← catalogue

Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

by Fyodor Dostoyevsky · Czech · Gutenberg #37525 · 752,520 chars · public domain (US)

The Project Gutenberg eBook of Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina
    
This eBook is for the use of anyone anywhere in the United States and
most other parts of the world at no cost and with almost no restrictions
whatsoever. You may copy it, give it away or re-use it under the terms
of the Project Gutenberg License included with this eBook or online
at www.gutenberg.org. If you are not located in the United States,
you will have to check the laws of the country where you are located
before using this eBook.

Title: Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

Author: Fyodor Dostoyevsky

Translator: Jaromír Hrubý
        Klára Špecingrova-Baušová


        
Release date: September 24, 2011 [eBook #37525]
                Most recently updated: January 8, 2021

Language: Czech

Other information and formats: www.gutenberg.org/ebooks/37525

Credits: Produced by Miloslav Izar


*** START OF THE PROJECT GUTENBERG EBOOK DVOJNÍK. NÉTIČKA NEZVÁNOVA A MALINKÝ HRDINA ***




Produced by Miloslav Izar






RUSKÁ KNIHOVNA XXV.

SPISY

FEDORA MICHAJLOVIČE DOSTOJEVSKÉHO.

Překlad rediguje JAROMÍR HRUBÝ.

Svazek 6.

DVOJNÍK. NÉTIČKA NEZVÁNOVA A MALINKÝ HRDINA.

V PRAZE 1897. Tiskem a nákladem J. Otty,




OBSAH.

Dvojník. Petrohradské poema. (Přel. J. Hrubý.)

Nétička Nezvánova. Úryvky ze vzpomínek. (Přel. J. Hrubý.)

Malinký hrdina. Z neznámých memoirů. (Přel. Kl.
Špecingrova-Baušová)





DVOJNÍK.

PETROHRADSKÉ POEMA.





Hlava I.

Bylo bez mála osm hodin z rána, když se titulární rada Jakub
Goljadkin probral z dlouhého spánku, zívnul, protáhl se a
otevřel konečně úplně své oči. Ostatně asi dvě minuty
ležel nehybně na své posteli, jako člověk ne-zcela ještě
přesvědčený, probudil-li se, či spí-li ještě, bdí-li a
je-li skutečnost vše to, co se nyní děje vůkol něho, či jest
to pokračování jeho zmotaných snů.

Avšak smysly pana Goljadkina počaly brzy jasněji a zřetelněji
vnímati své obvyklé, každodenní dojmy. Jako staří známí
pohlédly na něho zelenavě špinavé, začazené, uprášené
stěny jeho malinké světničky, jeho prádelník z mahagonového
dřeva, stolice, obarvené na způsob mahagonu, stůl, obarvený na
červeno, turecký divan, potažený voskovaným plátnem
červenavé barvy se zelenými kvítečky a konečně na kvap
svlečené včera šaty a hozené na hromadu na divan.

Posléze šerý podzimní den, kalný a špinavý, tak zlostně a s
takou kyselou grimasou nahlédnul k němu skrze matné okno do
světnice, že pan Goljadkin nijakým způsobem už nemohl více
pochybovati, že se nenachází v nějakém báječném carství,
nýbrž v Petrohradě, ve hlavním městě, v Šestilávočné
ulici, ve třetím patře jistého velmi velikého, pevného domu,
ve svém vlastním příbytku.

Když dospěl k takovému vážnému přesvědčení, pan Goljadkin
křečovitě sevřel oči, jakoby želel nedávného snu a přál
si vrát ho na minutku. Ale za minutu jedním skokem vyšvihnul se
z postele, věrojatně proto, že padl konečně na tu ideu, kolem
níž se otáčely dosud rozptýlené, v patřičný pořádek
ještě nepřivedené myšlénky. Vyskočiv z postele, přiběhl
ihned k nevelkému, okrouhlému zrcádku, stojícímu na
prádelníku.

Ačkoliv rozespalá, blikavá a hodně oplešivělá podoba, jež
se odrážela v zrcadle, měla tak bezvýznamné vlastnosti, že na
první pohled neupoutala k sobě ničí výhradné pozornosti,
nicméně — jak se zdálo — držitel její zůstal úplně
spokojen vším tím, co uviděl v zrcadle.

„Byla by to krásná věc," prohodil pan Goljadkin polohlasem,
„byla by to krásná věc, kdyby mně dnes něco scházelo, kdyby
se mně přihodilo, na příklad, něco takového, co nemá být,
nějaká zbytečná neštovička kdyby mně naskočila, anebo se
přihodilo něco jiného nepříjemného; ostatně dosud by nebylo
zle; doposud jde všechno dobře."

Velice se potěšiv, že všechno jde dobře, pan Goljadkin
postavil zrcádko na staré místo a sám přes to, že byl bos a
měl dosud na sobě ten oblek, ve kterém obyčejně chodíval
spat, přistoupil k oknu a s velikým účastenstvím počal očima
cosi vyhledávati na dvoře domu, na který vedla okna jeho
příbytku. Patrně i to, co vyhledal na dvoře, úplně ho
uspokojilo; tvář jeho zazářila spokojeným úsměvem.

Potom, nakouknuv napřed za přehrádku do komůrky Petrušky,
svého sluhy, a přesvědčiv se, že Petruška není doma, po
špičkách přistoupil ke stolu, otevřel v něm jednu zásuvku,
hmatal chvilku v nejzazším koutku této zásuvky, a konečně
vytáhl pod starými, sežloutlými papíry a lecjakou jinou
chamradí odřenou peněženku, otevřel ji ostražitě a opatrně
i s rozkoší pohlédnul v nejspodnější, tajnou její
přihrádku.

Balíček zelených, šedých, modrých, červených a různých
pestrých bankovek bezpochyby také velmi přívětivě a
pochvalně vzhlédl na pana Goljadkina: s vyjasněným obličejem
položil před sebe na stůl otevřenou peněženku a hbitě si
počal mnouti ruce na znamení nejvyšší spokojenosti. Konečně
vytáhl původce své radosti, balíček státních assignací, a
počítaje je od včerejška už po sté, počal je
přepočítávati, starostlivě rozetíraje každý lístek mezi
palcem a ukazováčkem.

„Sedmset padesát rublu v assignacích!" zakončil svůj počet
poloušeptem. „Sedmset padesát rublů... značná částka! To
je příjemná částka," pokračoval třaslavým, od radosti
trochu oslabeným hlasem, tiskna balíček v rukou a významně se
usmívaje. „To je velice příjemná částka! Ta by každému
způsobila potěšení! Přál bych si viděti nyní člověka,
kterému by tato částka byla nepatrným penízem. Taková summa
může daleko dovésti člověka..."

„Ale co pak to je?" pomyslil si pan Goljadkin, „kde je
Petruška?"

Zůstávaje stále ještě v témž obleku, nahlédl po druhé za
přehrádku. Petruška se opět nenacházel za přehrádkou a zlil
se tam, supěl a kypěl hněvem pouze samovar, jenž tam stál na
podlaze, hroze neustále, že přeteče a cosi rozhořčeně,
bystře žvatlal ve svém nesrozumitelném jazyku, šišlaje a
bublaje panu Goljadkinu bezpochyby toto: Vezměte mne přec,
dobří lidé, vždyť jsem úplně připraven a hotov.

„Čerti aby ho vzali!" pomyslil si pan Goljadkin. „Ta lenivá
bestie může zbaviti člověka poslední špetky trpělivosti; kde
se toulá?"

Ve spravedlivém rozhorlení vyšel do předsíně, která
záležela z malinké chodbičky, na jejímž konci byly dvéře do
síně, a uviděl svého služebníka, obklopeného pořádným
zástupem všelijaké lokajské chásky, domácí i cizí.
Petruška cosi vypravoval, ostatní poslouchali. Panu Goljadkinu se
patrně nezalíbil ani předmět rozmluvy, ani samo vypravování.
Křiknul bez prodlení na Petrušku a vrátil se do světnice
úplně nespokojený, ano rozmrzelý.

„Ta bestie za groš je hotova prodati člověka, tím spíše
pána," pomyslil si sám u sebe; „ba už prodal, zcela jistě
prodal, jsem hotov se vsaditi, že už mne prodal za babku. — Nu,
co?"

„Livrej přinesli, pane!"

„Oblec ji a přijď sem."

Petruška, obleknuv livrej, vstoupil do světnice pánovy, hloupě
se usmívaje. Jeho nový oblek byl podivný až hrůza. Mělť na
sobě zelenou, silně obnošenou lokajskou livrej se zlatým,
odřeným premováním, ušitou patrně pro člověka o celý loket
vyššího, než Petruška. V rukou držel klobouk, také
premovaný a se zeleným peřím a po boku měl lokajský meč v
kožené pochvě. Konečně, aby obraz byl úplný, Petruška,
řídě se svým zamilovaným zvykem — choditi vždy po domácky,
v nedbalkách — byl i nyní bos.

Pan Goljadkin prohlédl si Petrušku se všech stran a zůstal
patrně spokojen. Livrej byla očividně vypůjčena pro jakýsi
slavnostní případ. Bylo ještě pozorovati, že po dobu
přehlídky Petruška pohlížel s jakýmsi divným očekáváním
na pána a s neobyčejnou zvědavostí sledoval každý jeho pohyb,
což pana Goljadkina přivádělo do značných rozpaků.

„Nu, a kočár?"

„I kočár přijel."

„Na celý den?"

„Na celý den. Dvacet pět rublů v assignacích."

„A boty přinesli?"

„I boty přinesli."

„Hlupáku! Nemůžeš říci ,přinesli, pane!' — Dej je sem."

Projeviv spokojenost, že mu boty dobře padnou, pan Goljadkin dal
si podati čaj a oznámil, že se bude mýt a holit. Oholil se
velice pečlivě, a taktéž pečlivě se umyl, vypil na rychlo
čaj a přistoupil k svému hlavnímu: dal se do oblékání.
Oblekl kalhoty, skoro docela nové; potom náprsenku s bronzovými
knoflíčky, vestu s velice světlými a příjemnými kvítečky;
kolem krku si ovazal pestrý, hedvábný šátek a konečně
natáhl na sebe úřední frak, také ještě nový a pečlivě
vyčištěný.

Zatím, co se oblékal, několikrát láskyplně pohlédl na své
boty, každou chvíli zdvihaje tu pravou, tu levou nohu, se
zálibou pozoroval tvar boty a stále si cosi šeptal podnos, čas
ob čas schvaluje svou myšlénku výrazným posuňkem.

Celkem však pan Goljadkin byl toho rána velice roztržit; proto
skoro ani nepozoroval, jak se mu Petruška, jenž mu pomáhal se
oblékat, podezřele usmívá a krčí nad ním nosem. Konečně,
vyřídiv všechno, čeho bylo třeba a úplně se obléknuv, pan
Goljadkin vložil do kapsy svou peněženku, se zalíbením
pohlédl na Petrušku, jenž si obul boty a takovým způsobem byl
také úplně pohotově, a shledav, že všechno je vykonáno a
není déle nač čekat, seběhl rychle, s chvatem a s malinkým
tlukotem srdce se schodů.

Modrý fiakristský kočár s nějakými erby přijel s rachotem ke
schodům. Petruška, mrkaje na kočího a několik diváků, usadil
svého pána do kočáru; nezvyklým hlasem a jedva zdržuje
hlupácký smích, křiknul jeď!, vyskočil na zadní stupátko a
všechno to dohromady s hlukem a rachotem, řinčíc a praštíc
odjelo na Něvský prospekt.

Sotva že modrý kočár vyjel ze vrat, už si pan Goljadkin
křečovitě potřel ruce a rozesmál se tichým, neslyšným
smíchem jako člověk veselé povahy, kterému se povedlo vyvésti
dobrý kousek, a jemuž ten kousek působí veliké potěšení.
Ostatně hned po návalu veselosti smích se změnil v jakýsi
divný, starostlivý výraz na tváři pana Goljadkina. Přes to,
že počasí bylo sychravé a pošmourné, spustil obě okna
kočáru, a starostlivě si počal na právo i na levo prohlížeti
kolemjdoucí a ihned přijímal na sebe slušnou, důstojnou
tvářnost, jakmile spozoroval, že někdo hledí na něho.

Při zatáčce z Litějné ulice na Něvský prospekt zachvěl se
následkem jistého velice nepříjemného pocitu a zaškarediv se
jako ubožák, kterému z nenadání stoupli na kuří oko,
chvatně, skoro se strachem přitiskl se do nejtemnějšího koutku
svého povozu. Věc byla ta, že se setkal se dvěma svými
kollegy, dvěma mladými úřadníky téhož oddělení, ve kterém
sám byl také ve službě. Úřadníci pak, jak se zdálo panu
Goljadkinu, také byli nemálo zaraženi, setkavše se za takových
okolností se svým soudruhem; jeden z nich dokonce ukázal prstem
na pana Goljadkina. Panu Goljadkinu se zdálo dokonce, že druhý
na něho křiknul hlasitě jménem, což bylo ovšem velice
neslušno na ulici.

Náš hrdina se schoulil a neozval se. „Jaké to klukovství!"
počal uvažovati sám u sebe. „Nu, což je tu podivného?
Člověk v kočáře! Člověku bylo třeba jeti v kočáře, vzal
si tedy kočár. Hloupá cháska! Však já je znám — jsou to
chlapci, kteří by zasloužili výprask! Zahráti si v orlíčka,
když dostanou služné, a trochu se za ženskými vláčet, tomu
rozumějí. Pověděl bych jim každému něco, ale co s nimi...

Pan Goljadkin nedokončil své myšlénky a ztrnul. Bujná
dvojspřež kazanských koníků, dobře známá panu Goljadkinu,
zapřažená do elegantní drožky, bystře předjížděla s
pravé strany jeho povoz. Pán, jenž seděl na drožce, a
znenadání spatřil obličej pana Goljadkina, který dosti
neopatrně vysunul svou hlavu z okna kočáru, také byl patrně
velice překvapen tímto nenadálým setkáním a nahnuv se, jak
dalece mohl, s velikou zvědavostí a pozorností počal
nahlížeti do toho kouta kočáru, do kterého se honem schoulil
náš hrdina.

Pán na drožce byl Andrej Filippovič, přednosta oddělení v tom
úřade, ve kterém sloužil i pan Goljadkin jako příručí
náčelníka kanceláře. Pan Goljadkin, vida, že Andrej
Filippovič ho poznal dokonale, že na něho upírá oči a
schovati se není už nikterak možno, začervenal se až po uši.
Má se poklonit, či ne? Má se ozvat? Přiznati se, či ne? —
tak rozvažoval náš hrdina v nevýslovných ouzkostech. Anebo se
tvářiti, že to nejsem já, že je to někdo jiný, nápadně
podobný mně, a dívati se, jako by se nic nestalo? „Ano, tak;
to nejsem já, ne já, a odbyto," tvrdil si pan Goljadkin, snímaje
klobouk před Andrejem Filippovičem a nespouštěje s něho očí.
„Já, já nic," šeptal si přes moc, „docela nic; to vůbec
nejsem já, ne já — a odbyto."

Drožka však brzy předjela kočár a přestal magnetismus očí
představeného. Nicméně náš hrdina pořád ještě se
červenal, usmíval se, cosi bručel sám pro sebe.

„Hlupák jsem byl, že jsem se neozval," pomyslil si konečně;
„měl jsem prostě jednati směle a otevřeně, ovšem
důstojně: Tak a tak, Andreji Filippoviči, také jsem zván na
oběd, a bylo by odbyto."

