusíš se před nimi
nijak ohlížet, jsou to našinci. Jeden je z Jasenné, druhý z
Prostějova, třetí z Bystřice pod Hostýnem.«

»Dobře,« řekl Slávek a vešli dovnitř.

»Přátelé,« vítal všechny Havela. »Je čas, abychom se sjednotili. Dosud
každá skupina pracuje na svou pěst. Máme organisaci v Hošťálkové,
v Ratiboři, na Vsetíně, v Bystřici, v Jasenné, v Prostějově, ve
Zlíně -- zkrátka jsme roztroušeni po celém Valašsku a po celé Moravě.
Nyní musíme všechny místní skupiny zapojit do jedné mohutné organisace,
kterou právě zakládám. Proto jsem vás svolal. Budete mi pomáhat
jako důvěrníci. Budete jezdit do rozličných moravských a později i
českých měst. Budete odevzdávat naše zprávy a rozkazy. Zúčastníte
se místních schůzí a budete mě o nich informovat -- zkrátka, práce
budete mít nad hlavu.«

»Ale budeme ji konat rádi,« poznamenal Prostějovák.

»A jak se jmenuje ta organisace?« otázal se muž z Jasenné.

»Pro vlast,« řekl stručně Havela.

Pro vlast!

Dvě krátká slova, ale co se mělo pod nimi skrývat v příštích měsících!
Kolik hrdinství, odvahy, námahy, nebezpečí, nepohodlí, sebezapření!

Schůzka, na níž bylo projednáno mnoho podrobností, trvala téměř do
rána.

Tím dnem nastal pro Slávka nový život. Chodíval na schůze místních
skupin, podával jim zprávy, odevzdával tiskopisy a letáky, přenášel
důležité pokyny -- jak to bylo ujednáno v památné schůzce na »Nivě«.
Organisace »Pro vlast« brzy sjednotila všechny podzemní bojovníky na
Moravě, ba sahala i do Čech. Střediskem celého hnutí bylo Vsetínsko.

A již tu byl konec srpna.

Nad Tatrami se začalo blýskat. Vypuklo národní povstání. Slovenský
národ ukázal světu své pravé smýšlení. Na Slovensko spěchali
dobrovolníci z Moravy i Čech.

I místní skupina v Hošťálkové měla poradu, co podniknout. Jedni
navrhovali, aby přešli na Slovensko hromadně, všichni. K těmto se
přiklonil i Slávek. Druzí však namítali, že fronta se může převalit
na Moravu co nevidět -- a pro ten případ musí zůstat v Hošťálkové
nějaký počet lidí, kteří by prováděli partyzánskou válku. A protože
poměry na pasekách i v dědině znal nejlépe Slávek, měl zůstat se
skupinou doma.

Konečně se dohodli. Dvanáct mladých partyzánů odešlo pomáhat
slovenským bratřím. S nimi odešli i čtyři ruští uprchlíci. Po
mnohých útrapách se dostali až k Liptovskému sv. Mikuláši. Zúčastnili
se tamějších bojů a nakonec -- když bylo povstání potlačeno -- se
vrátili na Moravu.

Tam zatím vzrůstal neklid. Nikoho nezmátlo, že slovenské povstání
nemělo očekávaný úspěch. V omezeném prostoru mohli ještě Němci ukázat
svou převahu. Ale tam, kde se střetli s Rudou armádou, ustupovali
na celé čáře. Říkali, že »zaujali nové, výhodnější posice, aby
zkrátili frontu«. A lidé se tomu srdečně smáli.

Ostatně odboj na Slovensku již neustal. Tisíce bojovníků se stáhlo
do hor a tam pokračovalo ve vedení partyzánské války.

Poněvadž mnozí partyzáni se vraceli na Moravu, byly lesy kolem
Hošťálkové plny německých hlídek. Slávek zase spával někdy u Čechů,
někdy u Spěchalů.

Jednou večer seděl u Čechů a bavil se s Milkou a její matkou.
Uprostřed rozhovoru Milka náhle zmlkla.

»Slyšíte?« zvedla prst a naslouchala.

Nad horami se ozval hukot.

»Letadla!«

»Jen jedno,« řekl Slávek.

Za chvíli se ozval rachot znovu. Vyšli ven.

»Jako by nad námi kroužilo,« podivila se tetička. »Snad nás nechce
bombardovat?«

»Bombardovat -- to jistě ne,« zamyslil se Slávek. »Spíše bych řekl
něco jiného.«

»A co by to mohlo být?« zvídala tetička.

»Parašutisté.«

»Ty myslíš?«

Ukázalo se, že Slávkův dohad byl správný. Před půlnocí -- to už
všichni spali -- někdo zaklepal na okno.

Slávek vyskočil a vyhlédl oknem. Pistoli měl v ruce.

Ale ať se namáhal jakkoliv, nerozeznal nic.

»Půjdu se tam podívat,« zašeptala tetička. »A ty jdi pro jistotu
do krytu. Kdyby to byl germánec...«

Slávek zmizel ve sklepě. Přivalil kládu, sevřel pistoli a naslouchal.

Tetička šla otevřít.

»Je tam někdo?« otázala se zhurta.

»Ano. Pustíte mě dovnitř?« ozval se zvenku ženský hlas. Návštěvnice
mluvila česky s ruským přízvukem.

Tetička byla poněkud zmatena. Očekávala, že zaslechne tvrdou
germánskou řeč.

Slávek ihned vytušil, oč jde. Rychle vylezl z úkrytu.

»Teti, otevřte!« řekl. »To je jistě ruská parašutistka.«

Tetička otevřela a vedla neznámou ženu do kuchyně. Slávek šel s
nimi.

Milka zatím rozsvítila.

V záři lampy spatřili mladou dívku v ruské uniformě. Na zádech
měla tlumok, na řemeni samopal, u pasu pistoli. Celá byla od
bláta. Na rukou měla velké odřeniny. I její tvář byla od krve.

»Probůh, slečno, jak to vypadáte!« zhrozila se tetička. »Kdo vás
tak zřídil?«

Dívka se usmála.

»Já sama.«

»A co jste dělala?«

»Skočila jsem z letadla,« řekla vesele.

»To bylo to letadlo, mami!« vpadla jí do řeči Milka.

»Hned jsem si to myslil,« poznamenal Slávek.

»A byla bych tu bývala už dávno,« pokračovala. »Ale cestou jsem
zapadla do nějaké rokliny a trochu jsem se odřela.«

»Já jsem myslila, že jste si to udělala při seskoku,« řekla Milka.

»Ale ne, s tím jsem dnes měla hodně štěstí. Seskok se mi podařil
bezvadně.«

»Božínku!« zarazila se tetička. »My vás tu obhlížíme a já vám
ani nic nepodám.«

»Děkuji. Stejně nemám čas.«

»Kam chcete ještě jít?«

»Jenom k vám na půdu.«

»Na půdu?«

»Musím si tam postavit vysílačku.«

Všichni pohlédli na statečnou dívku s obdivem. Potlučená, zakrvácená,
unavená, jistě i hladová -- a první myslí na vysílačku!

»Tož aspoň kousek chleba s máslem,« nedala se odbýt tetička.

»Když dovolíte, trochu bych se umyla,« poprosila dívka.

Milka byla samá ochota. Snesla by jí modré z nebe.

Radiotelefonistka si sundala těžký batoh a umyla se. A už tu byla
tetička s krajícem chleba a hrudkou másla.

Milka přinesla mléko.

»A kde jste se naučila tak pěkně česky?« zeptal se Slávek.

»Už před válkou jsem se učila soukromě. A za války jsem se hodně
stýkala s vašimi vojáky a partyzány. Jsou to dobří bojovníci.«

Rychle pojedla.

»A teď se nenechte rušit a pokračujte ve spaní,« zasmála se. »Já
si zatím postavím svou stanici.«

»Můžeme vám nějak pomoci, slečno?« nabídla se Milka.

»Říkejte mi Natašo. Nezní to tak cize.«

»Oh, jak ráda!« rozzářila se Milka.

Na spaní už nepomyslila. Vzala lampu, Slávek Natašin batoh a
všichni tři vylezli na půdu. Nataša se hned dala do práce. Milka
svítila a Slávek pomáhal utahovat šrouby a spojovat dráty. Tetička
byla dole na stráži.

Pracovali mlčky.

Teprve za chvíli zašeptala Nataša:

»Při každém seskoku mám strach, jestli se mi to nerozsype. To
víte, součástky jsou jemné a při tom dopadu...«

Když byla stanice sestavena, řekla Nataša:

»A teď to hlavní -- funguje-li.«

Otočila knoflíkem. Něco zabzučelo.

»Dobré je to!« zasmála se spokojeně.

»A my zas půjdeme,« pokynul Slávek Milce.

»Děkuji vám za pomoc, přátelé. A dobrou noc -- nebo už ráno?«

Nikdo si už nelehl, ačkoliv venku bylo ještě úplně tma.

»Tak už to začíná,« usmíval se šťastně Slávek.

»Jen ať to s vámi, děti, dobře dopadne,« strachovala se tetička.

»Nic se nebojte, mami,« chlácholila ji Milka. »Jde-li s námi národ,
který má takové ženy, jako je Nataša -- čeho bychom se báli?«

»Opravdu, je to hrdinka!« řekla s obdivem tetička. »Takhle se
pustit do tmy, do neznámého kraje...«

Ráno přišla Nataša do kuchyně.

»Už jsem navázala spojení,« zářila. »A mám pro zdejší partyzány
nějaký rozkaz.«

»Rozkaz? Pro nás? Od koho?« Slávek myslil, že radostí vyskočí.

»Od majora Murzina.«

»Major Murzin? To je ten --«

»Velitel první partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova.«

»Jak zní jeho rozkaz?« Slávek se chvěl nedočkavostí.

»Máte co nejrychleji připravit bunkr nad Hošťálkovou.«

»Dobře. Máme velký za Trojákem. Hned se dáme do práce.«

»Major je ještě na Slovensku, ale může tu být se svým štábem každý
den. Až bude bunkr připraven, řekněte mi to. Já mu to oznámím.«

Nataša nemohla tušit, že příchod majora Murzina se zdrží trochu
déle.