Potom, vzpomenuv si, že si zadal, náš hrdina se zapálil jako
oheň, nachmuřil brvy a vrhl strašný, vyzývavý pohled na
přední kout kočáru, pohled přímo na to určený, aby rázem
obrátil v popel všechny jeho nepřátely. Konečně následkem
jakéhosi nenadálého nadchnutí trhnul za provázek, přivázaný
k lokti kočího, zastavil kočár a poručil vrátiti se nazpět,
na Litějnou. Příčina byla ta, že pan Goljadkin uznal za
nezbytné — bezpochyby pro své vlastní uspokojení — sděliti
cosi nad míru zajímavého svému doktoru Kresťjanu Ivánoviči.
S Kresťjanem Ivánovičem byl sice znám teprv nedávno, a to
teprve od týdne, kdy ho navštívil jednou z jakési svojí
potřeby, ale vždyť lékař jest, jak se říká, zrovna tolik,
jako duchovní otec; tajiti se před ním byla by hloupost, a
znáti pacienta jest jeho povinnost.

„Jen je-li to všechno tak?" pokračoval náš hrdina, vystupuje
z kočáru u podjezdu jednoho čtyrpatrového domu na Litějné
ulici, vedle kterého poručil zastaviti kočár. „Bude-li to
tak? Bude to slušné? A bude to včasné? Ostatně, což,"
pokračoval, ubíraje se po schodech, oddychuje si a zadržuje
tlukot srdce, které mělo nepěkný zvyk, že mu tlouklo na všech
cizích schodech. „Což, vždyť jdu ve své záležitosti, a
není tu nic takového, co by zasluhovalo pokárání... Zapírati
bylo by hloupo. Budu se tvářiti, jako by nic, že jsem k němu
zašel jen náhodou, jeda mimo... Uvidí sám, že to tak musilo
být."

Tak uvažuje, pan Goljadkin vylezl do prvého patra a zastavil se
před bytem číslo páté, na jehož dveřích byla umístěna
hezká měděná destička s nápisem Kresťjan Ivánovič
Ruthenspitz, doktor medicíny a chirurgie.

Zastaviv se, náš hrdina snažil se dodati honem své tváři
slušného, smělého, při tom však i přívětivého vzezření
a chystal se trhnouti za provázek u zvonku. Když se přichystal
trhnouti za provázek u zvonku, tu najednou a ještě v čas
usoudil, že by bylo vlastně lépe přijít až zejtra, a že
nyní zatím nemá žádné nevyhnutelné potřeby. Tu však pan
Goljadkin uslyšel z nenadání na schodech čísi kroky,
okamžitě změnil svůj úmysl a hned, když už tu jednou je, s
výrazem co nejrozhodnějším zazvonil u dveří Kresťjana
Ivánoviče.

Hlava II.

Doktor medicíny a chirurgie, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz,
velmi silný, ačkoliv už letitý člověk, obdařený hustými,
šedivějícími brvami a licousy, výrazným, jiskrným pohledem,
kterým samotným patrně zaháněl všechny nemoci, a konečně
vysokým řádem — seděl toho jitra ve svém kabinetě v
pohodlném svém křesle, pil kávu, kterou mu vlastnoručně
přinesla jeho žena, kouřil cigaru a předpisoval čas ob čas
recepty svým pacientům. Předepsav poslední láhvičku léku
jednomu stařečkovi, jenž trpěl zlatou žilou a doprovodiv
chorého stařečka do pobočních dveří, Kresťjan Ivánovič si
usedl, očekávaje další návštěvu. Vstoupil pan Goljadkin.

Kresťjan Ivánovič patrně nikterak neočekával, ba ani nepřál
si viděti před sebou pana Goljadkina, protože se náhle na
okamžik zarazil a na jeho tváři se nevolky vyjádřilo jakési
divné, možno skoro říci nespokojené vzezření. Poněvadž i
pan Goljadkin se své strany skoro vždycky jaksi nevčas klesal na
duchu a upadal v rozpaky v tu chvíli, když se mu přiházelo
zaměstnávati kohokoli svými soukromými záležitostmi, proto i
nyní, nemaje pohotově první fráze, která v takových
případech bývala pro něho vždy kamenem úrazu, značně se
popletl, cosi zabručel — zdá se, že jakousi omluvu — a
nevěda, co dále dělat, vzal si židli a sedl. Ale vzpomenuv si,
že sedl bez vyzvání, pocítil ihned, že jednal neslušně a
honem napravil svůj poklesek proti znalosti světských způsobů
a dobrého tonu tím, že okamžitě zase vstal se židle, na
kterou sedl bez pozvání.

Potom, vzpamatovav se a nabyv neurčitého vědomí, že vyvedl
dvě hlouposti najednou, odhodlal se bez prodlení na třetí, t.
j. pokusil se pronésti omluvu, zamumlav něco usmívaje se při
tom, začervenal se, popletl se, význačně umlknul a konečně
sedl znova, nevstal více a pouze pro všechen případ zabezpečil
se oním vyzývavým pohledem, který měl v sobě neobyčejnou
moc, v myšlénkách obrátiti v popel a rozbiti na prach všechny
nepřátely pana Goljadkina. Mimo to tento pohled úplně
vyjadřoval nezávislost pana Goljadkina, t. j. mluvil jasně, že
pan Goljadkin je nevinen, že o ničem neví, slovem: já nic, já
muzikant.

Kresťjan Ivánovič si odkašlal, chrknul, patrně na znamení,
že souhlasí a schvaluje to všechno a upřel inspektorský,
tázavý pohled na pana Goljadkina.

„Přišel jsem, Kresťjane Ivánoviči," počal pan Goljadkin s
úsměvem, „přišel jsem opětně vás obtěžovat a podruhé si
dovoluju prositi za vaši shovívavost..." Pan Goljadkin patrně
měl nouzi o slova.

„Mhm... ano!" prohodil Kresťjan Ivánovič, vypustiv z úst
pramen dýmu a odložil cigáru na stůl. „Ale musíte se držeti
toho, co jsem vám předepsal. Vždyť jsem vám vysvětlil, že
vaše léčení musí záležeti ve změně návyků... Rozličná
vyražení, nu... přátele, známé musíte navštěvovat a při
tom se nesmíte štítit ani láhve vína; pěkně s mírou držeti
se veselé společnosti."

Pan Goljadkin, stále ještě se usmívaje, namítl honem, že, jak
se mu zdá, žije jako všichni, že si nečiní újmy, a má své
zábavy, jako všichni... že ovšem může jezditi do divadla,
neboť také má, jako všichni, prostředky na to, za dne že je v
úřadě a večer doma, celkem tedy nic zvláštního; při tom
dodal ještě mimochodem, že nakolik se mu zdá, není horší,
než jiní, že bydlí doma ve svém bytě, a konečně že má i
sluhu Petrušku. Tu však se pan Goljadkin zajiknul.

„Hm! Takový život není pravý a také jsem se vás nechtěl na
to ptát. Mně záleží na tom, abych zvěděl, jste-li velký
milovník veselé společnosti, trávíte-li vesele svůj čas...
Totiž vedete-li dále melancholický nebo veselý způsob života?"

„Já; Kresťjane Ivánoviči..."

„Hm!... povídám," přerušil ho doktor, „že musíte od
kořene přeměniti svůj způsob života a — abych tak řekl —
zlomiti svou povahu. (Kresťjan Ivánovič pronesl se značným
důrazem slovo „zlomiti" a zastavil se při něm na okamžik s
velice význačným pohledem.) Nesmíte se stranit veselého
života; navštěvovat divadla a kluby, a zejména nebýti
nepřítelem sklenky vína. Doma sedět se pro vás nehodí... vy
doma sedět vůbec nesmíte."

„Já, Kresťjane Ivánoviči, miluju ticho," promluvil pan
Goljadkin, vrhaje význačný pohled na Kresťjana Ivánoviče a
hledaje patrně slova, aby mohl zdvořileji vyjadřiti své
myšlénky. „V mém bytě jsme pouze já a Petruška — chci
říci, můj sluha, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, Kresťjane
Ivánoviči, že kráčím svou cestou, zvláštní cestou,
Kresťjane Ivánoviči. Žiju sám sobě, a nakolik se mně zdá,
od nikoho nezávisím. A potom, Kresťjane Ivánoviči, já také
chodím na procházku."

„Co?... Ach tak! Nu, nyní chodit na procházku není nic
příjemného, počasí je hrozně nepěkné."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Ačkoli jsem, Kresťjane
Ivánoviči, člověk tichý, jak už jsem měl, tuším, čest
vám vysvětliti, ale má cesta vede docela zvlášť, Kresťjane
Ivánoviči. Dráha životní je široká... Já chci... chci tím
říci, Kresťjane Ivánoviči... Odpusťte, Kresťjane
Ivánoviči, neumím krásně se vyjadřovat."

„ Hm!... vy pravíte..."

„Pravím, byste mně odpustil, Kresťjane Ivánoviči, že, jak
se raně zdá, neumím se krásně vyjadřovati," řekl pan
Goljadkin polouraženýra hlasem, trochu spleteně a zmateně.

„V tom ohledu, Kresťjane Ivánoviči, nejsem, jako jiní," dodal
s jakýmsi zvláštním úsměvem; „ani mnoho mluvit neumím, ani
svému slohu dodávat leposti jsem se neučil. Za to však
Kresťjane Ivánoviči, jednám; já za to jednám, Kresťjane
Ivánoviči!"

„Hm! ... A kterak tedy . . . jednáte?" ozval se Kresťjan
Ivánovič. Na to na minutku nastalo pomlčení. Doktor jaksi
divně a s nedůvěrou pohlédl na pana Goljadkina, pan Goljadkin
se své strany také dosti podezřele zašilhal na doktora.

„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval pan Goljadkin stále
týmž hlasem, jsa trochu podrážděn a zaražen svrchovanou
tvrdošíjností Kresťjana Ivánoviče: „Já, Kresťjane
Ivánoviči, miluju klid a ne společenský hluk. Tam u nich, ve
vznešené společnosti, Kresťjane Ivánoviči, člověk musí
umět parkety leštit botami.. . (při tom pan Goljadkin trochu
šoupnul po podlaze nohou), tam se to vyžaduje, a vtipy se též
vyžadují. . . člověk musí umět učiniti voňavkami
páchnoucí kompliment... to všechno se tam vyžaduje. A já jsem
se tomu neučil, Kresťjane Ivánoviči — takovým chytrostem
jsem se neučil; času jsem na to neměl. Jsem člověk prostý,
nedomýšlívý, nemám v sobě vnějšího lesku. V té věci,
Kresťjane Ivánoviči, já skládám zbraň; skládám ji, mluvě
v tom smyslu."

Vše to pan Goljadkin promluvil, rozumí se, s takovým
vzezřením, které zřejmě ukazovalo, že náš hrdina nikterak
toho neželí, že skládá zbraň „v tom smyslu", a že se
neučil takovým chytrostem, nýbrž zcela naopak. Kresťjan
Ivánovič, poslouchaje ho, hleděl dolů s velice nepříjemným
posuňkem na obličeji a jakoby už předem cosi tušil. Po řeci
pana Goljadkina následovalo dosti dlouhé a významné mlčení.

„Vy jste se tuším trochu vzdálil od předmětu," promluvil
konečně Kresťjan Ivánovič tichým hlasem; „abych se vám
přiznal, nepodařilo se mně dobře vám porozuměti."

„Neumím krásně mluvit, Kresťjane Ivánoviči; už jsem měl
čest vám oznámiti, Kresťjane Ivánoviči, že neumím krásně
mluvit," odpověděl pan Goljadkin, tentokrát už ostrým a
rozhodným hlasem.

„Hm!..

„Kresťjane Ivánoviči!" začal opět pan Goljadkin tichým, ale
výrazným hlasem, z části jakýmsi slavnostním způsobem,
dělaje přestávky po každém odstavci: „Kresťjane
Ivánoviči! Když jsem sem vstoupil, přede vším jsem se
omluvil. Nyní činím totéž a opětně prosím za vaši
shovívavost na některou chvilku. Nemám, Kresťjane Ivánoviči,
co bych skrýval před vámi. Jsem člověk nepatrný, sám víte;
ale na štěstí neželím, že jsem člověk nepatrný. Spíše
naopak, Kresťjane Ivánoviči; ano, abych už pověděl všechno,
jsem spíše hrdý, že nejsem člověk vznešený, mocný, nýbrž
jen člověk nepatrný. Nejsem intrikán — i na to jsem hrd.
Nejednám potají, nýbrž otevřeně, beze lsti, ačkoliv i já
bych mohl škoditi a hodně škoditi a vím také komu a jak bych
to mohl učinit. Ale já, Kresťjane Ivánoviči, nechci se špinit
a v tomto smyslu umývám si ruce. V tomto smyslu pravím, že si
je umývám, Kresťjane Ivánoviči!"

Pan Goljadkin na okamžik významně umlknul; řeč svou pronesl s
krotkým nadšením.

„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval náš hrdina,
„kráčím přímo, otevřeně a bez oklik, protože je
přezírám a ponechávám je jiným. Nesnažím se ponížiti ty,
kteří jsou snad pálenější než já a vy... t. j. chci říci,
než já a oni, Kresťjane Ivánoviči; nechtěl jsem nikterak
říci ,já a vy'. Nejsem přítel dvojsmyslných slov; mizerných
ramenářů netrpím, kleveta a pomluva se mně hnusí. Škrabošku
beru jen na maškarní ples a nechodím v ní před lidmi
každodenně. Jen to mně povězte, Kresťjane Ivánoviči, jak
byste se pomstil nepříteli svému, nejúhlavnějšímu
nepříteli svému — tomu, jehož byste pokládal za takového?"
dokončil pan Goljadkin, vrhnuv vyzývavý pohled na Kresťjana
Ivánoviče.

Ačkoli pan Goljadkin promluvil vše to nad obyčej zřetelně,
jasně, s přesvědčením, uvažuje každé slovo a počítaje na
zcela jistý effekt, přece s neklidem, s velikým neklidem, možno
říci se svrchovaným neklidem pohlížel nyní na Kresťjana
Ivánoviče. Obrátil se nyní celý ve zrak a bojácně, s
mrzutou, tesknou netrpělivostí čekal na odpověď Kresťjana
Ivánoviče.

Ale ku podivu a k svrchovanému překvapení pana Goljadkina
Kresťjan Ivánovič zabručel si cosi pod nos; potom pošoupnul
křeslo ke stolu a dosti suše, ačkoliv uctivě mu oznámil cosi
takového, jako že čas je mu drahý a že pořád dobře
nerozumí jeho slovům; že jinak, čím může, jest hotov
posloužiti podle svých sil, avšak všechno ostatní, co se jeho
netýče, že ponechává stranou. Tu vzal pero, přitáhl papír,
vyřízl z něho proužek lékařského tvaru a oznámil, že hned
předepíše, čeho je třeba.

„Ne, není třeba, Kresťjane Ivánoviči! Nikoli, toho dokonce
není třeba!" zvolal pan Goljadkin, povstav s místa a chápaje
Kresťjana Ivánoviče za pravou ruku: „toho, Kresťjane
Ivánoviči, vůbec není zde třeba..."

Ale v tu dobu, co pan Goljadkin mluvil toto, nastala v něm jakási
zvláštní proměna. Šedé oči jeho jaksi podivně se zaleskly,
rty se mu zachvěly, všechny rysy v obličeji přišly v pohyb a
trhnuly sebou. Sám on celý se třásl. Řídě se prvním hnutím
svým a zadržev ruku Kresťjana Ivánoviče, pan Goljadkin stál
nyní nehybně, jakoby sám sobě nedůvěřoval a čekal,
nenadchne-li ho zjevení nějaké k dalším skutkům.

Tu nastal dosti podivný výjev.

Trochu zaražený Kresťjan Ivánovič na okamžik jakoby byl
přirostl ke svému křeslu a pomateně pohlížel přímo do očí
panu Goljadkinu, jenž právě tak hleděl na něho. Konečně
Kresťjan Ivánovič vstal, drže se trochu výložků úředního
fraku pana Goljadkina. Několik vteřin stáli tak oba nehybně,
nespouštějíce očí druh se druha. Tu našlo svůj východ —
ovšem způsobem neobyčejně zvláštním — i druhé hnutí pana
Goljadkina. Rty jeho se zachvěly, brada se mu zatřásla a hrdina
náš dal se znenadání do pláče. Vzlykaje a kývaje hlavou bil
se do prsou pravou rukou, kdežto levicí chopil se výložku
domácího kabátu Kresťjana Ivánoviče, chtěl bezpochyby něco
promluvit, něco honem vysvětlit, ale nemohl promluviti ani slova.
Konečně Kresťjan Ivánovič se vzpamatoval ze svého ztrnutí.

„Ale přestaňte, upokojte se, sedněte!" promluvil konečně
snaže se usaditi pana Goljadkina do křesla.

„Já mám nepřátely, Křestjane Ivánoviči, mám nepřátely;
mám zlé nepřátely, kteří se zapřísáhli, že mne
zahubí..." odpověděl pan Goljadkin bázlivé a pošeptmu.

„Přestaňte, přestaňte; jací nepřátelé! Netřeba
vzpomínati nepřátel! Toho dokonce není třeba. Sedněte,
sedněte," pokračoval Kresťjan Ivánovič, usazuje pana
Goljadkina do křesla.

Pan Goljadkin konečně sedl, nespouštěje očí s Křestjana
Ivánoviče. Kresťjan Ivánovič s obličejem krajně
nespokojeným počal přecházeti z kouta do kouta svého kabinetu.
Nastalo dlouhé mlčení.

„Jsem vám povděčen, Kresťjane Ivánoviči, velmi povdečen a
dobře cítím všechno, co jste nyní pro mne učinil. Do hrobu
nezapomenu vaší laskavosti, Kresťjane Ivánoviči," pravil
konečně pan Goljadkin, vstávaje se sedadla s pohledem člověka,
jemuž bylo ublíženo.

„Přestaňte, přestaňte! Povídám vám, přestaňte!"
odpověděl dosti přísně Kresťjan Ivánovič na projev pana
Goljadkina, znova ho usazuje do křesla. „Nu, co se vám
přihodilo? Povezte mně, co se vám tam přihodilo nyní
nepříjemného," pokračoval Kresťjan Ivánovič. „O jakých
nepřátelích mluvíte? Co se vám přihodilo?"

„Ne, Kresťjane Ivánoviči, raději toho nyní necháme,"
odvětil pan Goljadkin, spustiv oči k zemi; „raději to
odložíme všechno stranou, na čas —- na jinou dobu, Kresťjane
Ivánoviči, na příhodnější dobu, až všechno vyjde na jevo,
až spadne škraboška s některých tváří a všechno se
odhalí. A nyní prozatím, rozumí se po tom po všem, co se mezi
námi přihodilo... sám uznáte, Kresťjane Ivánoviči....
Dovolte, abych vám popřál dobrého jitra, Kresťjane
Ivánoviči," dodal pan Goljadkin, vstávaje tentokrát už
rozhodně a na určito se svého místa a bera do ruky klobouk.

„Inu, jak chcete... hm... (Nastala na okamžik pomlčka.) Já se
své strany, jak sám víte, všechno, co mohu... a upřímně vám
přeju všeho dobrého."

„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím; nyní vám
úplně rozumím... Na všechen způsob odpusťte mně, že jsem
vás vytrhoval, Kresťjane Ivánoviči."

„Hm... Ne, to jsem vám nechtěl říci. Ostatně, jak je libo.
Léky přijímejte, jako dříve..."

„Budu přijímati léky, jak pravíte, Kresťjane Ivánoviči,
budu je dále přijímat a v téže lékárně je budu kupovat...
Nyní i lékárníkem býti, Kresťjane Ivánoviči, je důležitá
věc..."

„Jak? V jakém smyslu to pravíte?"

„V docela obyčejném smyslu, Kresťjane Ivánoviči. Chci
říci, že nyní chodí to ve světě tak..."

„Hm..."

„A že každý klouček, nejen z lékárny, před pořádným
člověkem zdvihá nos do výšky."

„Hm. Jak tomu rozumíte?"

„Mluvím, Kresťjane Ivánoviči, o jistém člověku... o našem
společném známém, Kresťjane Ivánoviči, na příklad třebas
o Vladimíru Semenoviči..."

„A!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči; a já znám některé osoby,
Kresťjane Ivánoviči, které se nehrubě drží obecného
mínění, jen aby časem mohly říci pravdu."

„A! A jak to?"

„Tak už; ostatně to je vedlejší věc; umějí tak časem
podati člověku vajíčko s podpouštkou."

„Co, co umějí podati?"

„Vajíčko s podpouštkou, Kresťjane Ivánoviči; to je ruské
pořekadlo. Umějí na příklad v pravý čas vysloviti někomu
gratulaci. Jsou tací lidé, Kresťjane Ivánoviči."

„Gratulaci?"

„Ano, gratulaci, Kresťjane Ivánoviči, jako učinil ondyno
jeden z mých dobrých známých..."

„Jeden z vašich dobrých známých... vida! A jak to?" optal se
Kresťjan Ivánovič, pozorně pohlédnuv na pana Goljadkina.

„Ano, jeden z mých blízkých známých přednesl gratulaci k
nové hodnosti, gratulaci k hodnosti assesorské druhému, také
velmi blízkému známému, a k tomu ještě příteli, jak se
říká, nejmilejšímu příteli. Naskytla se náhodou
příležitost. ,Srdečně jsem — povídá — rád
příležitosti, že vám mohu, Vladimíre Semenoviči, vysloviti
svou gratulaci, svou upřímnou gratulaci k nové hodnosti. Jsem
tomu tím více rád, že nyní, jak je celému světu známo,
vymřely už babičky, které uměly přičarovat štěstí.'" —
Tu pan Goljadkin šelmovsky kývnul hlavou a přimhouřiv oči,
pohlédl na Kresťjana Ivánoviče.

„Hm. Takovými slovy to řekl..."

„Řekl, Kresťjane Ivánoviči, tak to řekl a při tom pohlédl
na Andreje Filippoviče, strýčka naší zvláštnůstky, našeho
Vladimíra Semenoviče. Ale co mně je do toho, Kresťjane
Ivánoviči, že ho udělali assesorem? Co mně je do toho? Vždyť
on se chce ženit, ačkoli mu mléko, s odpuštěním, na bradě
ještě neuschlo. Zrovna jsem mu to řekl! Tak a tak, povídám mu,
Vladimíre Semenoviči! — A nyní jsem vám pověděl už
všechno; dovolte tedy, abych se vzdálil."

„Hm..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, dovolte mi nyní, jak pravím,
abych se vzdálil. A víte, abych už najednou dva vrabce jedním
kamenem zabil — jakmile jsem chlapíka sebral čarující
babičkou, obrátím se ke Kláře Olsufjevne (přihodilo se to
předvčírem u Olsufija Ivánoviče) — ona v tu chvíli právě
dozpívala cituplnou romanci — pravím jí tedy: ,S citem jste
ráčila romanci zpívat, ale nemáte upřímných posluchačů.'
Tím jasně narážím, rozumíte, Kresťjane Ivánoviči, jasně
narážím, že teď už nedbají tak o ni, ale hledají trochu
dále..."

„A! Nu a co on?"

„Spolknul citron, Kresťjane Ivánoviči, jak praví pořekadlo."

„Hm..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Potom i se starým jsem mluvil.
Povídám: ,Olsufiji Ivánoviči, vím, čím jsem vám povinen,
cením dokonale všechna vaše dobrodiní, kterými jste mne
obsypal tak říkaje od samých dětských let mých. Ale otevřete
oči, Olsufiji Ivánoviči,' pravím. ,Pohleďte. Jednám
upřímně a otevřeně, Olsufiji Ivánoviči.'"

„Hleďme!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Takovým způsobem..."

„A co on?"

„E co on, Kresťjane Ivánoviči! Žvatlá i tak, i onak, i mne
že zná, a jeho excellence že je blahosklonný pán — a tak
dále, slovem, začal se rozplývat... Ale což jiného? Stáří,
jak se říká, pořádně ho už podrazilo."

„A! Takové to je tedy nyní!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči! My všichni na něho stejně, ale
což plátno. Stařec, jednou nohou v hrobě, na kadidlo dýše,
jak se říká, ale jakmile někde zapletou nějaký babský klep,
už je tam a poslouchá. Jakoby se to bez něho nespravilo..."

„Klep, pravíte?..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, zapletli klep. Omočil si v něm
ruku i náš medvěd, i jeho synovec, naše zvláštnůstka.
Spojili se se starými babami a rozumí se, uvařili pěknou kaši.
Co byste řekl? Co si smyslili, aby zabili člověka?..."

„Aby člověka zabili?..

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, aby člověka zabili, totiž
mravně zabili. Rozšířili klep... mluvím tu stále o svém
blízkém známém..."

Kresťjan Ivánovič přikývnul hlavou.

„Rozšířili tedy o něm klep.., Přiznávám se vám,
Kresťjane Ivánoviči, že se až stydím vypravovati to..."

„Hm..."

„Rozšířili klep, že se už zavázal podpisem oženiti se, že
už je ženichem na jiné straně... A co byste myslil, Kresťjane
Ivánoviči, čím ženichem?"

„Nu?"

„Stravovatelky, jisté ne zcela slušné Němky, u které
obědvá. Že prý jí nabízí ruku za to, co je jí dlužen za
obědy."

„To oni vypravují?"

„Věříte, Kresťjane Ivánoviči? Němka, hrubá, ohyzdná,
nestoudná Němka, Karolina Ivánovna, znáte-li ji?..."

„Přiznám se vám, co se mne týče..."

„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím, a co se mne
týče, také to cítím..."

„Řekněte mně, buďte tak dobrý, kde bydlíte nyní?"

„Kde nyní bydlím, Kresťjane Ivánoviči?"

„Ano... rád bych... dříve, tuším, jste bydlel..."

„Bydlel, Kresťjane Ivánoviči, bydlel, i dříve jsem bydlel.
Jak pak bych nebydlel!" odvětil pan Goljadkin, provázeje svoje
slova drobným smíchem a zaraziv trochu svou odpovědí Kresťjana
Ivánoviče.

„Ne, vy jste mne špatně pochopil. Chtěl jsem také sám..."

„Já také jsem chtěl, Kresťjane Ivánoviči, také jsem chtěl
sám," pokračoval se smíchem pan Goljadkin. — „Ale,
Kresťjane Ivánoviči, zdržel jsem se u vás příliš dlouho.
Doufám, že mně dovolíte nyní... abych vám popřál dobrého
jitra."

„Hm..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, chápu vás. Nyní vás úplně
chápu," zvolal náš hrdina, trochu se vynášeje před
Kresťjanem Ivánovičem... „Protož dovolte, abych vám popřál
dobrého jitra."

Tu náš hrdina šoupnul nožkou a vyšel z pokoje, zanechav
Kresťjana Ivánoviče krajně zaraženého. Slézaje s
doktorových schodů, usmíval se a radostně si třel ruce. U
východu, vdechnuv svěží vzduch a cítě se na svobodě, byl
opravdu hotov přiznati se, že je nejšťastnější smrtelník a
odebrati se přímo do kanceláře — když tu znenadání u
podjezdu zarachotil jeho kočár. Vzhledl na něj a rozpomenul se
na všechno. Petruška otvíral už dvířka. Jakýsi divný a
velice nepříjemný pocit schvátil celého pana Goljadkina.
Jakoby se byl na okamžik zapýřil. Cosi ho bodlo. Už zdvihal
jednu nohu na podnožku u kočáru, ale náhle se obrátil a
vzhlédnul na okna Kresťjana Ivánoviče. Skutečně! Kresťjan
Ivánovič stál u okna, hladil si pravou dlaní licousy a dosti
zvědavě pohlížel na našeho hrdinu.

„Tenhle doktor je hlupák," pomyslil si pan Goljadkin, zalézaje
do svého kočáru, „ohromný hlupák. Možná, že své pacienty
léčí dobře, ale přec je hloupý, jako špalek."

Pan Goljadkin se usadil, Petruška křiknul „jeď!" a kočár se
rozejel opět na Něvský prospekt.

Hlava III.

Celé to jitro pan Goljadkin měl plno klopot. Když přijeli na
Něvský prospekt, náš hrdina poručil, aby zastavili u
kupeckého dvora. Vyskočiv ze svého povozu, vběhl pod podloubí
v průvodu Petrušky a vešel přímo do stříbrnického a
zlatnického krámu. Už po tváři pana Goljadkina bylo vidno, že
má plno starostí a hromadu práce. Smluvil tam úplný stolový a
čajný příbor za více než tisíc pět set rublů v
assignacích, potom smluvil s kupcem za tutéž cenu důmyslně
provedené pouzdro na doutníky a úplné stříbrné náčiní k
holení brady; poptav se konečně ještě na cenu lecjakých
užitečných a příjemných věciček, pan Goljadkin ukončil
tuto záležitost slibem, že sem zejtra zcela jistě zajde, a
možná ještě dnes pošle pro smluvené věci, dal si podati
číslo krámu a vyslechnuv pozorně kupce, jenž by byl rád
dostal závdavek, slíbil, že i závdavek pošle v čas. Na to se
kvapně rozloučil s překvapeným kupcem a bral se podél řady
krámů, pronásledován celým zástupem prodavačů, sedících
pod podloubím, při čemž se stále ohlížel po Petruškovi a
bedlivě pátral po jakémsi novém krámě.

Mimochodem zaběhl do směnárny a vyměnil si za svou velkou
bankovku drobné. Při měnění utrpěl sice ztrátu, ale za to
proměnil a jeho tobolka tim značně stloustla, což mu patrně
způsobilo veliké potěšení.

Konečně se octnul ve skladě různých ženských látek. Smluviv
zboží opět na značnou část peněz, slíbil i zde kupci, že
si zcela jistě zajde pro smluvené věci, vzal si číslo krámu a
na žádost o závdavek opět podotknul, že i závdavek bude dán
svým časem.

Pak navštívil ještě několik krámů; ve všech smlouval,
tázal se na ceny různých věcí, přel se tu a tam dlouho s
prodavači, odcházel z krámu a třebas třikrát se vracel —
slovem projevoval neobyčejnou činnost.

Z kupeckého dvora náš hrdina se vypravil do jistého známébo
skladu nábytku, kde si vyhlédl a smluvil nábytek do šesti
pokojů, prohlédl si se zálibou jeden módní a velice důmyslný
dámský toiletní stolek nejnovějšího vkusu, a ubezpečiv
obchodníka, že si zcela jistě pošle pro všechno, odešel ze
skladu jak obyčejně, se slibem, že dá i závdavek, načež
zajel ještě ledakams a ještě ledaco kupoval. Slovem, jeho
běhání — zdálo se — nebude konce.