Bunkr byl již několik dní hotov. Radiotelefonistka po splnění
svého úkolu v Hošťálkové odešla dále na Bystřicko -- a skupina
majorova stále nepřicházela. Když se konečně objevila v Hošťálkové,
major Murzin v ní nebyl. Cestou ho stihla nehoda.

Když přecházel se svým štábem pohraniční Javorníky, byli v noci
zrádně přepadeni velkou přesilou Němců. V boji byli zabiti dva
partyzáni. Několik jich bylo zraněno. Mezi raněnými byl i major
Murzin. Dostal ránu do ruky a do nohy.

Chtěli ho vzít s sebou.

Protože viděl, že by tím ohrozil celou skupinu, rozkázal stručně:

»Dál půjdete sami. Na shledanou!«

Rádi by mu byli odporovali, ale neodvážili se. Major byl tvrdý
k sobě, ale také k svým partyzánům.

Odcházeli a loučili se s ním aspoň několika pohledy. Spatřili
ještě, jak se dopotácel k můstku, jenž vedl přes horský potůček.
Vlezl pod něj.

Zatím se rozednilo.

Němečtí vojáci prohlíželi keř za keřem. Chodili po můstku, pod
nímž ležel major Murzin téměř v bezvědomí...

Měl život tuhý jako kočka. Když už ho v duchu pochovali, objevil
se v bunkru nad Hošťálkovou. Byl bledý, zesláblý, třásla jím horečka.
Ale přišel a žil.

Poležel si mnoho týdnů.

A tehdy ho poznal Slávek. Bylo to před vánocemi.

Major si ho dal předvolat. Ležel na dřevěné pryčně, ruku i nohu
měl ovázánu. Bledá tvář se ztrácela v černém plnovousu.

Upřel na Slávka svůj pohled. Jaké to byly oči! Jenom ses do nich
podíval a hned jsi věděl, že máš před sebou žulovou skálu.

»Jsi moloděc,« přivítal Slávka. »Slyšel jsem o tobě. Budeš velitelem
partyzánské skupiny ,Hošťálková'.«

Se Slávkem se zatočil svět.

»Opatříte si zbraně a hned začnete. Váš úkol: rušit německý provoz
v prostoru Vsetín--Bystřice pod Hostýnem.«

»Rozkaz, bratře majore!«

Slávek se vypjal jako starý voják.

Major pokynul hlavou a řekl:

»Do svidania!«

A zase -- jako vždycky v pohnutých chvílích -- Slávkovy první
myšlenky patřily umučeným rodičům.

Tatínku, tatínku, co jsi mi to udělal! Jakou bys měl radost, kdybych
se dnes rozběhl do Doliny, vpadl do světnice, objal tě a zvolal:
»Tati, ruský major mě jmenoval velitelem bojové skupiny partyzánů!«

A ty, maminko? Snad se na mne odněkud díváš a říkáš si: »Dobře
to ten chlapec dělá. Plní můj odkaz tak, jak jsem si to přála.«

Někdo mu poklepal na rameno.

Slávek se otočil.

Před ním stál vysoký, usměvavý muž v ruské uniformě.

»Pojď ještě se mnou, tovaryš! Musím ti to jmenování dát černé na
bílém. Jsem komisař Štěpánov.«

Odvedl ho ke stolu, který byl pokryt mapami a papíry. Vystavil
mu legitimaci, na níž měl potvrzeno, že byl jmenován velitelem
bojové partyzánské skupiny »Hošťálková«.

»A toto máš ode mne na památku.« Komisař Štěpánov se sklonil a
vytáhl zpod stolu samopal. »Jistě ti vykoná dobré služby.«

Slávek byl tak překvapen a dojat, že nemohl ani promluvit.




8. První výprava


Příchodem ruských partyzánů se rozhořely plameny vzpoury a odboje
nad celým Valašskem.

Němci věděli, že válka je prohrána. Rusové vnikli hluboko do Německa.
Obsadili východní Slovensko a bojovali u Komárna. Lámali zoufalý
odpor v Budapešti.

Posledním útočištěm prchajících armád měly být české země. Proto
se narychlo budovala opevnění na Moravě i v Čechách. Všechny důležité
přechody, mosty, tunely, železnice a silnice byly ostražitě hlídány.

Slávkova skupina se scházela v bunkru, který si připravili již
na podzim v lese za Spěchalovou chalupou. Byla to malá rokle.
Strop si udělali tak, že tam dali několik osekaných kmenů, nahoru
naházeli silnou vrstvu hlíny a kamení a přikryli to listím a malými
hustými keři. Vchod zúžili, takže i když byl odmaskován, museli se
při jeho přecházení sklonit.

Skupina neměla sice bezdrátovou telegrafii, ale dovídala se o
všem skoro tak rychle, jako kdyby ji měla. Slávek totiž řekl vždycky
Milce, oč jde. Ta to vyřídila třem chlapcům, každý z nich dalším
třem a tak to šlo dále. Za čtvrt hodiny věděli všichni partyzáni,
co se má vykonat.

Po rozhovoru s majorem Murzinem svolal Slávek partyzány do bunkru.
Přišel tam i s Jendou. Čekali.

Za chvíli se začali trousit. První přišel Pavel Kovářů.

»Jste tu sami?« podivil se.

»Jak vidíš...«

Ale už se tu objevil Tonda Adámků. Byl prostřední postavy, ramenatý,
oči modré jako chrpy. Vynikal tělesnou silou. Měl-li se odklidit
skácený strom, nikdy při tom nechyběl Tonda. U jednoho konce těžkého
kmene stáli tři chlapci, u druhého Tonda. Sám. Plivl si do dlaní,
ze široka se rozkročil, uchopil kládu. Na čele mu naběhly žíly,
do tváře se hnala krev. Supěl jako lokomotiva. »Jen mě nechte!«
okřikl kamarády, když mu chtěli pomoci. »Starejte se sami o sebe!«
Chlapci mu říkali Herkules.

Potom přišel Jiří Válek, zubní technik. Bledý hoch uhlazeného
chování, vždycky pečlivě vyholený, učesaný, nažehlený. »Počkej,
Jiří,« škádlívali ho, »ty budeš mít v horách kříž, až se tam natrvalo
odstěhujeme!« -- »Proč?« -- »Chodíš jako panenka, ale tam?« -- »To
nevadí,« odpovídal jim rázně. »Břitvu si vezmu, štětku a mýdlo
také, hřeben mám, voda je v potůčcích...« Před dvěma lety mu
popravili bratra, který byl dopaden na útěku z koncentračního
tábora. Jiří uměl dosti dobře rusky.

Zakrátko tu byli i ostatní: Zdeněk Tichý, Petr Okoun, Tomáš Barčák,
Josef Malina, Karel Nevrla, Václav Blizňák, Štěpán Pala -- a jak
se všichni jmenovali.

Když byli pohromadě, Slávek jim vypravoval o své návštěvě u majora
Murzina. Objasnil jim úkol, který byl svěřen jejich skupině.

»Jde do tuhého, hoši,« řekl nakonec. »Nyní máme ukázat, co dovedeme.
Připomínám vám slib, který jsme si dali. Půjde o život každého z
nás. Němci nás budou honit. V horách na nás čeká zima, sníh, mráz,
bláto. Jistě budou i takové chvíle, kdy bude hlad. Nemá-li někdo
dosti síly a odvahy k takovému životu, ať to řekne otevřeně. Bude
to od něho čestné -- a já se pro to na něho zlobit nebudu. Může nám
prospívat jinak, i když zůstane v dědině.«

Rozhlédl se po své skupině. V mihotavých plamenech malého ohně, u
něhož se ohřívali, viděl jen jejich oči. Byly na něho upřeny pevně,
nikdo je nesklopil. Nikdo se nevyhnul jeho pátravému pohledu.

Konečně se ozval Pavel:

»Slávku, to snad nemyslíš vážně?«

Ostatní souhlasili.

»Tak je to v pořádku,« řekl spokojeně Slávek. »Teď se můžeme dát
do práce.«

»Však už se nemůžeme dočkat,« přerušil ho Tonda.

Slávek pokračoval:

»Naším prvním úkolem je -- opatřiti si zbraně. Vypátráme nějaký
menší vojenský oddíl, přepadneme jej a zmocníme se jeho zbraní.«

»Já si vezmu na tuto akci svou pistoli,« připomněl Zdeněk Tichý.

Partyzáni říkali každému svému podniku »akce«.

»Ovšem,« přikývl Slávek. »Vezmeme s sebou i mou pušku a pistoli
a také automat, který jsem dostal od Štěpánova. A ty, Jiří, si
vem svůj revolver. To už nám musí stačit.«

»I s holýma rukama bych se do nich pustil,« řekl Herkules-Tonda.

Porada trvala dlouho. Řešili všechny okolnosti, které by se jim
mohly při výpravě vyskytnout.

»Nyní se rozejdeme domů,« končil poradu Slávek. »Buďte každou
chvíli připraveni, že vás dám svolat.«

Již za dva dny ho vyhledal Pavel.

»V Kašavě jsou Maďaři,« hlásil. »Zdrží se tam několik dnů.«

Byla to jedna z těch jednotek, které Němci odstranili z fronty,
poněvadž jim nedůvěřovali.

»Kolik je jich?« otázal se Slávek.

»Několik set. Jsou ubytováni po domech.«

Večer byla v bunkru porada.

Slávek rozhodl, že výpravu na zbraně podnikne on s desíti partyzány.
Hlásili se všichni. Vybral si Pavla, Tondu, Jendu, Zdeňka, Jiřího
a ještě pět dalších.

Tondovi dal pistoli, Pavlovi pušku.

Před desátou hodinou přišli ke Kašavě. Jindy v tuto dobu vesnice
již spala. Dnes tu bylo rušno. Ze stájí se ozýval dusot koní. Po
dvorech přecházeli vojáci. Místy se ozývaly maďarské písně.

U kašavského hřbitova se zastavili. Slávek je rozdělil na dvě
skupiny. Pět jich zůstane zde, ti pomohou nést uloupené zbraně.
Ostatní půjdou se Slávkem.

Byla hluboká tma.