Konečně však, jak se zdá, vše to počalo nudit samého pana
Goljadkina. Ba i — Bůh ví, z jaké příčiny — začal pro
nic za nic pociťovat hryzení svědomí. Za nic na světě, na
příklad, nechtěl by se nyní setkati s Andrejem Filippovičem,
ba ani s Kresťjanem Ivánovičem.

Posléze na městských hodinách odbily tři s poledne. Když si
pan Goljadkin usedl na konec do kočáru, ukázalo se, že
veškeren statek, získaný jím toho jitra, záleží ve
skutečnosti jen z páru rukaviček a láhvičky voňavky za
půldruhého ruble v assignacích.

Protože však pro pana Goljadkina bylo ještě dosti záhy, proto
přikázal svému kočímu, aby zastavil vedle jisté známé
restaurace na Něvském prospektě, kterou znal doposud jen dle
pověsti, vyšel z kočáru a běžel pojíst, odpočinout si a
dočkat se určité hodiny.

Když byl pojedl tak, jak jídá člověk, kterého čeká bohatý
zvaný oběd, to jest když byl pojedl jen tak několik soust, aby
— jak se říká — utišil červa, a při tom vypil skleničku
vodky, pan Goljadkin usedl do křesla a skromně se vůkol
rozhlédnuv, vzal tiše do ruky jakýsi hubeňoučký domáci
denníček. Když přečetl asi dvě řádky, vstal, vzhlédl se v
zrcadle, opravil na sobě šat a přihladil si vlasy; potom
přistoupil k oknu a podíval se, je-li tam jeho kočár; pak usedl
zase na své místo a vzal do ruky noviny.

Bylo znáti, že náš hrdina byl značně rozčilen. Pohlédnuv na
hodiny a vida, že je teprve čtvrt na čtyři, a že tedy zbývá
ještě hodně dlouho čekat, a chápaje zároveň, že je
neslušno, seděti tak na prázdno, pan Goljadkin dal si přinésti
čokoládu, na kterouž ostatně v tu dobu značné chuti
nepociťoval. Když vypil čokoládu a spozoroval, že čas trochu
pokročil, šel zaplatit. Náhle ho někdo klepnul do ramene.

On se obrátil a spatřil před sebou své dva soudruhy z úřadu,
ty samé, s nimiž se setkal ráno na Litějné ulici — hochy
ještě velice mladé i co do stáří, i co do úřadní hodnosti.
Poměr našeho hrdiny k nim nebyl ani takový, ani makový, nebyli
přátelé ani zjevní nepřátelé. Rozumí se, dbáno bylo
slušnosti z obou stran: dalšího však sblížení nebylo a být
ani nemohlo. Setkání v tuto chvíli bylo krajně nepříjemno
panu Goljadkinu. Trochu se zachmuřil a na okamžik byl na
rozpacích.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči!" zaštěbetali oba
registrátoři, „vy jste zde? Co vás sem přivedlo?"

„A! To jste vy, pánové!" vpadl jim honem do řeči pan
Goljadkin, jenž byl trochu na rozpacích a styděl se za to, že
se úřadníci jednak diví jeho návštěvě v hostinci, a jednak
si vedou s ním příliš kamarádsky. Nicméně snažil se býti
volným a hrdinou z nouze. „Pánové dezertirovali, che-che-che!"
Při tom, aby si nezadal a ukázal se shovívavým ke
kancelářské mládeži, k níž se držel stále v patřičných
mezích, zkusil poklepat jednomu mladíku na rameno. Ale
populárnost v tomto případě se nepovedla panu Goljadkinu a
místo slušného, přátelského gesta vyšlo cosi dokonce jiného.

„Nu, a co náš medvěd, sedí?"

„Kdo to, Jakube Petroviči?"

„Nu, medvěd; jakobyste nevěděli, komu říkají medvěd?.."
Pan Goljadkin se zasmál a obrátil se k číšníkovi, který mu
dával nazpět. — „Mluvím o Andreji Filippoviči, pánové,"
pokračoval, když byl hotov s číšníkem a obrátil se
tentokrát s velmi vážnou tváří k úřadníkům. Oba
registrátoři význačně na sebe mrkli.„Sedí ještě. Také se
na vás ptal, Jakube Petroviči," odvětil jeden z nich.

„Sedí, a! Nu, ať si sedí, pánové. A na mne se ptal, co?"

„Ptal, Jakube Petroviči; ale co se to s vámi děje? Voníte
pomádou, voňavkami, hotový švihák..."

„Ano, pánové, pravda! Ale přestaňte..." odpověděl pan
Goljadkin, pohlížeje stranou a napjatě se pousmál. Úřadníci,
vidouce, že se pan Goljadkin usmívá, dali se do smíchu. Pan
Goljadkin se trochu zachmuřil.

„Víte, pánové, řeknu vám po přátelsky," začal po krátké
pomlčce náš hrdina, jakoby se byl odhodlal (ať už to dopadne
jakkoliv) odhaliti cosi úřadníkům: „Vy, pánové, znáte mne
všichni, ale doposud znali jste mne pouze s jedné stránky. Vinu
sváděti v tomto případě není na koho, neboť z části,
přiznám se, byl jsem vinen já sám."

Pan Goljadkin stisknul rty a významně pohlédnul na úřadníky.
Uřadníci znova na sebe mrkli.

„Doposud, pánové, jste mne neznali. Vysvětlovati to zde nebylo
by právě na místě. Povím vám jen něco tak mimochodem, letmo.
Jsou lidé, pánové, kteří nemilují okolků a maskují se pouze
pro maškarní ples. Jsou lidé, kteří nepokládají za přímý
lidský účel obratnou dovednost v leštění parket botami. Jsou
i tací lidé, pánové, kteří neřeknou, že jsou šťastni a
žijí plným životem, když na nich na příklad dobře sedí
kalhoty. Jsou konečně lidé, kteří neradi poskakují a vrtí se
na plano, dělají komplimenty a podlízají, a hlavně, pánové,
neradi strkají svůj nos tam, kde se o něj neprosí. Tím jsem,
pánové, pověděl skoro všechno; dovoltež nyní, abych se
vzdálil.."

Pan Goljadkin se zamlčel. Poněvadž páni registrátoři byli
nyní úplně uspokojeni, dali se oba najednou do hlasitého,
krajně nezdvořilého smíchu. Pan Goljadkin se zapýřil.

„Smějte se, pánové, smějte se zatím. Požijete a uvidíte,"
namítl s citem uražené důstojnosti, vzal klobouk a couvl ke
dveřím.

„Řeknu vám ještě více, pánové," dodal, obrátiv se
naposled k pánům registrátorům. „Řeknu ještě více —
mluvíme tu tak říkaje mezi čtyrma očima. Moje pravidla jsou,
pánové, taková: Nezdaří-li se mi co, neztrácím mysli;
zdaří se, držím se a v žádném případě nikomu
nepodkopávám půdu pod nohama. Nejsem intrikán — a tím se
pyšním. Za diplomata bych se nehodil. Říká se ještě,
pánové, že pták sám letí na střelce. Pravda, jsem hotov
souhlasiti; ale kdo je zde střelec a kdo pták? To jest ještě
otázka, pánové!"

Pan Goljadkin řečnicky umlk' a s posuňkem co
nejvýznamnějším, t. j. zdvihnuv brvy a stisknuv co nejvíce
možno rty, poklonil se pánům úřadníkům a pak odešel,
zanechav je plné udivení.

„Kam poroučíte?" optal se ho dosti přísně Petruška,
kterého patrně už omrzelo vláčeti se ve chladu. „Kam
poroučíte?" ptal se pana Goljadkina, setkav se s jeho strašným,
vše ničícím pohledem, jímž se náš hrdina už dvakrát
zabezpečil tohoto jitra, a k němuž vzal útočiště nyní po
třetí, když sestupoval se schodů.

„K Izmajlovskému mostu."

„K Izmajlovskému mostu! Jeď!"

„Oběd u nich nezačne dříve než mezi čtvrtou a pátou, a
možná, že až v pět hodin," pomyslil si pan Goljadkin;
„nebude ještě záhy? Ostatně, vždyť mohu přijeti i dříve;
a k tomu je to oběd rodinný. Mohu přijeti jen tak, sans fagon,
jak se říká mezi slušnými lidmi. Proč bych nemohl přijeti
sans fagon. Náš medvěd také pravil, že bude všechno sans
fagon, proto i já mohu..."

Tak uvažoval pan Goljadkin; ale zatím jeho rozčilení stále
rostlo a rostlo. Bylo patrno, že se hotoví k čemusi velmi
namáhavému, neřku-li více; šeptal si v duchu, rozkládal
pravou rukou, neustále vyhlížel oknem kočáru, tak že, kdo by
byl nyní pohlédl na pana Goljadkina, nikterak by nebyl řekl, že
se chystá dobře poobědvat, a sice po prostu, a k tomu ještě ve
svém rodinném kruhu — sans fagon, jak se říká mezi
slušnými lidmi.

Konečně u samého Izmajlovského mostu pan Goljadkin ukázal na
jeden dům; kočár s rachotem vjel do vrat a zastavil u vchodu do
pravého křídla. Pan Goljadkin, spozorovav jakousi ženskou
postavu v okně prvého patra, poslal jí rukou hubičku. Ostatně
ani sám nevěděl, co dělá, protože v tu minutu nebyl rozhodně
ani živ, ani mrtev. Z kočáru vystoupil bledý, zkoprnělý.
Vystoupil na schůdky, sundal klobouk, mašinálně poopravil na
sobě šat a cítě, jak se mu kolena trochu chvějí, pustil se
vzhůru po schodech.

„Olsufij Ivánovič je doma?" optal se sluhy, který mu otevřel.

„Doma, to jest není, on není doma."

„Jak? Co to povídáš, můj milý? Já —já jedu k obědu,
přítelíčku. Vždyť mne přece znáš?"

„Kterak bych neznal! Ale máme rozkaz, abychom vás
nepřijímali."

„Ty... ty, brachu... ty se jistě mýlíš, brachu. Vždyť to
jsem já. Já jsem, brachu, zván; jsem zván na oběd," mluvil pan
Goljadkin, shazuje se sebe plášť a dávaje tím na jevo, že
jest odhodlán odebrati se do pokoje.

„Ale odpusťte, není možno. Máme rozkaz, abychom vás
nepřijímali, rozkázáno, abychom vás odmítli. Rozumíte přec!"

Pan Goljadkin zblednul. V tu chvíli otevřely se dvéře z pokoje
a přišel Gerasimyč, starý komorník Olsufija Ivánoviče.

„Tuhle on. Jemeljane Gerasimoviči, chce vejít, a já..."

„A vy jste hlupák, Aleksějiči! Jděte do pokoje a pošlete sem
darebáka Semenyče. — Není možno," pravil pak zdvořile, ale
rozhodně, obrátiv se k panu Goljadkinu. „Nikterak není možno.
Prosili, abyste odpustil; nemohou přijati vaší návštěvy."

„A řekli výslovně, že mne nemohou přijmout?" nerozhodně se
optal pan Goljadkin. „Odpusťte, Gerasimyči, proč tedy není
nikterak možno?"

„Není nikterak možno. Já jsem vás ohlásil a mně řekli:
Popros, aby odpustil; že nám není možno přijmout..."

„Ale proč? Co je to? Jak..."

„Dovolte, dovolte!..."

„Ale co je to tedy? Vždyť to nemůže být! Ohlaste mne... Nu,
co je to? Já přijedu k obědu..."

„Dovolte, dovolte!..."

„Nu, ostatně, to je něco jiného — prosí, abych odpustil.
Ale přece dovolte, Gerasimyči, jak je to, Gerasimyči?"

„Dovolte, dovolte!" namítl Gerasimyč, násilně odstrkuje rukou
pana Goljadkina a dávaje tak širokou cestu dvěma, pánům,
kteří v týž okamžik vcházeli do předsíně. Přicházející
pánové byli: Andrej Filippovič a synovec jeho, Vladimír
Semenovič. Oba překvapeně pohlédli na pana Goljadkina. Andrej
Filippovič chtěl už něco promluvit, ale pan Goljadkin se už
rozhodl. Byl už na odchodu z předsíně Olsufija Ivánoviče,
měl sklopené oči, červenal se, usmíval se a ve tváři jevil
úplný zmatek. „Zajdu sem později, Gerasimyči a promluvím si;
doufám, že se to všechno svým časem vysvětlí," prohodil na
prahu a z části už na schodech.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči..." ozval se hlas Andreje
Filippoviče, jenž se pustil za panem Goljadkinem.

Pan Goljadkin nacházel se v tu chvíli už na prvním
odpočívadle. Rychle se obrátil k Andreji Filippoviči.

„Co si přejete, Andreji Filippoviči?" pravil hlasem dost
rozhodným.

„Co se to s vámi děje, Jakube Petroviči? Jakým způsobem..."

„Nic, Andreji Filippoviči. Jsem tu jako soukromník. To je můj
soukromý život, Andreji Filippoviči."

„Jak prý?"

„Povídám, Andreji Filippoviči, že je to můj soukromý život
a že zde, nakolik se mně zdá, nelze nacházeti ničeho
trestuhodného vzhledem k mému úřadnímu poměru."

„Jak! Vzhledem k úřadnímu... Co se to, pane, děje s vámi?"

„Nic, Andreji Filippoviči, pranic; drzá holčina, a víc
pranic..."

„Co... Co?" Adrej Filippovič v údivu pozbyl rozvahy. Pan
Goljadkin, jenž doposud, rozmlouvaje z dola se schodů s Andrejem
Filippovičem, hleděl tak, jako by byl hotov vskočiti mu přímo
do očí, vida, že přednosta oddělení se trochu zarazil,
pokročil o krok ku předu, nejsa sobě toho ani vědom. Andrej
Filippovič ucouvnul nazpět. Pan Goljadkin vystoupil ještě o
jeden stupínek a ještě o jeden. Andrej Filippovič nepokojně se
ohlédl. Pan Goljadkin najednou rychle vystoupil po schodech. A
ještě rychleji uskočil Andrej Filippovič do pokoje a bouchnul
za sebou dveřmi.

Pan Goljadkin zůstal sám. V očích se mu setmělo. Úplně se
pomátl a stál nyní v jakémsi zmateném uvažování, jakoby si
vzpomínal na nějakou hrozně nesmyslnou okolnost, která se mu
přihodila nedávno.

„Ech, ech!" zašeptal, násilně se usmívaje.

Zatím dole, na schodech, ozvaly se hlasy a kroky patrně nových
hostí, pozvaných Olsufijem Ivánovičem. Pan Goljadkin se trochu
vzpamatoval, honem si vyhrnul výše svůj kožešinový límec,
zahalil se jím, co bylo možno, a klopýtaje a rychle přešlapuje
pustil se kvapně se schodů. Pociťoval v sobě jakési oslabení
a oněmění. Zmatek jeho byl tak silný, že když vyšel na
dvůr, nedočkal se ani kočáru, nýbrž šel sám přímo přes
blátivý dvůr k svému povozu.

Když pan Goljadkin přišel k povozu a chystal se vsednouti do
něho, projevil v myšlénkách přání provaliti se skrz zemi,
aneb se schovati někam do myší díry i s kočárem. Zdálo se
mu, že všechno, co se nachází v domě Olsufija Ivánoviče,
patří nyní na něho ze všech oken. Byl si vědom, že by v
okamžiku zemřel zde na místě, kdyby se jen obrátil nazpět.

„Co se směješ, klacku?" osopil se rychle na Petrušku, který
se hotovil pomoci pánovi do kočáru.

„Čemu bych se smál? Vždyť já nic... Kam máme nyní jet?"

„Vrať se domů. Jeď!"

„Jeď domů!" křiknul Petruška, umístiv se na zadním
stupátku.

„Má to havraní chřtán!" pomyslil si pan Goljadkin. Kočár
dojel zatím už dosti daleko za Izmajlovský most. Náhle náš
hrdina ze vší síly trhnul provázkem a křiknul na kočího, aby
se neprodleně vrátil nazpět. Kočí obrátil koně a za dvě
minuty vjel opět do dvora k Olsufiji Ivánoviči.

„Není třeba, hlupáku, není třeba; zpět!" křiknul pan
Goljadkin, a kočí, jakoby byl čekal na takový rozkaz, ničeho
nenamítaje a nezastaviv u vchodu, obejel kolem do kola celý dvůr
a vyjel znova na ulici.

Domů pan Goljadkin nejel, nýbrž, když minuli Semenovský most,
poručil zahnouti do jedné příčné uličky a dal zastaviti
vedle hospůdky dosti skrovného zevnějšku. Když náš hrdina
vystoupil z kočáru, zaplatil kočímu a takovým způsobem se
zbavil konečně od svého povozu. Petruškovi přikázal, aby šel
domů a čekal jeho návratu; sám pak vešel do hospody, vzal si
zvláštní pokojík a poručil si oběd. Cítil se velice
ošklivě; v hlavě měl úplný zmatek a chaos. Dlouho přecházel
z rozčilení po pokoji; konečně usedl na židli, podepřel si
čelo rukama a ze všech sil se počal snažiti, aby uvážil a
rozřešil aspoň něco ohledně nynějšího svého postavení.

Hlava IV.

Den, slavný den narození Kláry Olsufjevny, jediné dcery
státního rady Berendějeva, za onoho času dobrodince páně
Goljadkinova — den, vyznamenaný skvělým, velkolepým zvaným
obědem, takovým obědem, jakého dávno nevídali v stěnách
úřadnických bytů u Izmajlovského mostu a v okolí — obědem,
který se podobal více jakémusi kvasu Baltazarovu, než obědu
— který zaváněl čímsi babylonským, hledíme-li na
skvostnost, rozkoš a slušnost, oběd se šampaňským Cliquo, s
ústřicemi a ovocem od Jelisějeva a z Miljutinských skladů, se
všelikými vykrmenými býčky, s úřadnickou tabelí hodností
— tento slavný den, vyznamenaný takovým slavným obědem,
zakončil se nádherným plesem, rodinným, malinkým,
příbuzenským plesem, ale přece nádherným vzhledem ke vkusu,
vzdělanosti a slušnosti.

Ovšem nepopírám, že takové plesy bývají, ale zřídka.
Takové plesy, podobající se více rodinným radovánkám, než
plesům, mohou se dávati pouze v takových domech, jako na
příklad dům státního rady Berendějeva. Řeknu ještě více:
já skoro pochybuju, že by se u všech státních radů mohly
dávati takové plesy. O kdybych byl básníkem! — rozumí se,
aspoň takovým, jako Homer nebo Puškin; s menším nadáním
člověk by přijíti nesměl — schválně bych vám zobrazil
jasnými barvami i širokým štětcem, o čtenáři! celý ten
vysoce slavnostní den. Započal bych svou báseň obědem a
zejména bych si dal záležeti na onom překvapujícím a
zároveň slavnostním okamžiku, kdy se zdvihla první zdravice na
počest královny svátku. Zobrazil bych vám předně ty hosti,
pohroužené ve zbožné mlčení a očekávání, více podobné k
demosthenovské výřečnosti než k mlčení. Pak bych vám
zobrazil Andreje Filippoviče jako nejstaršího z hostí,
majícího skoro i jisté právo na prvenství, okrášleného
šedinami a k šedinám příslušnými řády, jak povstal s
místa a zdvihl nad hlavu pozdravný pohár s jiskřícím vínem
— s vínem, schválně přiváženým z jistého dalekého
království, aby se jím zapíjely podobné okamžiky -

S vínem, více podobným k božskému nektaru, než k vínu.
Zobrazil bych vám hosti a šťastné rodiče královny svátku,
jak zdvihli také své poháry hned za Andrejem Filippovičem a
upjali na něho své oči, plné očekávání. Zobrazil bych vám,
jak tento často jmenovaný Andrej Filippovič, uroniv napřed slzu
do poháru, vyslovil pozdravení a přání, prohlásil zdravici a
připil si na zdraví...

Ale přiznávám se, úplně se přiznávám, že bych nemohl
zobraziti vší velkoleposti toho okamžiku, když sama Královna
svátku, Klára Olsufjevna, rdíc se jako jarní růže ruměncem
blaha a stydlivosti, od překypujících citů klesla v objetí
něžné mateře, jak zaslzela něžná máť a jak zavzlykal při
té příležitosti sám otec, letitý stařec a státní rada
Olsufij Ivánovič, který od dlouholeté úřadní služby ztratil
vládu v nohách a za takovou horlivost byl osudem odměněn
kápitálkem, domkem, statečky a krasavicí dcerou — zavzlykal
jako chlapec a prohlásil se slzami v očích, že jeho excellence
je ctný pán. Nebyl bych s to, ano, skutečně bych nebyl s to
zobraziti vám ono všeobecné uchvácení srdcí, jež
následovalo bezprostředně za tímto okamžikem — ono
uchvácení, které se jasně vyjadřovalo i v chování jednoho
mladistvého registrátora (jenž se v tu chvíli více podobal k
státnímu radovi, než k registrátoru), který také zaslzel,
naslouchaje Andreji Filippoviči.

Andrej Filippovič ze své strany v tento slavnostní okamžik
dokonce nevypadal jako kollegiální rada a přednosta oddělení v
jednom departamentě — nikoliv, on se zdál něčím jiným...
nevím zrovna čím, ale nikterak ne kollegiálním radou. Byl
výše!

Posléze... o, proč nevládnu tajemstvím slohu vysokého,
mocného, slohu slavnostního, abych mohl zobraziti všechny ony
krásné a poučné momenty lidského života, které jakoby byly
schválně zařízeny na doklad, jak časem vítězívá cnost nad
nedobrými úmysly, svobodnictvím, neřestí a závistí! Neřeknu
nic, jen mlčky — a to bude nade vši výmluvnost — ukážu
vám na tohoto šťastného jinocha, vstupujícího do svého
dvacátého šestého jara — na Vladimíra Semenoviče, synovce
Andreje Filippoviče, který vstal potom se svého místa, aby
pronesl svůj přípitek a na kterého se upjaly slzící oči
rodičův královny svátku, hrdé oči Andreje Filippoviče,
stydlivé oči samé královny svátku, nadšené oči hostí, ba i
zdvořile závistivé oči některých mladých soudruhů tohoto
skvělého jinocha. Nic neřeknu, ačkoliv nemohu pominout
mlčením, že všechno v tomto jinochovi jenž byl více podoben
starci, než jinochovi, rozumí se ve výhodném pro něho smysle
— všechno, začínaje od kvetoucích lící do samé ležící
na něm assesorské hodnosti, všechno to v tento slavnostní
okamžik div nehlásalo v něm. Na jak vysoký stupeň může
povznésti člověka mravnost!

Nebudu dále popisovat, jak na konec Anton Antonovič Sětočkin,
kancelista v jednom departamentě, soudruh z úřadu Andreje
Filippoviče a druhdy i Olsufija Ivánoviče a spolu dávný
přítel domu i kmotr Kláry Olsufjevny — stařeček, jako mléko
bílý, přednášeje svůj přípitek, zakokrhal a potom
odříkával veselé veršíčky; jak takovým zdvořilým
opominutím zdvořilosti, možno-li se tak vyjádřit, rozesmál
až do slz celou společnost a jak mu sama Klára Olsufjevna za
takové obveselení a za takovou laskavost dala hubičku, ovšem na
rozkaz rodičů. Jen tolik řeknu, že konečně hosté, kteří po
takovém obědě přirozeně musili se cítiti vespolek
příbuznými a bratřími, vstali od stolu; že potom
stařečkové a lidé usedlí po nedlouhé chvíli, věnované
přátelskému hovoru a ledajakým, rozumí se, velice zdvořilým
a laskavým upřímnostem, slušně odešli do druhého pokoje a
netratíce zlatého času, rozdělili se na partie a s pocitem
vlastní důstojnosti sedli ke stolům, potaženým zeleným
suknem; že dámy, jež se usadily v saloně, staly se náhle
všechny neobyčejně laskavými a počaly rozmlouvati o různých
látkách; že konečně sám vysoce vážený hospodář domu,
který ztratil vládu v nohách, když sloužil věrou a pravdou, a
byl za to odměněn vším, o čem výše se stala zmínka, počal
o berlích přecházeti mezi svými hostmi, dávaje se podporovati
Vladimírem Semenovičem a Klárou Olsufjevnou a stal se náhle
také neobyčejně laskavým, tak že se odhodlal improvizovati
malinký, skromný ples, nedbaje výdejů: že za tím účelem
jeden čiperný jinoch (ten samý, který byl při obědě více
podoben k státnímu radovi, než k jinochovi) byl vyslán pro
hudebníky; že potom přišli hudebníci počtem celých jedenáct
hlav, a že se konečně zrovna o půl deváté rozlehly zvoucí
akkordy francouzské čtverylky i jiných různých tanců...

Ani už nepřipomínám, že péro mé jest slabé, mdlé a tupé,
aby slušně vylíčilo ples, improvizovaný neobyčejnou
laskavostí šedovlasého hospodáře. A potom, ptám se vás,
kterak mohu já, skromný vyprávěč jinak ovšem velice
zajímavých příhod pana Goljadkina — kterak mohu zobraziti
tuto neobyčejnou a ve všem slušnou směsici krásy, skvělosti,
zdvořilosti, veselosti, laskavé solidnosti a solidní laskavosti,
bujarosti, radosti, všechny ty hry a smíchy všech těch
úřadnických dám, více podobných k nymfám než k dámám,
mluvě ovšem v příznivém pro ně smysle, s jejich lilově
růžovými ramínky a líci, s jejich vzdušnými postavami, s
jejich čtveračivě hravými, homeopatickými — abych užil
vysokého slohu — nožkami? Kterak vám zobrazím konečně ony
skvělé pány úřadníky, veselé a solidní jinochy i usedlé,
radostné a slušně zamžené pány, jednak kouřící v
přestávkách mezi tanci v malinké, vzdálené, zelené komnatce
dýmku, jednak nekouřící v přestávkách dýmky, pány, kteří
všichni od prvního do posledního měli slušnou úřadní
hodnost i slušné příjmení, pány hluboko proniknuté citem pro
krásu i citem vlastní důstojnosti; pány rozmlouvající
nejvíce po francouzsky s dámami, a jestliže po rusky, tedy
samými výrazy nejvyššího tonu, poklonami a hlubokými
sentencemi, pány, kteří si leda toliko v pokojíku pro kuřáky
dovolovali některé laskavé odchylky od jazyka vysokého tonu,
některé fráze přátelské a laskavé stručnosti, jako na
příklad: „Nu, hromský Pětko, znamenitě jsi polku odskákal,"
anebo: „Nu, hromský Vásjo, přišpendlil jsi si svou dámičku,
jak jsi chtěl." Ale na to na všechno, jak už výše jsem měl
čest vysvětliti vám, o čtenáři! nestačí mé péro a proto
mlčím.

Obraťme se raději k panu Goljadkinu, jedinému, opravdovému
hrdinovi velice pravdivé naší povídky.

Věc je ta, že pan Goljadkin se nachází nyní v postavení
velice podivném, abychom neřekli více. Je, pánové, také zde,
ne sice na plese, ale skoro jako na plese. A ačkoliv je to jeho
soukromá záležitost, nicméně v tuto minutu nachází se na
cestě ne zcela přímé. Stojí totiž nyní — je až podivno to
vyslovit — stojí nyní v síni na zadních schodech příbytku
Olsufija Ivánoviče. Ale to nikomu nevadí, že tu stojí; to jen
tak. Stojí, pánové, v koutečku, přikrčiv se v místečku ne
sice teploučkém, za to však hezky tmavém, skrývaje se jednak
za ohromnou almarou, jednak za starou španělskou stěnou mezi
různým haraburdím a hamparátím, skrývaje se do času a
pozoruje prozatím všeobecný běh věcí jako vedlejší
pozorovatel.

Prozatím, pánové, jen pozoruje nyní, ačkoliv také může
vejít. Neboť proč by nemohl vejít? Je třeba jen učinit krok a
vejde, a sice velice obratně vejde. Právě nyní — stoje už
třetí hodinu v zimě mezi almarou a španělskou stěnou
uprostřed různého haraburdí a hamparátí, citoval na své
vlastní ospravedlnění jistou frázi francouzského ministra
Villeila blahé paměti, že prý „všecko přijde po pořádku,
jen když člověk umí vyčkat".

Tuto větu pan Goljadkin vyčetl kdysi z jakési, jinak zcela
vedlejší knížky, nyní však si ji v pravý čas uvedl na
pamět. Věta se především výtečně hodila k jeho nynějšímu
postavení, a za druhé, co všechno nepřijde do hlavy člověku,
který čeká na šťastné rozuzlení svých záležitostí skoro
celé tři hodiny v síni ve tmě a v zimě?

Když byl tedy citoval — jak už praveno — v pravý čas větu
bývalého francouzského ministra Villeila, pan Goljadkin
zároveň, Bůh ví z jaké příčiny, vzpomněl si také na
bývalého tureckého vezíra Marcimirisa a na krásnou
markraběnku Louisu, jejichž příběhy také kdysi četl v
knížce.

Pak si vzpomněl, že jezuité si dokonce postavili za pravidlo
pokládat všechny prostředky za vhodné, jen když vedou k cíli.

Nabyv částečně troufalosti tímto historickým stanoviskem, pan
Goljadkin pravil sám k sobě: A co prý vlastně jezuité?
Jezuité všichni do jednoho byli největší hlupáci a on by je
všechny schoval do kapsy, kdyby aspoň na okamžik zůstal
prázdný tamhle bufetní pokojík (t. j. ten pokojík, z něhož
dvéře vedly zrovna do síně u zadního schodiště, kde se
nacházel nyní pan Goljadkin). Tu by se, nedbaje všech jezuitů
na světě, sebral a vešel by přímo, nejprve z bufetního
pokojíku do čajného, potom do toho pokoje, kde nyní hrajou v
karty, a odtamtud přímo do sálu, kde nyní tancují polku. A
dostane se tam, zcela jistě se tam dostane, ať se děje cokoliv,
dostane se tam; proklouzne, a už to bude, ani nikdo nespozoruje. A
potom — však on už ví, co potom udělá.

V takovém tedy postavení, pánové, nacházíme nyní hrdinu
naší zcela pravdivé povídky, ačkoliv by bylo ostatně dosti
těžko vysvětlit, co se s ním vlastně dálo v tuto chvíli.
Věc je ta, že do síně a na schody se dostati uměl, a sice z
té příčiny, že proč prý by se tam nedostal, když se tam
dostane každý jiný; ale dále proniknouti nesměl, veřejně to
provésti nesměl... ne snad proto, že by bylo vůbec něco, čeho
by nesměl, nýbrž tak, že sám nechtěl, protože se mu raději
chtělo provésti to po tichounku. A tak tedy nyní, panové,
vyčkává onoho tichounka, a vyčkává ho už celé dvě a půl
hodiny.