Před prvním domkem stála nějaká postava. Slávek zamířil přímo k
ní. I přes hustou tmu rozeznal, že je to sedlák, který si vyšel
před spaním zakouřit.

»Strýčku, jsou u vás Maďaři?« otázal se.

»Jsou,« řekl překvapený rolník.

»Kolik?«

»Tři.«

»Kde jsou?«

»V kuchyni. Umývají se. A proč to chcete vědět?«

»Jsme partyzáni.«

»Par -- partyzáni?«

»Ano, partyzáni!« řekl Slávek. »Tož se ani nehněte a mlčte!«

Sevřel samopal, s nímž se naučil v posledních dnech dobře zacházet.
Tonda a Pavel šli s ním, Jenda se Zdeňkem a Jiřím hlídkovali.

Před kuchyní se zastavili. Zatemňovací papír byl poodhrnut, takže
viděli všechno, co se uvnitř dálo. Jeden Maďar seděl na stoličce
a umýval si nohy. Druhý si leštil boty a třetí seděl za stolem a
psal dopis. Karabiny měli postaveny v koutě u dveří.

Slávek otevřel dveře a vkročil dovnitř. Tonda s Pavlem zůstali
na chodbě.

»Dobrý večer!« pozdravil klidným hlasem Slávek.

Maďaři vytřeštili oči. Zůstali hledět na příchozího jako na zjevení.
Tomu, který leštil boty, vypadl kartáč z ruky.

První se vzpamatoval voják, který psal dopis. Viděl před sebou
mladého, asi dvacetiletého hocha. A on, starý voják --

Jeho pohled se svezl do kouta. Tam stály tři karabiny. Byly nabity.

Maďar hbitě povstal, odstrčil stůl a chtěl přiskočit ke zbraním.

Ale Slávek byl rychlejší:

»Ruce vzhůru!« zasykl.

Snad Maďaři neporozuměli jeho slovům. Ale pochopili, co znamená
výhružný pohled mladého partyzána, co znamená jeho samopal připravený
k palbě a pistole s puškou, které se náhle objevily ve dveřích.

Tři páry rukou vyletěly nahoru.

»Pavle, posbírej to!« zavelel Slávek.

Pavel uchopil karabiny.

»Kde jsou náboje?« tázal se Slávek.

Maďaři se na sebe zmateně a ustrašeně podívali. Nerozuměli.

»Patrony!« opakoval svou výzvu.

Maďaři pokynuli k věšáku u dveří. Tam visely opasky se sumkami.
Tonda hbitě přiskočil a naházel je do chlebníku.

»Tu je moc partyzánů,« řekl ještě Slávek k Maďarům a naznačil
rukou, jako by v celém okolí byli samí partyzáni. Dal prst na
ústa a dodal: »Vy budete mlčet, nebo --!«

Při těchto slovech pohladil svůj samopal.

Maďaři živě přikývli, že chápou. Bylo vidět, jakou mají radost,
že z toho vyvázli se zdravou kůží.

Malá skupina vyšla ven. Odevzdali zbraně svým druhům a chystali
se vejít do druhého domku.

»Slávku,« řekl Pavel, tady strýček nám poradil, že v jednom domku
na konci této ulice je vůz s municí. Jsou prý tam i pancéřové pěsti.«

»Viděl jsem to sám,« dotvrzoval strýček, který se už zatím vzpamatoval
ze svého leknutí. »Ale musíte si dát pozor, je u něho hlídka.«

»Pojďte nám ten dům ukázat!« vyzval ho Slávek.

»To po mně, chlapci, nechtějte!« začal se třást vesničan. »Chodí
tu kontrola a kdyby mě s vámi dopadla --«

»Jaká kontrola?« otázal se Slávek.

»Německý důstojník s dvěma vojáky. Povídá se, že Němci už Maďarům
nevěří.«

»A který je to domek?«

»Půjdete touto uličkou až na konec. Vůz s municí je v předposledním
domku,« vysvětloval ochotně sedlák.

»Strýcu, jestli nás klamete, přijdeme si to s vámi vyřídit,« řekl
výhružně Slávek.

»Ale, Bože, chlapci, proč bych vás balamutil? Jste přece naši lidé,
ne? Tož jenom buďte opatrní!«

»Dobře. Teď můžete odejít. Ale běda vám, řeknete-li něco!«

»Chraň Bůh!« volal už za vraty šťastný strýček. »Já už do rána
radši ani nevylezu!«

Slávek odeslal Zdeňka se zbraněmi ke hřbitovu. Nechá zbraně u
skupinky a vezme s sebou dva další partyzány.

»Tu munici si necháme až na konec. Teď půjdeme dům od domu,« rozhodl
Slávek.

V druhém domě ukořistili pistoli a karabinu. Jeden Maďar byl důstojník.

Slávek dostal nápad.

Práce bude snadnější, bude-li vystupovat ve stejnokroji maďarského
důstojníka.

Vzal důstojníkovi čepici i plášť.

Na chodbě si to rychle oblékl.

V třetím domě to šlo zase hladce. Počet ukořistěných zbraní utěšeně
vzrůstal.

Prošli ještě několik domků. Nenarazili na žádný odpor.

»To je opravdu strašná armáda!« zašeptal Slávek Pavlovi, který
si zavěsil za opasek dva ruční granáty.

»Je,« souhlasil Pavel. »Ale nám to může jenom prospět.«

Přicházeli k domku, v němž měl býti vůz s municí.

»Připrav si granáty!« řekl Slávek Pavlovi. »Automat odevzdám Tondovi.
Já si vezmu jen pistoli. Půjdu nejprve sám, vy pár kroků za mnou.
Kdyby se něco nepovedlo, začneme střílet.«

Slávek vešel rázně dovnitř. Vůz stál hned pod kůlnou!

Stráž blikla elektrickou svítilnou. Když viděla důstojníka, rychle
zhasla.

Slávek mířil na oko do kuchyně.

Náhle se otočil, přiskočil ke strážnému a tlumeně zvolal:

»Ruce vzhůru!«

Jaký byl jeho úžas, když voják vzkřikl -- slovensky:

»Něstrilajte! Robte si čo chcete, len něstrilajte!«

»Nekřič!« rozkázal tiše Slávek. »Ty jsi Slovák?«

»Nie, já som z Podkarpatskej Rusi, ale slovensky viem hovoriť...«

Pavel s Tondou a Jenda s Jiřím stáli již za Slávkem.

»Pavle, vyjdi před kůlnu a hlídej! My si to tu zatím prohlédneme.«
Voják nadzdvihl plachtu.

»Len si naberte, čo chcete,« vybízel je. »Tu sú granáty, tu náboje
do karabin, tu do pistolí --«

»Pancéřové pěsti jsou tu také?« otázal se Slávek.

»Tuná!« odpovídal ochotně voják.

Sundal další plachtu. V podlouhlé bedně ležely urovnány nebezpečné
zbraně.

Slávek vyndával bedničky s náboji a chlapci mu je odbírali. Nakonec
jim podal i tři pancéřové pěsti.

»Slávku, už to neuneseme!« smál se Tonda. »Už dost!«

Jako na zavolanou vrátil se od hřbitova Zdeněk s dvěma kamarády
a nabrali si také plné náruče.

Vtom zaslechli ostré zapísknutí. Bylo to znamení, že se blíží
nebezpečí.

»Tondo, dej mi automat!« rozkázal Slávek. »Tu máš pistoli!«

Vyběhli ven.

Z vedlejší ulice k nim běžela ozbrojená tříčlenná hlídka. Byla
to německá kontrola, o níž se zmínil sedlák u prvního domku.

Slávek rázem poznal, že boj je nevyhnutelný.

»Utíkejte!« zavelel obtíženým druhům. »Cestou střílejte, ale pozor!
Já se tu trochu zdržím.«

Vtom zazněl pronikavý německý rozkaz:

»Stát!«

Slávek se ohlédl za svými partyzány. Běželi jako o závod.

A zase:

»Stát!«

Hned nato několik ran. Zasvištěly Slávkovi okolo uší. Pleskly na
zeď, bouchly do vrat.

V té chvíli spustil jeho samopal: Rrrrrrrrrrrr!

Tlumený výkřik a temný pád k zemi.

Slávek se dal na útěk.

Před ním se střílelo. To jeho skupina vnášela zmatek mezi
pronásledovatele.

Náhle se za nim ozvaly rychlé kroky. Vzteklý hlas -- už to byl
jiný než před okamžikem -- přehlušil střelbu:

»Stát!«

Slávek se rychle obrátil.

Rrrrrr! Rrrrrr! Rrrrrrr! zaznělo v několika dávkách.

Křik ustal.

Slávek doběhl ke hřbitovu.

»Jste tu všichni?«

»Ano.«

»Rychle do lesa!«

Běželi do kopce. Letěli jako ptáci. Čím pro ně byla tíha ukořistěných
zbraní? Měli by se nechat zajmout či postřílet teď, když mají
tolik karabin, granátů a nábojů?

V Kašavě nastal nepopsatelný zmatek.

»Partyzán! Partyzán! Partyzán!« ozývalo se se všech stran.

Do výše vyletěly světelné rakety. Elektrické svítilny se míhaly
jako svatojanské mušky. Sem tam zazněl ojedinělý výstřel.

Nikdo se však nevydal za unikajícími partyzány. Hluboké okolní
lesy mohly skrývat za každým krokem smrtelné nebezpečí...

Konečně hluk slábl.

Prchající skupina mlčela. Útěk do kopce je notně zahřál. Už neletěli
jako ptáci, ba ani neběželi. Šli zvolna. Pot se jim řinul s čel
a v praméncích stékal po zádech. Zbraně tížily. Únava podlamovala
kolena.

Čím dál tím častěji museli odpočívat. Návrat jim trval plné tři
hodiny.

Když přicházeli k bunkru, ozvalo se ze tmy zvolání:

»Stůj! Kdo tam?«

»Svoji!« odpověděl Slávek.

»Dále!«

V bunkru nikdo nespal. Čekali s napětím, jak dopadne výprava.

Když uviděli kořist, zapomněli na všechnu opatrnost a bujně zavýskli.
U vchodu se objevila hlídka.

»Mějte rozum!« napomínala je. »Vždyť vás musí být slyšet až v
Hošťálkové!«

»Ať nás slyší!« volali rozjaření partyzáni. »Naši by měli radost -- a
Němci? Ať přijdou!«

»Jen ať přijdou!«

»Teď už mohou přijít!«

»Jen co s tou pancéřovou pěstí?« dumal Tonda. »Karabině rozumím,
pistoli také, i s granátem si poradím -- ale pancéřová pěst?«

»S tím si nelam hlavu, Tondo!« uklidňoval ho Slávek. »Teď se vyspíme
a ráno nám komisař Štěpánov ukáže, jak se s ní zachází.

Teď se vyspíme? Údy jsou jako zpřelámány, chodidla pálí, záda a
ramena jsou odřena a plna otlaků, celé tělo je jako v ohni -- ale
jak by bylo možno spát?

Otázky těch, kdo byli doma, nemají konce. A odpovědi jsou jako
zápalné jiskry. Vzněcují obrazotvornost, hřejí uspokojením, burcují
touhu po činech.

V dohasínajícím ohníčku se lesknou ukořistěné zbraně: dvacet karabin,
čtyři pistole, dvě bedny ručních granátů, pět beden s náboji do
karabin, tři pancéřové pěsti.

»Můžeme být spokojeni, hoši,« řekl Slávek. »Ale teď vám radím
dobře -- spěte! Kdož ví, co na nás čeká zítra.«

Převrátil se na bok a za chvíli už bylo slyšet jeho pravidelné
oddychování.

»Je to kliďas,« zašeptal kdosi.

»A kdybyste ho viděli v Kašavě!« řekl Pavel. »Bzučelo to okolo
něho jako včely -- ale on si zůstal klidně vzadu a řezal to svým
automatem jako na nějakém cvičení.

»Major Murzin věděl, proč ho jmenoval naším velitelem,« řekl uznale
Tonda.

»Ostatně, my jsme to věděli také,« ozval se i Jiří. »Vždyť on byl
za našeho velitele už jaksi předurčen: svým utrpením i odvahou.«

Již se začínalo šeřit, když bunkr ztichl.

Les byl jako bez života.

Jen v houštině stála partyzánská hlídka a bystře pozorovala celé
okolí.




9. Bojové akce


Kapitán-komisař Štěpánov byl pravou rukou majora Murzina, vrchního
velitele partyzánských oddílů na Valašsku.

Slávek se s ním stýkal téměř denně. Jednou se sešli na Šanhaji, po
druhé u Čermáků, jindy u Spěchalů, pak zase v bunkru hošťálkovské
skupiny. Čerpal od zkušeného bojovníka cenné rady a pokyny, jak se
má postupovat v partyzánském boji. A Štěpánov měl těch zkušeností
mnoho, neboť partyzánskou válku prováděl od Ukrajiny až po Moravu.
Učil Slávka, jak se má zacházet se samopalem, s ručním granátem,
s minou, jak se má partyzán krýt, jak má slídit po nepříteli.

Oblíbil si tohoto moravského chlapce, o jehož smutném osudu se
dověděl hned na pohraničí. Organisace »Pro vlast« podala velitelskému
štábu partyzánů přesné zprávy o poměrech na celém Valašsku. Seznámila
jej s nezlomným odhodláním všeho lidu bojovati proti Němcům. Popsala
vesnice a osamělé paseky, kam mohli přijít partyzáni s jistotou,
že budou přijati s otevřenou náručí. Dodala jim seznam lidí, před
nimiž se musí mít na pozoru, ale i těch, kteří už před příchodem
Rusů stáli v otevřeném boji proti cizím vetřelcům.

Mezi těmito zaujímal význačné místo Slávek. Kapitán Štěpánov se
zájmem vyslechl vypravování spojky o hrdinném chlapci, který se
už ve škole netajil odporem proti Němcům, který už jako mladý učeň
bojoval proti udavačům a spolu se svými rodiči zachraňoval české
lidi před uvězněním, který podporoval uprchlíky a četným bojovníkům
dopomohl k útěku na Slovensko, který organisoval místní skupinu
odboje ve své rodné obci. Už při těchto zprávách pocítil komisař
partyzánské brigády Jana Žižky náklonnost k Slávkovi. A což teprve,
když ho poznal osobně! Líbila se mu jeho prostota, klid a rozvážnost.
Líbilo se mu, že Slávek dovedl mluvit o věcech nejnebezpečnějších
s takovou samozřejmostí jako o věcech nejvšednějších.

Tak nebylo divu, že mezi oběma muži vzniklo opravdové, upřímné
přátelství. Jistě k tomu přispěla i ta okolnost, že kapitán Štěpánov
byl jenom o něco málo starší než Slávek.

Domlouvali se řečí, která byla směsí ruštiny i češtiny. Slávek se
ledačemu naučil od starého Spěchala, který teď i doma hovoříval více
rusky než česky. Štěpánov znal dosti českých slov už ze Slovenska,
kde se stýkal se slovenskými i českými partyzány od srpna 1944.

Když se mu Slávek přišel pochlubit s bohatým úlovkem zbraní z
Kašavy, Štěpánov byl velmi potěšen.

»Jsi opravdu chlapík, Slávku,« řekl. »Nevím, mám-li mít větší
radost z těch zbraní či z tvé odvahy.«

Hned mu podrobně vysvětlil, jak se zachází s pancéřovou pěstí.

»Ty si ovšem necháte v záloze,« poučoval ho. »Použili byste jich
jenom při nějaké větší akci, hlavně kdyby šlo o tanky.«

Major Murzin měl vrchní velení nad mnoha takovými skupinami, jako
byla Slávkova. Za sídlo svého štábu zvolil lesy nad Hošťálkovou.
Odtud se rozjížděly spojky na všechny strany. Odevzdávaly majorovy
rozkazy jednotlivým velitelům. Ti mu zase hlásili, jak ta nebo ona
akce dopadla, kde jsou Němci, v jakém počtu, jaké pohyby provádějí.
Tak měl major stále jasný a přehledný obraz o všem, co se děje v
širém kraji.

Brzy po výpravě do Kašavy obdržel Slávek nový úkol: přerušit telefonní
spojení mezi Vsetínem a Bystřicí pod Hostýnem.

Vzal si k tomu celou skupinu. Ti, kdo dosud neměli zbraně, odskočili
do dědiny pro pilky a zahradnické nebo klempířské nůžky.

Noc byla neobyčejně jasná, což bylo značnou překážkou. Má-li se
akce podařit, musí být provedena co nejrychleji. Telegrafní sloupy
se táhly podél hlavní silnice, po níž každou chvíli jezdila německá
auta.

Třicet mlčících partyzánů kráčelo lesními pěšinkami. Šli k horám
za Šanhají, kde bylo nejvíce naděje na nerušenou práci.

Když přišli na místo, Slávek udělil stručné rozkazy. Utvořil osm
skupinek po třech mužích. Každá trojice si vezme na starost jeden
telegrafní sloup. Podřežou jej, svalí přes cestu, dráty přestříhají,
stočí a odnesou. Zbývající partyzáni budou hlídat. Skryjí se na
pokraji lesa. Objeví-li se osamělá německá hlídka, zastřelí ji.
Ojedinělé auto také napadnou, ale pracovat se bude dál. Jen kdyby
se tudy hnala celá nepřátelská kolona tanků nebo aut anebo velký
oddíl pěchoty, musí být práce přerušena. V tom případě se vypálí
na nepřítele co nejprudší salva, ale okamžitě se ustoupí do lesa
bez dalšího boje.

Slávek hlídal silnici ve směru od Bystřice.

Ticho lednové noci bylo přehlušováno jen skřípavým zvukem pil.
Minuty se vlekly s protivnou nekonečností. Chlapci jistě pracovali
co nejrychleji, ale jejich veliteli se zdálo, že to trvá příliš
dlouho. Už kdyby to bylo! Každou chvíli se tu mohou objevit Němci...

Konečně!

Prásk! -- zarachotil nočním tichem první podřezaný sloup.

Slávek očekával, že se vzápětí ozve temná rána, to jak sloup dopadne
na silnici. Ale kromě silného zadrnčení drátů se neozvalo už nic.
Sloup zůstal viset nízko nad zemí, protože jej zadržely napjaté
dráty.

A zase -- prásk!

Druhý sloup!

Hned nato dva temné údery:

Bummm! Bummm!

Les zahučel táhlou ozvěnou.

Pak již to šlo ráz naráz:

Prásk! -- Bummm! -- Prásk! Bummm! Osmkrát se ozvalo táhlé zadunění.
Osm telegrafních sloupů leželo na silnici.

Teď ještě dráty!

Nebylo třeba někoho pobízet. Cvakání nůžek, řinčení drátů, rozbíjení
porcelánových kalíšků.

A již tu byla první trojice s hlášením:

»Hotovo!«

»Dobře! Skryjte se v lese!« vyzval je Slávek.

Za chvíli byli všichni pohromadě. Když opouštěli místo své akce,
vrhli ještě poslední pohled na ležící sloupy...

Teď jdou »domů«. Mráz je štípe do tváří. Místo vyhřátého pokoje
a teplé postele je přivítá vymrzlý bunkr a dřevěná pryčna. A to
ještě napřed musí vykopat v lese hlubokou díru, naházet tam kola
drátů, zaházet to zamrzlými hroudami a zamaskovat větvemi.

A přece je cosi hřeje. Je to vědomí, že zase zlomili jedno kolečko
v tom nestvůrném stroji, který chtěl rozdrtit Evropu a celý svět.
Jen kolečko, pravda. Dokonce velmi malé kolečko. Ale i to znamená
poruchu!

A ještě více je hřeje představa, co se nyní děje na obou konečných
stanicích, jež byly těmi dráty spojeny. Jako by slyšeli ten vřískavý
a zlostí přeskakující hlas německého důstojníka, který křičí do
sluchátka: »Haló! Halóóó! Halóóóó! Proklatě! Co se tam neozýváte?
Halóóóó! Dám vás zavřít -- slyšíte, zavřít! Zde je důležitá depeše
od samého státního tajemníka obergruppenführera SS Karl Herrmanna
Franka -- okamžitě to má být odevzdáno do Bystřice -- halóóóó!
Slyšíte?! Zavřít! Zavřít vás dám --!«

Přistupuje k němu telegrafista, který již dva roky ustupuje s
německou armádou. Ten ví, kolik uhodilo.