A proč by také nevyčkal? I sám Villeil vyčkával. „Ale co je
mně do Villeila!" pomyslil si pan Goljadkin. „Co tady s
Villeilem? Takhle kdybych se mohl nyní pustit a proniknout
dovnitř... Ech, jsi to pěkný figurant!" pravil pan Goljadkin,
štípnuv se zkřehlou rukou do zkřehlé tváři; jsi to
hlupáček, Goljadko-holátko, už tvé příjmení je takové!"

Ostatně toto lichocení své vlastní osobě bylo v onen okamžik
něco vedlejšího, jen tak mimochodem, bez všelikého, patrného
cíle. Neboť náhle sebou trhnul a pohnul se ku předu. Nadešel
okamžik: bufetní pokojík zůstal prázdný, nebylo v něm
nikoho. Pan Goljadkin to všechno viděl oknem. Dvěma kroky
přiskočil ke dveřím a už chtěl otevříti.

„Jít nebo ne? Nu, jít nebo ne? Půjdu... proč bych nešel? Pro
smělého je všude cesta!"

Dodav si odvahy takovým způsobem, hrdina náš náhle, zcela
neočekávaně ucouvnul za španělskou stěnu. „Ne," pomyslil
si; „což kdyby někdo přišel? Opravdu, už někdo přišel.
Ale co pak jsem stál a zíval, dokud tam nebyl nikdo! Takhle se
sebrat a najednou vniknout! Ale kde pak vniknout, když má
člověk takovou povahu. Opravdu podlá nátura! Zbaběl jsem, jako
slepice. Ovšem zbabět, to je naše věc; to je to! Nějakou
neplechu vyvést, to my umíme; na to se nás ani neptejte. Budu
tady stát jako klacek, a to bude všecko! Doma bych mohl nyní
vypit číšku čaje... A jak by bylo příjemno nyní vypit
číšku! Přijdu-li později, Petruška bude snad bručet. Což
abych šel domů? Čerti aby to všecko vzali! Jdu a dost!"

Rozhodnuv takovým způsobem o svém postavení, pan Goljadkin
rychle sebou trhnul ku předu, jakoby byl někdo v něm smáčknul
nějaké péro; dvěma kroky ocitl se v bufetním pokojíku, shodil
plášť, sňal klobouk, na kvap vstrčil to všechno do kouta,
popravil na sobě šaty a přihladil si vlasy; potom... potom se
pustil do čajného pokoje, z čajného vklouznul opět do jiného,
prokradl se skoro nepozorován mezi rozjařenými hráči; potom...
potom... ale tu pan Goljadkin zapomněl na všechno, co se dálo
vůkol něho a objevil se v taneční síni tak neočekávaně,
jako když sníh na hlavu padne.

Jako naschvál v tu chvíli netančili. Dámy se procházely po
sále v malebných skupinách. Pánové kupili se do kroužků,
nebo přecházeli po pokoji, zadávajíce se s dámami. Pan
Goljadkin na to na všechno neobracel pozornosti. Viděl pouze
Kláru Olsufjevnu, vedle ní Andreje Filippoviče, potom Vladimíra
Semenoviče, pak ještě dva nebo tři důstojníky a mimo to
ještě asi dva nebo tři mladé pány, také velice zajímavé,
kteří podávali nebo už uskutečnili ledajaké naděje, jak se
dalo na prvý pohled soudit... Viděl ještě tu a tam někoho.
Nebo ne; on už nikoho neviděl, na nikoho nepohlížel, nýbrž
nutkán touž pružinou, mocí kteréž vpadl na cizí ples
nezvaný, hnul se dopředu, pak ještě krok a ještě krok; vrazil
mimochodem do jakéhosi rady a stoupil mu na nohu; při té
příležitosti stoupnul na šaty jisté ctihodné stařence a
trochu je potrhal, zavadil o sluhu s podnosem, pak zavadil ještě
o někoho, a nevšímaje si všeho toho, či lépe řečeno,
všimnuv si ale neobraceje už pozornosti na nic, probíral se
rovnou cestou dál a dále ku předu, až se octnul náhle před
samou Klárou Olsufjevnou.

Není pochyby, že by se byl v ten okamžik s největším
potěšením, ani okem nemrknuv, provalil skrz zemi; ale co se
stalo, nedalo se odčinit... a jak by se také mohlo odčinit? Co
tedy dělat? „Nezdaří-li se, mysli neztrácej; zdaří-li se,
drž se!" Pan Goljadkin, rozumí se samo sebou, nebyl intrikán a
nebyl mistrem v leštění parket botami... To bylo nepochybno. K
tomu i jezuiti se jaksi do toho připletli... Ale panu Goljadkinu
nebylo nyní do jezuitů! Všechno, co chodilo, šumělo,
hovořilo, smálo se — náhle jakoby na jakýsi povel utichlo a
ponenáhlu se skupilo kolem pana Goljadkina.

Pan Goljadkin ostatně jakoby nic neslyšel, nic neviděl; on ani
nemohl pozorovati... za nic na světě nemohl pozorovati. Sklopil
oči k zemi a tak tu stál, dav si mimochodem řečeno čestné
slovo, že se hned této noci nějakým způsobem zastřelí. A
když si dal toto čestné slovo, pan Goljadkin řekl si v duchu:
„Buď, anebo!" a k svému nejvetšímu překvapení zcela
neočekávaně počal náhle mluvit.

Započal pan Goljadkin pozdravením a zdvořilým přáním všeho
dobrého. Pozdravení zdařilo se pěkně, ale při přáni náš
hrdina se zajiknul. On cítil, že zajíkne-li se, tu všechno
najednou půjde k čertu. Nu a stalo se tak. Zajiknul se a uváz...
uváz a začervenal se; začervenal se a spletl se; spletl se a
zdvihl oči; zdvihl oči a rozhlédl se vůkol; rozhlédl se vůkol
— a ztrnul...

Všechno stálo, všechno mlčelo, všechno čekalo; trochu dále
ozval se šepot; trochu poblíže ozval se smích. Pan Goljadkin
vrhl pokorný, zmatený pohled na Andreje Filippoviče. Andrej
Filippovič odvětil panu Goljadkinu takým pohledem, že kdyby
náš hrdina nebyl už ubit úplně, dokonale, byl by tímto
pohledem zcela jistě ubit podruhé — kdyby to totiž bylo možno.

Mlčení trvalo dále.

„To se týče více domácích záležitostí a mého soukromého
života, Andreji Filippoviči," zašeptal jedva slyšným hlasem
polomrtvý pan Goljadkin; „to není příhoda officiální,
Andreji Filippoviči..."

„Styďte se, pane, styďte se!" promluvil Andrej Filippovič polo
po šeptmu s nevýslovným výrazem rozhorleností, promluvil ta
slova, vzal za ruku Kláru Olsufjevnu a odvrátil se od pana
Goljadkina.

„Nemám se čeho stydět, Andreji Filippoviči," odpověděl pan
Goljadkin taktéž polo po šeptmu, otáčeje své nešťastné
zraky vůkol sebe, a pozbyv na dobro odvahy, snažil se při té
příležitosti vyhledati v překvapeném zástupu jakéhosi
středu a opory pro své společenské postavení.

„Ale nic, ale nic, pánové! Nu, co na tom? Každému se může
přihodit," šeptal pan Goljadkin, hýbaje se ponenáhlu s místa a
snaže se dostati se ze zástupu, jenž ho obkličoval. Udělali mu
místo. Náš hrdina prošel tak tak uprostřed mezi dvěma řadami
zvědavých a nechápajících diváků. Osud ho vlekl za sebou.
Pan Goljadkin sám pociťoval, že osud ho vleče za sebou. Ovšem
dal by mnoho za to, kdyby se mohl nacházeti nyní, aniž by zadal
zdvořilosti, na svém předešlém stanovišti v síni vedle
zadního schodiště; ale poněvadž to bylo nyní zhola nemožno,
počal se snažiti, aby se mohl prokrásti někam do koutečka a
tam státi — skromně, slušně, zvlášť od ostatních, nikoho
se netýkaje, neobraceje k sobě výhradně pozornosti, ale přece
tak, aby si zasloužil laskavosti hostí i hospodáře. Ale pan
Goljadkin cítil při tom, že jakoby ho cosi podmílalo, jakoby se
kolébal a padal.

Konečně se dobral do jakéhos koutku a stanul v něm jako cizí,
dosti lhostejný pozorovatel, opíraje se rukama o lenochy dvou
židlí, a zabíraje je takovým způsobem úplně ve svou moc;
při tom se snažil dle možnosti vzhlédnouti bodrým pohledem na
hosti Olsufija Ivánoviče, kteří se skupili kolem něho.
Nejblíž od něho stál jakýsi důstojník, vysoký, krásný
mladík, před nímž se pan Goljadkin cítil pouhým broučkem.

„Tyto dvě židle, poručíku, jsou určeny — jedna pro Kláru
Olsufjevnu a druhá pro kněžnu Čevčechanovu, která také zde
tančí. Já je střežím nyní pro ně," pravil zadychuje se pan
Goljadkin, obraceje prosebné zraky na pana poručíka. Poručík
se odvrátil mlčky, s vražedným úsměvem.

Když našemu hrdinovi selhalo v jednom místě, pokusil se zkusiti
štěstí někde na jiné straně a obrátil se přímo k jednomu
vážnému radovi s vysokým řádovým křížem na krku. Ale rada
ho změřil takovým chladným pohledem, že pan Goljadkin zřejmě
pocítil, že ho náhle polili celým žberem studené vody.

Pan Goljadkin stichnul. Rozhodl se raději mlčet, na nikoho
nemluvit, ukázat, že je spokojen, že je tu právě tak, jako
všichni ostatní, a že položení jeho, na kolik jemu se zdá,
jest aspoň také slušné. Za tím účelem upjal zrak k
výložkům na rukávech svého úřadního fraku, potom zdvihl
oči a upřel je na jistého pána velice ctihodného, zevnějšku.

„Ten pán má paruku," pomyslil si pan Goljadkin, „a kdyby
sundal paruku, bude míti hlavu holou, zrovna jako je tuhle má
dlaň holá." Učiniv tento důležitý vynález, pan Goljadkin si
vzpomněl také na arabské emíry, kteří, sejmou-li s hlavy
zelenou čalmu, již nosí na znamení svého příbuzenstva s
prorokem Mohamedem, zůstanou také s holou, bezvlasou hlavou.
Potom, bezpochyby následkem zvláštního styku ideí o Turcích
ve hlavě pana Goljadkina, dostal se i na, turecké pantofle, a
při té příležitosti si vzpomněl, že Andrej Filippovič nosí
boty, které se podobají více k pantoflím, než k botám.

Bylo patrno, že se pan Goljadkin z části už vžil do svého
položení, „Hle, kdyby tam ten lustr" — mihnulo se ve hlavě
pana Goljadkina, „kdyby se tam ten lustr nyní utrhnul a spadl na
obecenstvo, běžel bych okamžitě na pomoc Kláře Olsufjevně.
Až bych ji zachránil, řekl bych jí: ,Nelekejte se, slečno, to
nebylo nic; ale ochráncem vaším jsem já." Potom..."

Tu pan Goljadkin stočil oči na stranu, hledaje Kláru Olsufjevnu
a spatřil Gerasimyče, starého komorníka Olsufija Ivánoviče.
Geresimyč s nad míru starostlivým, officiálně slavnostním
vzezřením kráčel přímo k němu. Pan Goljadkin sebou trhnul a
svraštil čelo následkem jakéhosi neuvědomělého, ale při tom
velice nepříjemného pocitu. Mašinálně se ohlédl kolem sebe:
přišlo mu na mysl, aby nějak pod rukou, po tichounku, stranou
ulíznul od hříchu, aby tak nějak najednou zmizel, to jest aby
věc provedl tak, jakoby pranic nepozoroval, jakoby se to vůbec
ani netýkalo jeho. Avšak dříve než se náš hrdina mohl k
něčemu rozhodnouti, Gerasimyč stál už před ním.

„Hleďte, Gerasimyči," pravil náš hrdina, obraceje se s
úsměvem ke Gerasimyči; „jděte a přikažte — vidíte, tam
ta svíčka na kandelábru, Gerasimyči, ona hned vypadne; tedy
vidíte, přikažte, aby ji popravili. Ona opravdu hned vypadne,
Gerasimyči..."

„Svíčka? I ne, svíčka stojí přímo; ale na vás se tam
kdosi ptá..."

„A kdo se tam na mne ptá, Gerasimyči?"

„Abych vám řekl, opravdu nevím kdo. Přišel sluha od kohosi.
Je-li tady prý Jakub Petrovič Goljadkin? Tedy mně ho zavolejte,
povídá, mám mu vyřídit cosi důležitého a nutného... tak,
pane!"

„Ne, Gerasimyči, vy se mýlíte; v té věci se mýlíte,
Gerasimyči."

„To pochybuju..."

„Ne, Gerasimyči, nepochybujte; tu není, Gerasimyči, pranic
pochybného. Na mne se nikdo neptá, Gerasimyči; kdo pak by se na
mne ptal? A tady jsem doma, to jest na svém místě, Gerasimyči."

Pan Goljadkin si oddechl a ohlédl se kolem. Skutečně! Vše, co
bylo v sále, všichni obrátili k němu oči i uši s jakousi
vítězoslavnou zvědavostí. Mužští kupili se blíže a
naslouchali. Dále za nimi ulekaně si šeptaly dámy. Sám
hospodář ukázal se v neveliké vzdálenosti od pana Goljadkina,
i jakkoliv z jeho tváře nebylo možno souditi, že sám také
přijímá přímé a bezprostřední účastenství v okolnostech
pana Goljadkina, protože se všechno provádělo způsobem co
nejvíce delikátním, nicméně to všechno dávalo zřejmě
pociťovati hrdinovi naší povídky, že nastává pro něho
rozhodný okamžik. Pan Goljadkin viděl jasně, že se
přiblížila vhodná chvíle ku smělé ráně, aby zahanbil
nepřátely své.

Pan Goljadkin byl vzrušen. Pocítil náhle jakési nadšení, a
chvějícím se, slavnostním hlasem jal se opět mluviti, obraceje
se k čekajícímu Gerasimyči.

„Nikoli, přítelíčku, mne nikdo nevolá. Ty se mýlíš.
Řeknu ještě více: Ty's se mýlil i dnes ráno, když jsi mně
tvrdil... když jsi si dovolil tvrdit mně, pravím (tu pan
Goljadkin povýšil hlasu), že Olsufij Ivánovič, dobrodinec můj
z dob nepamětných, jenž mně byl v jistém smyslu i otcem,
zapovídá mně práh svůj v minutu rodinné, slavné radosti pro
jeho srdce otcovské. (Pan Goljadkin se spokojeně, avšak s
hlubokým citem rozhlédl kolem sebe. Na jeho řasách třpytily se
slzy.) Opakuju, přítelíčku," zakončil náš hrdina; „ty's se
mýlil, strašně, neodpustitelně mýlil..."

Okamžik byl dojemný. Pan Goljadkin cítil, že effekt byl
rozhodný. On stál, skromně sklopiv oči a očekávaje, že
Olsufij Ivánovič ho obejme. Mezi hosty bylo znáti vzrušení a
překvapení; ba i sám nepohnutelný a hrozný Gerasimyč zajiknul
se při slově „To pochybuju...", když tu náhle nešetrný
orchestr z ničeho nic spustil polku.

Všechno bylo to tam, všechno vzal vítr. Pan Goljadkin sebou
trhnul, Gerasimyč ustoupil o krok nazpět, všechno, co bylo v
sále, rozvlnilo se, jako moře, a Vladimír Semenovič už se
vznášel v prvním páru s Klárou Olsufjevnou a za ním krásný
poručík s kněžnou Čevčechanovou.

Diváci zvědavě a s nadšením tlačili se pohlédnout na
tanečníky, neboť polka byl tanec zajímavý, nový, modní,
jenž kroužil všem hlavu. Pan Goljadkin byl na okamžik zapomenut.

Avšak náhle nastalo všeobecné vzrušení, nastal zmatek a
chvat. Hudba umlkla... stala se podivuhodná příhoda. Unavená
tancem Klára Olsufjevna, jedva popadajíc dechu od únavy, s
planoucími tvářemi a vysoko se vzdýmajícími prsy klesla
vysílena do křesla. Všechna srdce obrátila se k rozkošné
čarodějce, všichni jeden přes druhého spěchali, aby jí
blahopřáli a poděkovali za potěšení, které jim prokázala
— když se náhle před ní ocitl i pan Goljadkin.

Pan Goljadkin byl bledý, do krajnosti vzrušený. Zdálo se, že i
on byl vysílen, neboť jedva se hýbal. Na ústech mu hrál
jakýsi úsměv a při tom prosebně vztahoval ruku. Klára
Olsufjevna v překvapení neměla času, aby utrhla ruku a
mašinálně vstala na pozvání pana Goljadkina. Pan Goljadkin
zavrávoral vpřed jednou, podruhé, potom zdvihl nožku, potom
jaksi šoupnul druhou nohou, potom trochu dupnul a pak
klopýtnul... chtěl také tancovat s Klárou Olsufjevnou.

Klára Olsufjevna vykřikla. Všichni přiskočili, aby vysvobodili
její ruku z ruky pana Goljadkina a v okamžiku náš hrdina byl
zatlačen zástupem na dobrých deset kroků daleko. Kolem něho
utvořil se také hlouček. Ozval se pískot a křik dvou stařen,
které pan Goljadkin div neskácel při svém ústupu. Zmatek byl
hrozný; všichni se vyptávali, všichni křičeli, všichni
radili. Hudba umlkla. Náš hrdina se vrtěl ve svém hloučku a
mechanicky, trochu se usmívaje, cosi mumlal pro sebe, jako, proč
prý by ne, a že prý polka, aspoň pokud jemu se zdá, je tanec
nový a velice zajímavý, stvořený na potěšení dám... ale,
když prý je tomu tak, že je srozuměn...

Avšak zdá se, že se nikdo už neptal, je-li pan Goljadkin
srozuměn, nebo ne. Neboť náš hrdina pocítil, jak náhle čísi
ruka padla na jeho ruku, že druhá ruka se trochu opřela o jeho
záda a že ho s jakousi zvláštní péčí obracejí v jistou
stranu. Konečně spozoroval, že jde přímo ke dveřím. Pan
Goljadkin chtěl honem něco říci, něco podniknouti... Ale ne,
už nechtěl nic. Jenom se mechanicky ještě usmíval v odpověd
na to, co se s ním dálo.

Konečně pocítil, že na něho oblékají plášť, že mu
narazili na oči klobouk — potom pocítil, že se nachází v
síni ve tmě a v chladu, a na konec i na schodech. Tu klopýtnul a
zdálo se mu, že padá do propasti; chtěl vykřiknout — a
náhle se ocitnul na dvoře. Svěží vzduch zavanul mu do
obličeje, a on se na chvíli zastavil. A právě v ten okamžik
doletěly k němu zvuky orchestru, jenž spustil na novo. Pan
Goljadkin náhle si vzpomněl na všechno; zdálo se, že všechna
pokleslá síla znova se k němu vrátila. Trhnul sebou s místa,
na němž stál dosud jako přikovaný a střemhlav letěl ven,
někam na vzduch, na svobodu, kam ho oči povedou....

Hlava V.

Na všech petrohradských věžích, které ukazují a bijí
hodiny, odbila zrovna půlnoc, když pan Goljadkin celý zmatený
vyběhl na nábřeží Fontánky nedaleko Izmajlovského mostu,
prchaje od nepřátel, od pronásledování, od krupobití na něho
namířených šnupek, od křiku poplašených stařen, od
vzdychání a zděšení ženštin i od vražedných pohledů
Andreje Filippoviče.

Pan Goljadkin byl ubit, ubit dokonale, v plném slova smyslu a
jestliže si zachoval v tuto minutu schopnost utíkati, stalo se to
pouze jakýmsi zázrakem, ve který na konec ani sám nechtěl
věřiti. Noc byla hrozná, listopadová, mokrá, mlhavá,
deštivá, sněživá, těhotná revmatismem, rýmami, zimnicemi,
bolestmi v krku, horečkami všech možných druhů a způsobů,
jedním slovem všemi dary petrohradského listopadu. Vítr vyl v
pustých ulicích, zdvihaje černou vodu Fontánky výše
železných kruhů, upevněných v nábřeží, a bujně otřásaje
hubenými svítilnami na chodníku, které provázely jeho vytí
tenkým pronikavým skřípotem, což tvořilo nekonečný,
pisklavý, řinčivý koncert, dobře známý každému
petrohradskému obyvateli.

Pršelo a sníh padal zároveň. Prorážené větrem praménky
dešťové vody stříkaly div ne horizontálně jako ze
stříkačky a bodaly a sekaly tvář nešťastného pana
Goljadkina jako tisíce jehel a špendlíků. Uprostřed nočního
ticha, do něhož zalehaly pouze vzdálený hukot kočárů, vytí
větru a skřípání svítilen, tesklívě se ozývalo
šplíchání a zurčení vody, stékající se všech střech,
stříšek nad vchody, žlabů a řims na žulovou dlažbu
chodníku. Ani duše nebylo ni v blízku, ni v dáli, ba zdálo se,
že ani nemůže býti v takovou dobu a za takovéto nepohody.

A tak samotný pan Goljadkin, sám se svou zoufalostí cupal v tu
dobu po chodníku Fontánky svým obvyklým drobným spěšným
krůčkem, chvátaje, aby doběhl co možná brzy do své
Šestilávočné ulice, do svého bytu ve třetím poschodí.

Ačkoli sníh, déšť a vše to, proč nemáme ani jména, když
se rozdovádí vichřice a plískanice pod petrohradským
listopadovým nebem, najednou, jedním rázem učinilo útok na
zničeného neštěstím pana Goljadkina, a nemajíc s ním ani
sebe menšího slitování, nedávalo mu oddechu, pronikalo mu do
kostí, zalepovalo oči, provívalo ho ze všech stran, shánělo
ho s cesty a zbavovalo ho poslední špetky rozvahy: ačkoli se to
všechno jedním rázem vrhlo na pana Goljadkina, jakoby se bylo
schválně spolčilo a smluvilo se všemi nepřátely za tím
účelem, aby mu připravilo povedený den, večer a noc — pan
Goljadkin přes to přese všechno zůstal skoro necitelným ke
všem těm posledním projevům pronásledujícího jej osudu; tak
silně otřáslo a zničilo ho vše to, co se s ním přihodilo
před několika minutami u pana státního rady Berendějeva!

Kdyby nyní nestranný, nezaujatý nějaký pozorovatel pohlédl
mimochodem, ze strany na tesklivý spěch pana Goljadkina, i ten by
okamžitě byl proniknut veškerou strašnou hrůzou jeho nehod a
řekl by zcela jistě, že pan Goljadkin hledí nyní tak, jakoby
se chtěl sám před sebou někde schovat, jako by sám před sebou
chtěl někam uprchnout!

A bylo tomu vskutku tak. Řekneme více: pan Goljadkin nejenom si
přál uprchnouti sám před sebou, nýbrž uplně se zničiti,
nebýti, proměniti se v prach a popel, v tyto minuty nepozoroval
nic kolem sebe, nerozuměl ničemu, co se dálo vůkol něho, a
hleděl tak, jako by pro něho ve skutečnosti nebylo ani
nepříjemnosti této sychravé noci, ani dlouhé cesty, ani
deště, ani sněhu, ani větru, ani vší té ošklivé nepohody.
Jedna kaloše, která se smekla s pravé boty pana Goljadkina,
zůstala v blátě a ve sněhu na chodníku Fontánky a pana
Goljadkina ani nenapadlo, aby se pro ni vrátil, neboť
nespozoroval, že ji ztratil. Byl tak pomaten, že několikrát,
nedbaje ničeho, co se děje kolem, a proniknut úplně dojmem
svého nedávného, strašného pádu, náhle zůstával nehybně
státi jako sloup uprostřed chodníku. V takový okamžik umíral,
mizel. Potom sebou náhle trhnul jako zběsilý, a běžel,
běžel, neohlédaje se, jakoby prchal před pronásledovníky,
před jakousi ještě hroznější nehodou...

Opravdu, jeho postavení bylo hrozné!

Konečně, pozbyv sil, pan Goljadkin stanul, opřel se o
nábřežní zábradlí jako člověk, kterému se náhle spustila
z nosu krev a upřeně začal pohlížeti na kalnou, černou vodu
Fontánky. Není známo, mnoholi času strávil tímto
zaměstnáním. Jen tolik je známo, že v tu minutu zoufalost pana
Goljadkina dostoupila takového stupně, že tak byl duševně
rozdrásán, tak byl zmučen, tak seslábl a pozbyl beztoho už
nepatrných zbytků své duchapřítomnosti, že zapomněl na
všechno, i na Izmajlovský most, i na Šestilávočnou ulici i na
svou přítomnost...

A co také? Vždyť jemu bylo všechno jedno, věc je vykonána,
skončena, rozhodnutí potvrzeno a podepsáno; co tedy?...

Náhle... náhle se otřásl celým tělem a nevolky uskočil dva
kroky stranou. S nevysvětlitelným nepokojem počal se ohlížeti
kolem sebe; ale nikdo tu nebyl, nic zvláštního se nepřihodilo,
— ale přece... přece se mu zdálo, že nyní, právě v tento
okamžik někdo stál zde u něho, zrovna vedle něho a také se
opíral o nábřežní zábradlí, a — divná věc! — mluvil
něco, cosi mu řekl na rychlo, úsečně, ne zcela srozumitelně,
ale něco takového, co mu bylo blízké, co se ho týkalo.

„Či se mně to jen zdálo?" pravil pan Goljadkin, znova se
ohlížeje vůkol sebe. „A kde to vlastně stojím?... Ech, ech!"
dodal, pokývav hlavou a při tom s nepokojným, tesklivým
pocitem, ano se strachem počal upírati oči v kalnou, mokrou
dáli, napínaje ze všech sil svůj zrak a všemi silami se snaže
proniknouti krátkozrakým pohledem svým mokré prostředí, jež
se rozprostíralo před ním. Ale nebylo tam nic nového, nic
zvláštního nepadlo do oka panu Goljadkinu.

Zdálo se, že všechno bylo v pořádku, jak se sluší a patří,
to jest sníh se sypal ještě hustěji, hruběji a silněji; ve
vzdálenosti dvaceti kroků nebylo vidět praničeho; svítilny
skřípaly ještě pronikavěji než dříve, a vítr — zdálo se
— ještě plačtivěji, ještě žalostněji táhl svou tesklivou
píseň, jako neodbytný žebrák, jenž chce vyprositi měděný
groš na kus chleba.

„Ech, ech! Co jen se to děje se mnou?" opětoval si pan
Goljadkin, vydav se znova na cestu a stále se při tom ohlížeje.
V tu dobu jakýsi nový pocit ozval se v celé bytosti pana
Goljadkina, jako by tesklivost a zase jako by strach... Zimničný
záchvěv proběhl jeho žilami. Okamžik ten byl nesnesitelně
nepříjemný!

„Vždyť to nic není," pravil sám k sobě, aby si dodal mysli;
„nic to není; možná, že to pranic neznamená, ani cti to
nepošpiní. Snad to tak bylo třeba," pokračoval, sám
nechápaje, co mluví. „Snad se to všechno svým časem obrátí
k lepšímu, nebude nač si stýskat a pravda vyjde na jevo."

Mluvě takovým způsobem a slovy sobě ulevuje pan Goljadkin sebou
otřásl, shodil se sebe sněhové vločky, jež mu pokryly hustou
vrstvou klobouk, límec, plášť, nákrčník, boty a všechno;
— avšak podivného pocitu, podivné neurčité tesklivosti své
nemohl se zbaviti, ji nemohl se sebe setřásti. Kdesi daleko
ozvala se dělová rána.

„Nu, počasí!" pomyslil si náš hrdina; „snad nebude
povodeň? Střílejí z děla, voda se patrně zdvihla příliš
vysoko."

Sotva že však dořekl, či vlastně pomyslil si ta slova, pan
Goljadkin spatřil před sebou člověka, jenž mu šel vstříc a
jenž patrně také, jako on někde se opozdil. Zdálo by se, že
je to věc nepatrná, nahodilá; ale, neznámo proč, pan Goljadkin
se zarazil, ba i strach na něho padl. Ne, že by se bál
špatného člověka, ale tak, možná... „Kdož ví, kdo je ten
opozdilý člověk," mihnulo se hlavou pana Goljadkina; „může
být, že právě on snad je tu nejdůležitější, že nejde jen
náhodou, že má určitý cíl, že křižuje mou cestu, mne se
dotýká."

Ostatně dosti možná, že myšlénky pana Goljadkina nebyly
právě takové, nýbrž že jen pocítil okamžitě cosi
podobného a velice nepříjemného. Nebylo však času dlouho
přemýšleti a pociťovati. Příchozí byl už na dva kroky od
pana Goljadkina. Pan Goljadkin ze zvyku si pospíšil vzíti na
sebe zvláštní tvářnost, kterou vyjadřoval, že on, pan
Goljadkin, jde svou cestou, že mu do nikoho nic není, že cesta
je pro všechny dosti široká a že on, Goljadkin, nikomu
nepřekáží.

Náhle však se zarazil, jakoby přimražený, jakoby bleskem
poražený a potom se rychle obrátil nazpět za mimojdoucím,
jedva že tento ho minul; obrátil se s takovým vzezřením,
jakoby bylo něco ze zadu do něho strčilo, jako by byl vítr
obrátil jeho větrnou korouhvičku. Mimojdoucí rychle mizel v
sněhové metelici. Také chvátal, byl taktéž, jako pan
Goljadkin, odět a zahalen od hlavy do paty, a taktéž, jako on,
cupal drobnými, rychlými krůčky po chodníku Fontánky, trochu
při tom poklusávaje.

„Co, co je to?" šeptal pan Goljadkin, nedůvěřivě se
usmívaje, při tom však se otřásl celým tělem. Mráz mu
přeběhl po zádech.

Zatím mimojdoucí zmizel úplně, už nebylo slyšeti ani jeho
kroků a pan Goljadkin pořád ještě stál a hleděl za ním.
Nicméně i on se konečně vzpamatoval.

„Nu, co to vlastně je," pomyslil si rozmrzele; „co pak jsem
opravdu pozbyl rozumu?" Při tom se obrátil a šel dále svou
cestou, čím dál tím víc urychluje kroky a snaže se raději o
ničem nepřemýšleti. Zavřel za tím účelem dokonce i oči.
Náhle ve skučícím větru a hluku nepohody doletěl k jeho
sluchu opětně zvuk něčích, velice už blízkých kroků.
Škubnul sebou a otevřel oči.