»Pane poručíku, křičíte zbytečně,« říká tiše a bez zájmu.

»Co? Co to povídáte?« žasne nad jeho troufalostí mladý důstojník,
který si ještě před rokem hrával s dětmi jako velitel oddílu
Hitlerovy mládeže.

»Nikdo vás tam neslyší,« pokračuje bezbarvě telegrafista.

»Protože spí!« sípe bojovný mladík.

»Ale co by spal! To zase partyzáni přeřízli linky.«

»Jak -- jakže? Partyzáni? Kde jsou partyzáni?«

Důstojník bledne a bezděky sevře pistoli. Slyšel toho o partyzánech
už tolik, že stačí pouhá zmínka o nich, aby byl strachem bez sebe.

Ostřílený telegrafista se na něho dívá. V jeho pohledu leží hluboké
pohrdání:

»Kde jsou? Pane poručíku -- to kdybychom věděli! Jsou všude a
nikde! Jsou vždycky tam, kde se jich nejméně nadáme!«

A jistě se jich nenadáli ani oné noci, kdy Slávek s pěti členy
své skupiny přepadl trať mezi Vsetínem a Jablůnkou! Štěpánov mu
dal miny a poučil ho, jak je možno vyšinout vlak.

Organisace »Pro vlast« zjistila, jaké jsou stráže na trati, kde
se zdržují, kdy se střídají, kdy je klidno a bezpečno v jednotlivých
úsecích.

Protože všude ležel čerstvě napadlý sníh, Štěpánov jim půjčil
sněhové obleky.

Jakmile překročili most za Ratiboří, zahnuli doprava. V neveliké
vzdálenosti před železniční tratí si lehli na zem. Čekali, až
spatří německou hlídku.

Trvalo to dosti dlouho, než se objevila. Šla pomalým krokem a
podupávala si. Zřejmě ji záblo v nohy.

Sotva přešla, partyzáni se zvedli. Tiše se připlížili k trati a
začali podkopávat kolejnice a klást miny.

»Pozor!« zašeptal pojednou Tonda. »Slyším supění vlaku!«

»Však už jsme hotovi,« řekl Pavel.

Slávek dal povel k odchodu.

Když doběhli do poloviny vzdálenosti k ratibořskému mostu, najel
vlak na podminovaný úsek. Ozvalo se několik prudkých výbuchů.

»Co myslíte? Převrátil se?« zeptal se Jenda v běhu.

Slávek se rychle ohlédl.

»Vyšinul se, ale stojí.«

»Škoda,« zalitoval Zdeněk. »Je plný aut a tanků, mohlo to být
veselé.«

»I tak je to dobré,« byl spokojen Slávek. »Nejméně dvě hodiny
se budou potit, než dají trať do pořádku. A víš, co znamená takové
dvouhodinové zpoždění v celkovém provozu? Je to --«

Nedořekl.

U mostu se zablýsklo. Nad hlavami jim zafičela kulka.

»K zemi!« zavelel Slávek.

Nová rána.

»Most je obsazen. Musíme jej obejít!«

Ozvalo se ještě několik ran.

Pak všechno ztichlo.

Zvedli se a co nejrychleji utíkali k řece. Voda sahala jen nad
kolena, ale dno bylo pokryto hladkými a kluzkými balvany.

Pojednou Zdeněk uklouzl a upadl do vody. Přitom přidušeně vykřikl.

Od mostu se zase začalo blýskat.

Pomohli Zdeňkovi na nohy a rychle se brodili k břehu.

»Slávku, podívej se!« zvolal Tonda.

Po břehu se hnali přímo k nim tři velicí psi.

Slávek se zastavil, sevřel samopal a stiskl spoušť.

Psi zůstali ležet na břehu.

»A teď rychle!«

Vyskočili z vody a zmizeli v lese.

Protože byli celí promáčení a promrzlí, nešli do bunkru, ale k
Čechům. Milka hned zatopila a tetička navařila čaje. Ani nevěděli,
kdy usnuli.

Ráno je vyhledal kapitán Štěpánov. Nesl Slávkovi balík letáků od
majora Murzina. Má je rozdat Maďarům, kteří jsou ubytováni v okolních
vesnicích. Major je v letáku vyzývá, aby se vzdali, protože válka
je pro Německo už stejně prohrána.

I tohoto úkolu se zhostil Slávek se zdarem.

Tak šla jedna »akce« za druhou.

Jednou přišel za ním Štěpánov a řekl:

»Slávku, lidí nám neustále přibývá. Do brigády se hrnou dobrovolníci
z celého kraje, ale nemáme pro ně dosti zbraní. Musíme něco podniknout.«

Přepadli proto několikrát Maďary v sousedních obcích a po každé
přinesli plné náruče zbraní. Nic nepomáhalo, že Maďaři byli v
pohotovosti a stavěli hlídky. Jakmile zaslechli slovo, »partyzán«,
hned opouštěli svá místa a partyzáni se pohybovali úplně nerušeně.
Bylo zřejmé, že maďarská armáda byla vojny syta. Pokud se dovedli
domluvit s našimi lidmi, tvrdili, že oni válku stejně nechtěli,
že byli do ní vehnáni Německem a kdesi cosi. Naši jim však přesto
nedůvěřovali.

Do té doby prováděl Slávek všechny výpravy v noci.

Až jednou...

Toník Kubišů seděl v kuchyni a četl si knížku. Byl tak zabrán do
jejího dobrodružného obsahu, že ani nezpozoroval, jak před jejich
hospodou -- které se už veřejně říkalo »U partyzánů« -- zastavilo
auto. Teprve když z nálevny zaslechl hovor, přestal číst a naslouchal.

V nálevně byl německý důstojník.

»Máte slivovici?« ptal se hostinského.

»Ano.«

Němec vyšel před hospodu a pokynul svým druhům, kteří seděli v
autě.

»Má?« ptali se.

»Ano.«

Se smíchem se hrnuli do nálevny. Chvíli popíjeli. Mezi jiným se
vyptávali pana Kubiše, jaká je cesta do Zlína.

»Teď pojedete trochu do kopce,« vysvětloval, »pak zase dolů a po
rovině až do Kašavy. Nad Kašavou je příkrý kopec, ale není dlouhý.
A potom už stále s kopce až do Zlína...«

Tonik se nenápadně vytratil.

Nejprve kráčel k dědině, pak zahnul doprava, přehoupl se přes
kopec a už pelášil k »Lúčce«, kde byl domek starého Spěchala.

»Co nám neseš, Toníku?« vítala ho Milada.

»Je tu Slávek?«

»Není. A co ho chceš?«

»U nás jsou Němci.«

»Prohlídka?«

»Ne, jenom se zastavili. Jedou do Zlína. Jsou tam samí důstojníci.«

»No a --?«

»Ty se ještě ptáš? Slávek -- ten by se neptal!« řekl Toník pohrdlivě.

»Ty mudrlante!« zasmála se Milada. »Ale když myslíš, já mu to
ihned vyřídím.«

Počkala, až Toník zmizel za okrajem lesa. Pak běžela k bunkru.

Slávek jí vyšel vstříc.

Rychle mu řekla, oč jde.

Nerozmýšlel se ani vteřinu. Udělil rozkazy a za několik minut byla
skupina na cestě. Bylo jich jenom deset, ostatní byli rozesláni
už ráno za rozličnými úkoly.

Přijdou včas? Naslouchali, neozve-li se rachot motoru. Nic.

Od hostince »U partyzánů« vedla cesta do kopce. Asi dva kilometry
před Šanhají končila křižovatkou. Jedno rameno silnice vedlo na
Šanhaj, druhé do Držkové, Kašavy a Zlína.

U tohoto ramena rozestavil Slávek svou skupinu. Auto zde musí
zpomalit jízdu. Toho využijí a začnou pálit.

Mrzlo, jen to praštělo. Už tak leželi na kraji lesa přes půl hodiny.
Nespletl si to Toník? Či neujelo jim auto, než došli na své stanoviště?

Ne!

Dole zaburácel motor. Velké osobní auto se šinulo do kopce jako
hlemýžď. Aspoň se jim tak zdálo, když vteřiny byly nabity napjatým
očekáváním a srdce bušila až kdesi v hrdle.

Už bylo na křižovatce!

Už zatáčí doleva!

Slávek je přikrčen ke kmeni stromu. Chvěje se? Je vzrušen jako
jeho kamarádi, jejichž srdce buší tak hlasitě, že je slyší i on?

Ne, stojí nehnutě, ani sval se mu ve tváři nepohne. Je otupělý?
Lhostejný k tomu, co se má právě stát?

Není ani otupělý, ani lhostejný. V této vážné chvíli vzpomíná. Jen
letmo, jen na několik vteřin. Už není mrazivý leden. Je září, slunce
vesele svítí nad Dolinou. Sedí doma u oběda. A naráz -- gestapo!
Zatýkají tatínka. Bledá maminka podráží gestapákovi nohu a křičí:
»Uteč, Slávku!« Ach, slyší ta slova tak zřetelně jako by je volala
teď, v této chvíli! A věčně je bude slyšet, po celý svůj život!

A jiný obraz mu letí myšlenkami. Obraz neviděný, jen tušený, obraz,
který vyrostl z mučivých představ. Kalné listopadové dopoledne.
Mlhy se válejí nad Brnem, vnikají i na dvůr Kounicových kolejí.
Vychází popravčí, několik lidí v uniformě, a pak...

Tatínek jde k šibenici statečně, nebojácně. Se vzdorem pohlíží
na kus dřeva, který má ukončit jeho život. Kat se na něho dívá
netečně, nevidí v něm člověka. Kolik takových tvorů již prošlo
jeho rukama!

Otec se rozhlíží, jako by chtěl ještě zahlédnout trochu slunka.
Trochu jasných paprsků po dvou a půlměsíční temnotě. Trochu vlídnosti
po nesčetných ranách.

Ale podzimní ráno je šedé a slunce zataženo hustým závojem mlhy.
Ani jediný paprsek. Ani jediné slovíčko útěchy. Jen ledově studený
pohled popravčího a surově bezcitný chechtot lidí v uniformách.

Tatínek sklání hlavu. Aspoň ten odchod mohl být jasný.

Ale už je to zase on -- statečný bojovník z valašských hor.

Hrdě zvedá hlavu a volá jasným hlasem:

»Ať žije Československá republika!«

Kat zatahuje smyčku...

A vidí osvětimský tábor. Tábor smrti. Ta stará šedivá žena, vyzáblá,
kost a kůže, s tváří plnou vrásek -- to že je jeho maminka? Vždyť
při zatýkání byla statná, zdravá, vlasy černé jako havraní peří,
plná života...

Ženou ji s ostatními trpitelkami do jakési ponuré místnosti,
přiskakují dva tyrani, každý má v rukou hadici a pouštějí na zkřehlé
ženy záplavu vody. Prudký proud div oko nevyrazí, div čelist
nevykloubí. Nic nepomáhá nelidský křik a zoufalý pláč, proudy
vody se valí nepřetržitě, ženy klesají, topí se v ledové lázni...

Ale už je tu esesman s obuškem v ruce, křičí a bije, křičí a bije,
ženy vstávají, nové proudy vod...

Pak jdou na světnici, uléhají v mokrých šatech, jektají zuby,
odmítají i tu trochu nepředstavitelně odporného jídla, nespí, ráno
jdou na nástupiště, oči vytřeštěné hrůzou, tělo spalované plamenem
vysoké horečky, klesají, hynou...

Hynou po desítkách, po stovkách, po tisících.

Umírá i Slávkova maminka. Posledním zábleskem jasného vědomí spěchá
do Doliny. Ráda by naposled pohladila Slávka, Jeníka, Olinku...

A kdo to udělal?

Kdo to zavinil?

Kdo ještě dnes páše tyto zločiny na milionech a milionech lidí?

»Palte!« zavelel.

Ohlušující salva zahřměla lesem.

Auto zastavilo.

Několik důstojníků vyskočilo na silnici. Běželi k příkopu a odjišťovali
pistole. Dva zůstali ležet v autě.

»Palte!« zavelel Slávek po druhé.

V několika vteřinách bylo po všem.

Partyzáni chtěli vyběhnout z lesa a zmocnit se nových zbraní.
Důstojníci vezou jistě i nějaké důležité papíry, které budou pro
partyzánský štáb velmi důležité.

»Zpátky!« okřikl je Slávek. »A rychle k bunkru!«

Od Držkové přijíždělo několik německých aut. Slávek je zahlédl
v pravý čas. Kdyby se jeho skupina ukázala na cestě, okamžitě by
přivedla přijíždějící Němce na stopu, kdežto tak zůstanou nějakou
dobu zmateni. Než se rozejdou do lesa, kde bude partyzánům konec!

Druhého dne k večeru zašel Slávek k Čechům. Byl tam i kapitán
Štěpánov, major Murzin a několik jiných partyzánských velitelů.

»Chlapci, chlapci,« řekla jim tetička Čechová, »tak se mi zdá,
že to budete mít ode dneška všechno těžší.«

»Proč, maminko?« zeptal se major Murzin.

»Odpoledne přišlo do Hošťálkové německé vojsko,« sdělovala jim
starostlivě.

»A moc vojska?«

»Moc. Zabrali celý zámek i školu, ba jsou ubytováni i na četnické
stanici. A s vojáky přijelo i gestapo.«

»To nic, maminko,« chlácholil ji velitel partyzánských oddílů.
»Oni jdou za námi jako můry za světlem lampy.«

»Horší by bylo, kdyby nepřišli,« řekl Štěpánov.

»Jak to?« nechápala.

»Nu, to máte jednoduché,« usmíval se komisař. »Jdou jenom tam,
kde to hoří.«

»Ej, což Valaši!« zvolal nadšeně major Murzin. »Tady to nejen
hoří, tu se i blýská!«

»A nemalou zásluhu o tyto blesky má i náš Slávek!« zářil Štěpánov
a bujaře mu poklepal na rameno.

I major řekl uznale:

»Slávek to dělá dobře. Velmi dobře. A co se týče těch Němců, buďte
bez starosti, maminko! Za námi jich vyslali už celé pluky!«

»A vrátilo se jich jen několik,« dodal komisař Štěpánov.




10. Mašíci


Příchod vojska a gestapa do vesnice měl jeden neblahý následek:
partyzáni už nemohli tak bezstarostně pobývat v pasekářských
chalupách. Bránily jim v tom časté a neočekávané prohlídky. Proto
se museli většinou zdržovat v lesních bunkrech.

S tím souvisela i nová potíž, zásobování potravinami. Dříve si
chodili pro jídlo do vesnice docela veřejně. Nyní to museli dělat
opatrně, tajně, pod ochranou tmy.

Na štěstí byli v Hošťálkové lidé, kteří hned na začátku války
vytvořili tak zvanou »místní organisaci«. Její členové z počátku
podporovali uprchlíky, později se začlenili do organisace »Pro
vlast«. Když nastaly partyzánům starosti o potraviny, pomáhali
jim ze všech sil.

Ale ať se snažili všichni jak chtěli, opasky chlapců byly často
silně utaženy. Nezbylo než podnikat zásobovací akce. Jednou šli
do obchodu na mouku, cukr a máslo, po druhé k pekaři, jindy zase
k řezníkovi nebo do trafiky. Přišli, vzali, zaplatili. Dali i
potvrzení, že to vzali partyzáni -- aby se živnostníci mohli vykázat
před úřady.

Po každé zásobovací akci bylo v bunkru několik dní veselo. Ale
pak zase přišla hubená léta, jak tomu říkali.

Když zase jednou bylo partyzánům neveselo, zastavil Milku člen
místní organisace Motal:

»Vyřiď Slávkovi, že Holáskovi mají pozítří odvádět do Vsetína
mašíka.«

»Jako kontingent?«

»Ano.«

»No -- a co s tím?«

Motal se zasmál:

»Jen mu to řekni! Však on už bude vědět.«

Milka pochopila.

Ještě téhož dne sdělila Slávkovi Motalův vzkaz.

»Hoši, dnes podnikneme zásobovací akci,« řekl Slávek, když přišel
do bunkru za partyzány.

Tiché »hurá« bylo mu odpovědí.

»Na co půjdeme?« ptali se.

»Na mašíka.«

»Na -- mašíka?«

»Ano, na mašíka. Holáskovi mají odvádět kontingent, tož si to
vezmeme.«

Sotva se setmělo, vyrazila šestičlenná skupina pod Slávkovým
vedením do dědiny.

Přišli k Holáskům.

»Strýčku, jdeme si pro mašíka,« řekl Slávek.

Holásek nechápal:

»Jak to, pro mašíka?«

»Nu tak -- pro mašíka.«

»Pro mého?«

»Pro vašeho.«

Holásek se zarazil.

»Chlapci, mějte rozum! Vždyť já ho mám pozítří odvádět jako kontingent.«

»Právě proto,« řekl klidně Slávek. »My si ho vezmeme a ušetříme
vám cestu.«

»Vždyť mě za to zavřou,« lekal se hospodář.

»Nic se vám nestane, nebojte se,« chlácholil ho. »My vám dáme
potvrzení a s ním se prokážete na úřadě.«

»A bude to stačit?«

»Bude.«

»Tož, když myslíte... To víte, já ho dám radši vám než těm --!«

»Kolik váží?« začal obchodně Slávek.

»Živé váhy sto dvacet,« řekl pohotově Holásek.

Slávek to hned propočítal.

»Tu máte peníze,« řekl. »A zde je potvrzení, že jsme vám ho vzali.
Zítra s tím zajděte na obec. -- Kde ho máte?«

Zavedl je ke krmníku.

»Ale udělejte to nějak šikovně, ať nekvičí!« napomínal je.

»To už se nebojte!« uklidňoval ho Slávek. »Tondo a Pepo, běžte
první!«

Tonda a Pepa byli vyučenými řezníky.

Vešli do krmníku. Slávek svítil elektrickou svítilnou.

Tonda měl připravený pytlík s popelem.

Mašík zachrochtal.

»Na, muška, na, na,« popocházel k němu Tonda. Když ho zatlačil
ke dveřím, vrazil mu pytel s popelem na čumák. Mašík chtěl zakvičet,
ale všechny jeho zvuky uvázly v popelu.

Pepa přiskočil a jedinou ranou dřevěné palice povalil mašíka na
zem. Pak ho zapíchl.

Přivolaní kamarádi pomohli vynést vepře na dvůr. Tam si ho naložili
na nosítka ze dvou tyčí a vozové plachty.

»Běžte záhumením,« radil jim Holásek. »Je to blíž k lesu a nemusíte
se bát, že někoho potkáte.«

Vedl je dlouhou zahradou. V zadní části plotu byla uzamčená branka.
Odemkl ji.

»Tož -- ať vám chutná,« usmál se na rozloučenou. »Však jsem ho
krmil dobře. Chtěl jsem ho ťuknout na černo, ale nešlo to.«

»Až se vás budou ptát, jestli jste někoho poznal -- tak víte, co
máte říci!« připomínal Slávek.

»To víš, Slávku, snad bych něco nevyzradil!« řekl Holásek skoro
uraženě. Návrat do bunkru minul klidně.

Něco si připravili sami, něco zanesli do rodin, kam chodívali
občas na nocleh a na stravu.

I k Čermákům zanesli kus masa. Babička s Olinkou velmi často vařily
chlapcům oběd. Olinka vzala do jedné ruky konev s polévkou, do
druhé tašku s masem. Šla klidně -- jako by nesla oběd dřevorubcům.

Slávek s ní byl vždy předem domluven. Někdy se sešli v lese nad Dolinou,
někdy až v horách nad Kubišovou hospodou. Ale někdy -- viselo-li
něco ve vzduchu -- šlapala až na »Lúčku«, kde oběd předala Miladě
Spěchalové. Ta jej pak zanesla do bunkru.

Nic netrvá věčně. A na mašíka se vrhlo přes třicet vyhladovělých
krků...

Kdo je na řadě s kontingentem?

Snadná pomoc! Na obci visí veřejné vyhlášky a seznamy těch, kteří mají
odvádět. Dne 1. února ten a ten ... dne 2. února ten a ten ... dne
3. února ten a ten...

Řady partyzánů rostly. Bylo nutno zásobovat i jiné skupiny, které
tu neměly jaksi domovské právo...

Vepřů ubývalo. Hospodáři už čekali na partyzány, kdy si přijdou
pro jejich mašíky.

Ale největší překvapení čekalo na Slávkovu skupinu přece jen u
Buroňů.

»Zítra mám odvádět,« řekl Buroň starému Spěchalovi. »Tož ať si
pro to dnes večer přijdou.«

Přišli.

»Pojďte se napřed ohřát,« zval je Buroň do kuchyně. »Je dnes nějak
mrazivo.«

»To je,« souhlasili.

»Slávku, kdo zůstane hlídat?« ptal se Pavel.

»Náš Jenda,« řekl Slávek.

»Jen ať jde s vámi dovnitř,« naléhal hospodář. »Co by tu mrzl! Já
postojím u vrat, a kdyby něco hrozilo, tož vás upozorním.«

Slávek se na něho zpytavě zadíval. Znal Buroně od svého dětství.
Byl to jejich člověk. Vždyť se přihlásil i do místní organisace.
Ale přece jen se Slávkovi zazdála jeho ochota přehnaná. Nechystá
nějakou léčku?

Otevřený, jasný, upřímný a srdečný pohled Buroňových očí ho uklidnil.
Ne, ne -- tak se nedovede dívat ten, kdo kuje zradu!

»Tak pojď také s námi!« řekl Jendovi.

V kuchyni to vypadalo jako na svatbě. Na stole plná mísa kyprých
koláčů, hrníčky s čajem... »Pro pána!« užasl Slávek.

»Jen pojďte dál!« zvala je Buroňová. »Čekáme na vás už přes hodinu!«

»Tomu se říká přivítání -- nemyslíš, Slávku?« smál se Tonda.

Zasedli k bohatému stolu.

Zjihli.

Mlčeli.

»No, co je --?« divila se hospodyně. »Nechutná vám?«

»Chutná, teti,« ozval se Jiří. »Jak by nechutnalo! Však vidíte,
jak toho ubývá... Ale to víte: vzpomněli jsme si, že tak to u nás
dříve vypadávalo...«

»A bude to zase tak vypadat,« řekl s jakousi tvrdostí Pavel. »Jen
co je vyženeme!«

»Už aby to bylo!« povzdychla si Buroňová.

Slávkovi se zamžilo před očima. A bude to zase tak vypadat! U
nich, u Čermáků, už nikdy ne...

Násilím se přemohl.

»Děkujeme vám, teti,« řekl měkce. »Takového přivítání jsme se
opravdu nenadáli.«

»To nic není,« bránila se hospodyně. »Kdybyste vzkázali, častěji
bychom vás trochu pohostili.«

Partyzáni se jen usmívali. Byli červení, rozehřátí.

»A ty koláče vemte s sebou,« pobízela je. »Ať mají i ti druzí
něco.«

Vysypala jim do chlebníku koláče, které zůstaly na míse. Pak
odskočila do komory a přinesla jich ještě plnou ošatku.

Vyšli na dvůr.

Buroň stál u vrat.

»Nic?« otázal se tiše Slávek.

»Nic.«

»Tak pojďte nám ho ukázat! Jendo, běž k vratům!«

Buroň je vedl pod kůlnu.

»Ale počkejte, strýčku...,« zrozpačitěl Slávek. »Já chci, abyste
nám ukázal toho mašíka!«

»No však -- právě,« usmíval se hospodář.

»Ale tam přece není krmník!«

»Krmník ne, ale mašík ano!«

Již byli pod kůlnou.

Buroň posvítil.

Na neckách ležel mašík. Zabitý, opařený, vykuchaný!

»Strýčku!« vyhrkli partyzáni.

»Tož jsem si řekl, že máte dost jiné práce,« řekl vesele Buroň.
»Co se budete ještě s takovými věcmi piplat!«

Jaký div, že rozcitlivělá srdce byla té noci u svých drahých: u
rodičů, u bratrů, u sester! Jaký div, že studené stěny bunkru byly
studenější než obvykle! Jaký div, že noc byla tmavější, nevlídnější,
že plamen ohníčku byl matnější a kouř štiplavější!

Ztracené kouzlo domova je šlehlo přes tvář a zabolelo. Ale jen
do rána. Pak už to byli zase ti tvrdí hoši, otužilí, stateční,
pohotoví k boji, smíření s mrazem a zimou i plískanicí a blátem...

Na tuto výpravu vzpomínali nejraději. A vzpomínali na ni často,
zvláště když zásoby potravin došly a do vesnice nebylo možno ani
vkročit, ježto byla svírána řetězem německých hlídek.

Ano, nejraději vzpomínali na tuto výpravu a -- na zabijačku u
tetičky Čechové! Věru, bylo nač vzpomínat!

»Víš co?« řekla tetička Milce, když na ně přišla řada s kontingentem.
»My jim uděláme zabijačku!«

»Komu?«

»Celému štábu!« zářila tetička.

»Mami, to bude něco!« nadchla se Milka.

»Ano, pozveme celý štáb!« rozvíjela svůj plán tetička. »A vystrojíme
jim pravou valašskou zabijačku!«

Zavolaly Slávka. Co na to říká?

»Proč ne?« smál se. Postavíme hlídky, aby se nic nestalo, pošlu
vám Tondu a Pepu, ti mašíka zapíchnou, může to být docela pěkné!«

A bylo!

Hned po poledni se dostavil k Čechům celý štáb. Přišel major Murzin
se svým pobočníkem Nastěnkou Vasilem, kapitán-komisař Ivan Štěpánov
s pobočníkem Nikolajem, přišli i velitelé partyzánských skupin:
poručík Nikolaj Jefrimov, kapitán Petr Butko, kapitán Petr Moskalenko,
kapitán Petr Andrevič, starší litinant Saška -- nechyběli ani
čeští velitelé skupin...

Na třicet mužů přišlo k Čechům na zabíjačku! Tísnili se v pokoji
a malé kuchyňce.

»Teď kdyby sem něco ťuklo,« zasmál se Jefrimov, »brigáda je bez
velení.«

»Máme ještě zástupce,« uklidňoval ho Moskalenko. »Ostatně, nač
myslit zrovna na věci nejhorší!«

Slávek seděl hned u dveří. Major na něho kývl.

»Jsou postaveny hlídky?«

»Ano, bratře majore!«

»Charašó -- budeme jíst.«

A jedli...

Štěstí, že se zabijačka připravovala hned od večera! Co by si
jinak tetička s Milkou počaly? Vždyť ani tak nestačily strkat
pekáče do trouby, přikládat do kamen, vařit, péci a roznášet na
stoly vonné kusy vepřového masa, pečená jelita a jitrnice, umývat
nádobí...

Obě byly rozpálené žárem plotny i rozčilením, aby se hostům jejich
zabíjačka opravdu líbila.

Štěpánov se Slávkem se sice nabídli, že jim pomohou aspoň umývat
nádobí, ale tetička nedala:

»Co vás to napadá, chlapci! Já si to s Milkou zastanu. A stejně
bychom se tu jen motali.«

Nálada hodovníků byla znamenitá.

»Zazpívejme si!« navrhl rozjařený Moskalenko.

»Ale jen tlumeně!« dával svolení major.

Jaké to písně slyšela Čechova chaloupka! Tklivé dumky z daleké
Ukrajiny. Táhlé a teskné písně z Valašska. Bojové písně partyzánské.

Právě zpívali ruskou píseň. Rychlou, dovádivou.

Kapitán Štěpánov náhle vyskočil od stolu. A již byl uprostřed
jizby, v dřepu, připraven k tanci.

»Rychleji!« zvolal. »Zpívejte rychleji!«

»Kozáček!«

Nohy se začaly míhat. Dopředu, dozadu, doleva, napravo. Ruce tleskaly.
Čapka vyletovala do výše.

»Rychleji!«

Štěpánov tančil rukama, nohama, hlavou, očima. Celým tělem a celou
ruskou duší.

Vysoký odzemek -- a už stál zase v pozoru a ukláněl se nadšeně
tleskajícím partyzánům.

Rušno a veselo bylo v Čechově chaloupce.

»Maminko, a jak to uděláte s úřady?« zeptal se major Murzin.

»To si já už vyřídím,« a mávla bezstarostně rukou. »Hlavní věc,
že mašíka už nedostanou!«

Bylo k večeru.

Slunce právě zapadlo kdesi za kopcem, když přiběhla Slávkova hlídka.

»Jdou sem Němci!«

»Prohlídka?«

»Nevím. Jdou řetězově směrem k lesu!«

Major stál už u okna a díval se ke vsi.

Všichni pohlíželi tázavě na jeho tvář. Byli připraveni vyskákat
okny a ukrýt se v lese. Rozkáže-li ovšem, budou se bít.

»Je pozdě na útěk,« řekl chvatně major. »Skloňte se, aby vás nebylo
vidět. Ženy do sklepa!«

Milka s matkou se chtěly bránit, ale Slávek na ně významně pohlédl.
Copak neznají majora Murzina? Copak nevědí, že je to člověk železné
vůle, který nesnese odporu?

Beze slova odešly do úkrytu.

Major se postavil za záclonu. Vedle něho komisař Štěpánov. Sami
viděli, ale z ulice nemohli být spatřeni. Samopaly měli připraveny.
Bude-li třeba, přirazí Němce k zemi ničivou palbou a umožní útěk
svým druhům.

Němci postupovali v dlouhém řadu od vesnice k lesu. Jdou bez
zastávky, nic neprohlížejí. Je to řetězový průzkum lesa? Jdou
po nějaké stopě? Jdou za určitým cílem? Či je to jenom cvičení,
jaká konávali dosti často, aby poznali hošťálkovské lesy?

Jdou přímo k Čechově chalupě! Dva nejbližší vojáci se dívají do
oken!

Major se Štěpánovem bezděky poodstoupili.

Rozhodující vteřiny!

Zastaví se?

Jdou dál! Jdou dál!

Oba mužové si oddychli.

Ne snad, že by se báli. Ale byli odpovědni za život svých partyzánů.
A škoda každého chlapce, který zbytečně zahyne!

»Cvičení,« zašeptal Štěpánov.

Partyzáni si zase posedali. Obě ženy vylezly z úkrytu.

»Ale prohnali nás!« zahrozila tetička k lesu.

»To nic, maminko,« chlácholil ji major. »Teď se však už přece jen
rozejdeme...«

»No, zdržovat vás nemůžeme,« souhlasila. »Germáni se mohou každou
chvíli vrátit a třeba by se některý zastavil na trochu vody nebo
něco takového. Tak počkejte, pane majore, a vy všichni také -- jen
co vám tu něco zabalíme...«

Tetička odběhla do komory. Vrátila se s náručím papíru. Však jí
to dalo, než si jej opatřila!

Dala se s Milkou do balení. Šlo jim to jako na běžícím pásu. Papír,
jelito, jitrnice, maso -- papír, jelito, jitrnice, maso -- papír,
jelito, jitrnice, maso -- -- --

Třicet balíčků bylo hotovo za několik minut.

Loučení bylo víc než srdečné.

»Až budeme dělat zabijačku tam, v Rossii,« řekl major, »budeme
při tom myslit na vás.«

»Jen co byste se toho brzy dočkali,« pokyvovala hlavou tetička.
»Přála bych vám to ze srdce.«

»A třeba si k vám zajedeme ještě jednou,« loučil se kapitán Štěpánov.
»Nebo ještě lépe, zajedeme si pro vás.«

»Oh, to by šlo těžko!« zasmála se Milka.

»Proč?«

»Tak dlouhá cesta --!«

»Cesta za dobrými lidmi je vždycky krátká,« zvážněl Štěpánov. »I
když jsou na druhém konci světa.«

Po těchto slovech rychle odešel.

Nad krajem ležela už tichá zimní noc.

»Jen ať se jim něco nestane!« strachovala se tetička.

»Já se o ně nebojím,« uklidňovala ji Milka.

»Ale ti Němci --!«

»Partyzáni jsou v lese jako doma. Zahlídnou nepřítele desetkrát
dříve než on je.« Rychle sklidily zbytky po zabíjačce.

»Měla bych umýt podlahu,« řekla Milka. »Kdyby sem někdo přišel,
zhrozil by se, jak to tu vypadá!«

»To můžeš,« souhlasila matka. »Já se zatím podívám před chalupu,
není-li tam slyšet nějakou střelbu.«

Zatím co Milka drhla, matka postávala venku. Jak míjely minuty,
tak se uklidňovala. Les byl stále tichý, mlčenlivý.

Když byla Milka hotova, vyšla ven.

»Pojďte už domů, mami! Nemrzněte tam!«

»Věř, děvčico, ani mi není zima. Mám takovou radost, že jsme těm
chlapcům pomohly trochu zpříjemnit jejich těžký život...«

»Já také,« řekla Milka a bylo jí do zpěvu. Náhle si však na něco
vzpomněla: »Ale co bude zítra, mami?«

»Myslíš -- na obci?«

»Ano.«

»Žádné strachy! Zas to nějak dopadne,« mávla rukou matka. »Hlavní
věc, že mašík už je pryč!«

Na obci nebyli nijak překvapeni.

»Dostali jsme přípis, paní Čechová,« řekl starosta. »Každý občan,
kterému seberou mašíka, musí být vyslýchán třikrát: na obci, na
četnické stanici a v zámku.«

»Na gestapu?« tvářila se klidně tetička.

»Ano, na gestapu.«

Všechny její odpovědi byly zapsány do protokolu, který spisoval
tajemník.

V kanceláři bylo několik lidí. Známých i neznámých. Starosta si
něco poznamenával na kousek papíru.

Když byl výslech u konce, vzal protokol a podal jej tetičce.
Přitom vsunul do něho kousek papíru, na nějž při výslechu psal.

»Tento protokol nám podepíšete, paní Čechová,« řekl. »Dobře si
přečtěte, souhlasí-li zápis s vaší výpovědí.«

Jeho ukazováček spočinul na vloženém papírku. Tetička porozuměla.
Četla: Zapamatujte si, co jste tu vypovídala! Na stanici i na
gestapu musíte mluvit přesně tak jako u nás!

Znovu a znovu si četla všechny otázky i odpovědi.

»Souhlasí to,« řekla.

Podepsala protokol a vděčně pohlédla na starostu:

»Děkuji vám, pane starosto!«

»Není zač,« odpověděl chladně a s úřední tváří zvolal: »Další!«

I na stanici to šlo hladce.

Pak zamířila k zámku.

Gestapo!

Kolik děsivých představ bylo spojeno s tímto slovem! A přece jak
nevinné byly všechny představy proti skutečnosti!

»Tož teď si dej pozor, Terezko!« říkala si cestou. »Buď zahraješ
ty gestapu -- nebo gestapo tobě!«

Stráž před zámkem ji zavedla do kanceláře. Seděli tam dva mladí
gestapáci. Spustili na ni německy.

»Nerozumím,« řekla zkroušeně tetička.

Jeden gestapák odešel do vedlejší místnosti. Vrátil se se starším
esesmanem, který si zřejmě potrpěl na blahobytný život. Byl tlustý,
vypasený, tváře mu jen hořely.

Dával tetičce česky stejné otázky, jaké slyšela na obci a na četnické
stanici. Její odpovědi tlumočil hned gestapákům. Jeden je zapisoval
do nového protokolu, druhý nahlížel do zápisu, který s ní sepsali
na obci.

Ten, který nahlížel do protokolu, po každé odpovědi zakýval hlavou.
Všechno souhlasilo.

Zase to musela podepsat, třebaže protokol byl napsán německy.

Tlustý esesman jí pokynul, aby si sedla.

»Panímámo,« řekl, »jste celá vyděšená. Uklidněte se...«

»To já tak z té dnešní noci!« chvěla se tetička.

»Víte,« pokračoval esesman, »to byl úřední protokol, co jsme
sepsali. Ale teď bych se vás na to chtěl přeptat tak ... no,
tak ... neúředně.«

»Však se ptejte!«

»Tak bylo to v noci zlé?« začal.

»Kdyby jen zlé!« -- Pohlédla na gestapáka. Když viděla, že nic
nezapisují, spustila odvážně: »Bylo to strašné!«

Tlumočník překládal.

»Kdy přišli?«

»Před půlnocí.«

»Bylo jich moc?«

»Moc! Velice moc!«

»A jak to udělali?«

»Tož někdo zabouchá. Vstanu a povídám: Kdo tam? -- Partyzáni!
Okamžitě otevřte, nebo vám ten barák zapálíme! -- Co jsem měla
dělat!«

»Počkejte, počkejte!« přerušil ji tlumočník. Pak zavolal do vedlejší
místnosti německy: »Haló, Johann, Anton, Karl -- pojďte sem!«

Do kanceláře vešlo několik dalších esesmanů.

»Tak jste otevřela?« pokračoval esesman.

»Co jsem mohla dělat? Já, slabá ženská -- a tolik partyzánů!«
dodala plačtivě.

»No, uklidněte se, panímámo ... a co bylo potom?«

»Potom? Potom mě zahnali do postele, postavili se před nás --«

»Před koho?«

»No, přede mne a před dceru.«

»Ach tak, dobře. Pokračujte!«

»Namířili na nás --«

»Čím?«

»Automatem!«

»Měli automat?«

»A kolik! Já jsem jich sama napočítala pět!«

»A kolik bylo partyzánů?«

»U postele jich bylo pět.«

»Tedy každý měl automat?«

»Každý!« potvrdila rozhodně tetička.

Tlumočník se obrátil k ostatním Němcům: »Slyšíte? Každý měl automat!«

Gestapáci a esesmani mlčeli. Zamračeně a zlostně pohlíželi na
venkovskou ženu, která jim sdělovala tak nepříjemné novinky.

»A jiné zbraně neměli?«

»Jakpak by neměli!« spráskla ruce. »Každý byl samý granát, samý
revolver, samá pistole -- byli ozbrojeni až po zuby! Šla z nich
hrůza, povídám vám, úplná hrůza!«

Mladí gestapáci znatelně pobledli.

»Tak počkejte...,« vzpomínal tlumočník a utřel si kapesníkem
zpocené čelo. »Kde jsme to přestali? Ano, už vím ... namířili na
vás -- a co dál?«

»Namířili -- a prý: Ani krok! Jinak budeme střílet! -- Tož jsme
ležely jako pěny, já s dcerou...«

»Poznala byste je?«

»Koho?«

»Nu -- ty partyzány?«

»Moc světlo tam nebylo -- svítili naší petrolejkou. Třásla jsem
se strachy a vím jen tolik, že to byli mladí lidé, mohli mít tak
dvacet a něco přes dvacet --«

»Známý mezi nimi nebyl nikdo? Myslím odtud, z Hošťálkové.«

»Kdepak, to byli úplně cizí lidé! Ten jeden mluvil na mne česky,
ale oni mezi sebou hovořili jinak, myslím, že to byli Rusové ... ale
počkejte, jednoho bych přece poznala!«

»Jak jste si na to tak vzpomněla?«

»On tam totiž přišel až za chvíli. Když uviděl ty chlapy, co na
mne mířili, pleskl je po automatech, aby jako přestali na nás mířit,
sedl si ke stolu a začal se smát... Lidičky, ten se vám smál...!«

»Jak vypadal?«

»Vlasy měl černé jak uhel, celou tvář měl zarostlou plnovousem --«

»Také černým?«

»Také, také, jak povídám ... celý byl černý, hrozný.«

Tlumočník se zase obrátil k ostatním:

»Murzin!«

Opět zakývali hlavami. Murzin, postrach těchto hor! Bili se s ním na
Slovensku, na hranicích, nyn

Showing first 200,000 characters. Full text: gutenberg.org/ebooks/47754