Před ním ve vzdálenosti asi dvaceti kroků černal se opět
jakýsi rychle k němu se blížící člověk, člověk tento
chvátal, šel drobnými, rychlými kroky; mezera se bystře
zmenšovala. Pan Goljadkin mohl si už dobře prohlédnouti svého
nového, opozdivšího se soudruha — prohlédl si ho a vzkřikl
překvapením a hrůzou; nohy pod ním klesly. Byl to týž, jemu
známý chodec, kterého před deseti minutami viděl kráčeti
mimo sebe, a který se zcela neočekávaně nyní opět před ním
objevil.

Ale nejen že tento div překvapil pana Goljadkina — a překvapen
byl pan Goljadkin tak, že se zastavil, vzkřiknul a chtěl cosi
promluvit; nýbrž pustil se dokonce i za neznámým a zavolal na
něho, aby jej tím rychleji zastavil. Neznámý skutečně se
zastavil — tak asi deset kroků od pana Goljadkina a sice tak,
že světlo z blízké svítilny padalo na celou jeho postavu,
zastavil se, obrátil se k panu Goljadkinu a s netrpělivě mrzutou
tváří čekal, co mu řekne.

„Odpusťte, snad jsem se zmýlil," vykoktal třesoucím se hlasem
náš hrdina. Neznámý se mlčky a mrzutě obrátil a rychle šel
dále svou cestou, jakoby chvátal, aby nahradil dvě sekundy,
ztracené s panem Goljadkinem.

Co pak se týče pana Goljadkina, v tom se rozechvěly všechny
žilky, kolena se mu podehnula, oslábla, tak že zastenal a
přisedl na kamenný sloupek u chodníku. A bylo skutečně od
čeho přijíti v takový úžas. Hlavní věc je ta, že onen
neznámý zdál se mu nyní najednou jaksi známým. To by ostatně
nebylo nic. Ale on poznal, skoro úplně poznal nyní tohoto
člověka. Často ho vídal, tohoto člověka, kdysi ho vídal, ba
ještě nedávno, ale kde? Snad ne včera? Avšak ani to nebyla
hlavní věc, že pan Goljadkin ho vídal často; vždyť
zvláštního v tom člověku nebylo skoro pranic a na první
pohled nebudil rozhodně v nikom zvláštní pozornosti tento
člověk. Byl to člověk, jako všichni, slušný, rozumí se,
jako všichni slušní lidé, a měl snad lecjaké, možná že i
dosti význačné přednosti — slovem byl to člověk úplně
svůj. Pan Goljadkin nechoval ani nenávisti, ani nepřátelství,
ba ani sebe lehčí nepřízně k tomuto člověku; spíše naopak,
zdálo by se. Přece však (a v této okolnosti spočívala právě
hlavní síla) přece však za všechny poklady světa nepřál by
si setkati se s ním, a zejména setkati se tak, jako nyní na
příklad.

Řekneme ještě více: pan Goljadkin znal úplně tohoto
člověka; věděl dokonce, jak ho i zovou, jaké jest příjmení
tohoto člověka, a přece by se za nic, za nijaké poklady světa
neodhodlal nazvati ho, nepřiznal by se, že ví, že se jmenuje
takto, tak že mu říkají po otci a takové že jest jeho
příjmení.

Jak dlouho trvalo překvapení pana Goljadkina a jak dlouho
proseděl na chodníkovém sloupku, nemohu říci; náhle však,
vzpamatovav se trochu, vstal a dal se do běhu, co měl síly,
neohlížeje se; ztrácel dech, dvakráte klopýtnul, div neupadl a
při té příležitosti osiřela i druhá bota pana Goljadkina,
kterou také opustila kaloše. Konečně pan Goljadkin zvolnil
trochu krok, aby nabral dechu, ve spěchu ohlédl vůkol a uviděl,
že, ani toho nepozoruje, proběhl celou svou cestu po Fontánce,
přešel Anničkův most, minul část Něvského prospektu a nyní
stojí na úhlu Litějné ulice.

Pan Goljadkin zahnul do Litějné.

Stav jeho v ten okamžik podobal se stavu člověka, stojícího
nad strašným srázem, když půda se pod ním trhá, už se
láme, už se pohnula, vzala převahu, padá, táhne jej s sebou do
propasti, a nešťastník po celou tu dobu nemá síly ani pevného
ducha, aby uskočil nazpět, aby odtrhl své oči od zející
propasti. Ta propast ho táhne k sobě a on zkočí konečně do
ní sám, aby tím uspíšil okamžik své shouby.

Pan Goljadkin věděl, cítil a byl úplně přesvědčen, že se
mu cestou přihodí něco nedobrého, že se strhne nad ním
ještě nějaká nepříjemnost, že se, na příklad, setká
ještě jednou se svým neznámým; ale — divná věc — on si
skoro přál tohoto setkání, pokládal je za nevyhnutelné a
prosil jedině, aby se to všechno odbylo co nejrychleji, aby se
stav jeho vysvětlil jakýmkoliv způsobem, ale rychle.

Mezi tím však stále běžel a běžel, jakoby jím hýbala
jakási postranní síla; neboť v celé bytosti své cítil
jakési oslabení a oněmění; přemýšleti nemohl o ničem,
ačkoliv jeho pomysly se chytaly všeho, jako trní. Jakýsi
zbloudilý psíček, celý mokrý a zkřehlý, přichytil se pana
Goljadkina a také běžel vedle něho, jakoby měl na spěch,
stáhnuv ohon a uši a chvílemi plaše a se strany na něho
pohlížeje.

Jakási vzdálená, dávno už zapomenutá myšlénka —
vzpomínka o jakési dávné příhodě — přišla mu nyní do
hlavy, bušila jakoby kladívkem v jeho hlavě, nedávala mu
pokoje, neodstupovala od něho.

„Eh, ten ošklivý psík!" šeptal pan Goljadkin, sám sebe
nechápaje.

Konečně spatřil svého neznámého na rohu Italianské ulice.
Jen že neznámý nešel mu nyní vstříc, nýbrž bral se týmž
směrem jako on, a také běžel několik kroků před ním. Došli
konečně do ulice Šestilávočné. Panu Goljadkinu zkrátil se
dech. Neznámý stanul zrovna před tím domem, ve kterém bydlil
pan Goljadkin. Ozval se zvuk zvonku a skoro současně zaskřipla
závora. Dvířka se otevřela, neznámý se sehnul, mihnul se a
zmizel. Skoro v týž okamžik přiběhl i pan Goljadkin a jako
střela vletěl pod vrata. Neposlouchaje bručícího podomka a
jedva dechu popadaje vběhl na dvůr a hned uviděl svého
zajímavého souputníka, jenž byl minutku na rozpacích. Ale tu
se již neznámý pustil po těch schodech, které vedly k bytu
pana Goljadkina. Pan Goljadkin vrhl se za ním. Schodiště bylo
tmavé, vlhké a špinavé. Na všech odpočívadlech bylo
nastaveno množství všelikého haraburdí, patřícího
nájemníkům, tak že cizí neobeznalý člověk, jenž přišel
náhodou na tyto schody za tmavé doby, byl nucen lézti po nich
dobré půl hodiny, jsa v nebezpečí, že si tu poláme nohy a
proklínaje spolu se schodištěm i své známé, kteří se
ubytovali tak nepohodlně.

Ale souputník pana Goljadkina jakoby tu byl obeznalý, jako
domácí; běžel po schodech lehce, bez obtíží s úplnou
znalostí místností. Pan Goljadkin už mu byl v patách; podelek
pláště neznámého člověka udeřil ho dokonce dvakrát nebo
třikrát po nose. Srdce mu trnulo v prsou. Tajemný člověk
zastavil se zrovna naproti dveřím obydlí pana Goljadkina,
klepnul do nich a (což by jindy pana Goljadkina naplnilo údivem)
Petruška, zrovna jakoby byl čekal a ani spat nešel, ihned
otevřel dvéře a kráčel za vcházejícím člověkem se
svíčkou v ruce.

Celý bez sebe vběhl do svého obydlí hrdina naší povídky.
Nesňav pláště a klobouku přešel síňku a jako hromem
omráčený stanul na prahu svého pokoje. Všechny předtuchy pana
Goljadkina splnily se úplně. Vše, čeho se obával a co
předvídal, stalo se zjevným skutkem. Dech se mu zarazil, hlava
se zakroužila. Neznámý seděl před ním také v plášti a v
klobouce na jeho vlastní posteli trochu se usmívaje a
přimhouřiv maličko oči, přátelsky mu kynul hlavou.

Pan Goljadkin chtěl vykřiknout, ale nemohl, chtěl protestovat
nějakým způsobem, ale nedostávalo se mu sil.

Vlasy mu vstaly na hlavě, a hrůzou zbaven smyslů sklesl na
sedadlo.

Však bylo také proč. Pan Goljadkin poznal úplně svého
nočního druha. Noční druh jeho nebyl nikdo jiný, než on sám
— sám pan Goljadkin, druhý pan Goljadkin, ale dokonale takový,
jako on sám: slovem jeho dvojník v plném slova
smyslu...————----—

Hlava VI.

Druhého dne zrovna v osm hodin pan Goljadkin procitl na své
posteli. Ihned všechny neobyčejné věci včerejšího dne a
celá k víře nepodobná, podivná noc s nemožnými skoro
příhodami představily se jedním rázem, najednou jeho
obrazivosti a paměti. Taková krutá, pekelná zlomyslnost jeho
nepřátel a zejména poslední důkaz oné zlomysnosti zmrazily
srdce pana Goljadkina.

Ale zároveň vše to bylo tak divné, nepochopitelné, divoké a
zdálo se tak nemožným, že opravdu bylo těžko víru dáti
všem těm příhodám. Pan Goljadkin byl by ochoten uznati to
všechno za nesplnitelný horečný sen, za okamžité poblouzení
fantasie, za zatmění mysli, kdyby na své štěstí nebyl věděl
z hořké životní zkušenosti, kam může časem člověka
dovésti zlomyslnost, kam může časem dojíti krutost
nepřítele, mstícího se za čest a ctižádost. Mimo to
zemdlelé údy pana Goljadkina, brnící hlava, bolesti v pasu a
silná rýma mocně dosvědčovaly a hájily veškeru
pravděpodobnost včerejší noční procházky a z části i
všeho ostatního, co se přihodilo za oné procházky.

Ostatně pan Goljadkin už dávno věděl, že tam u nich se cosi
připravuje, že tam mají kohosi druhého. Co tedy nyní? Dobře
si všechno rozmysliv pan Goljadkin se rozhodl, že bude mlčet,
pokoří se a v této věci nebude prozatím protestovat.

„Možná, že to bylo jen tak, chtěli mně nahnati strachu; až
uvidí, že já nic, že neprotestuju a úplně se pokořuju, s
pokorou vše snáším, vzdají se, sami se vzdají, sami první
ustoupí."

Takové tedy myšlénky byly ve hlavě pana Goljadkina, když
protahuje se na své posteli a rovnaje své ztrmácené údy
čekal, až se podle zvyku objeví v jeho pokoji Petruška. Čekal
už asi čtvrt hodiny; slyšel, jak se lenoch Petruška za
přehrádkou obíral se samovarem, ale nikterak se nemohl
odhodlati, aby na něho zavolal. Řekneme ještě více: pan
Goljadkin se vlastně trochu bál té chvíle, až se nyní setká
s Petruškou tváří v tvář.

„Vždyť Bůh ví," myslil si, „vždyť Bůh ví, jak nyní
pohlíží na celou tu věc ten darebák. On tam sice mlčí, v
hlavě má své myšlénky."

Konečně dvéře skřípnuly a objevil se Petruška s podnosem v
rukou. Pan Goljadkin plaše na něho vzhlédl se strany, čekaje s
netrpělivostí, co bude, čekaje, neřekne-li snad něco vzhledem
k známé okolnosti. Ale Petruška neřekl nic, naopak byl jaksi
nemluvnější, přísnější a zlostnější, než obyčejně, a
pohlížel na všechno zespod obrví.

Vůbec bylo patrno, že jest čímsi krajně nespokojen. Nepohlédl
ani jednou na svého pána, což mimochodem řečeno trochu bodnulo
pana Goljadkina. Postavil na stůl všechno, přinesl s sebou,
obrátil se a odešel mlčky za svou přehrádku.

„Ví, ví, všechno ví, ničema!" bručel pan Goljadkin, sedaje
k čaji. Nicméně náš hrdina nepoptal se na nic svého sluhy,
ačkoli Petruška několikrát potom přicházel do pokoje z
různých příčin.

Pan Goljadkin byl v neobyčejně vzrušeném stavu duševním. Bál
se také jíti do úřadu. Měl mocnou předtuchu, že vlastně tam
bude něco takového, co nemá být. „Což když tam přijdu,"
myslil si, „a narazím tam na něco. Nebude lépe, abych měl
strpení? Nebude lépe, abych nyní sečkal? Ač tam dělají, co
chtějí a já bych tu dnes počkal, sebral bych své síly,
zotavil bych se, rozmyslil bych si lépe celou tu záležitost, pak
bych vyčkal příhodného okamžiku, přišel bych znenadání,
jako když se sníh na hlavu snese a sám bych se tvářil, jakoby
nic."

Rozmýšleje takto, pan Goljadkin kouřil dýmku za dýmkou; čas
letěl; bylo už skoro půl desáté.

„Vždyť je už půl desáté," pomyslil si pan Goljadkin? „do
úřadu jest už pozdě. A mimo to nejsem zdráv, rozumí se,
nejsem zdráv; kdož může popírati, že nejsem zdráv? Co tedy?
Pošlou-li se přesvědčit, ať si přijde vykonavatel; ale co
mně vlastně schází? Záda mě bolí, kašel, rýma. Skutečně,
vždyť nemohu jíti, nijak nemohu za takové nepohody; mohl bych
se rozstonat a potom snad i umřít; panuje taková úmrtnost
nyní... Takovými úvahami pan Goljadkin upokojil úplně své
svědomí a hned napřed se ospravedlnil sám před sebou pro ten
případ, až dostane domluvu, kterou čekal od Andreje
Filippoviče pro nedbalost v úřadě. Vůbec za všech podobných
okolností náš hrdina velice rád se ospravedlňoval sám před
sebou různými nevývratnými důvody a uspokojoval takým
způsobem úplně své svědomí.

Uspokojiv tedy úplně své svědomí, chopil se dýmky, nacpal ji
a sotva že ji počal řádně rozkuřovati, rychle se vzchopil s
pohovky, dýmku odhodil, na spěch se umyl, oholil se, učesal,
oblekl na sebe úřadní frak a vše ostatní, vzal s sebou
nějaká akta a letěl do úřadu.

Do své kanceláře pan Goljadkin vstoupil plaše, s bojácným
očekáváním čehosi nedobrého — s očekáváním sice
neuvědomělým, neurčitým, ale zároveň nepříjemným;
ostýchavě sedl na své obvyklé místo vedle vrchního kancelisty
Antona Antonoviče Sětočkina. Na nic nepohlížeje a nedávaje se
vytrhovati vnikl ihned v obsah papírů, ležících před ním.
Rozhodl se a dal si slovo, že se bude varovati všeho
vyzývavého, všeho toho, čím by si mohl zadati, jako na
příklad neskromných dotazů, žertů s jakékoli strany a
neslušných narážek, týkajících se všelikých okolností
včerejšího večera; ba rozhodl se, že se vzdá pro tentokrát
všech obvyklých uctivostí se svými soudruhy, totiž otázek o
zdraví a pod.

Avšak jest patrno, že zachovati se takovým způsobem bylo
nelehko, ba nemožno. Nepokoj a nevědomost věcí, jež se ho
blízko dotýkaly, vždycky ho trápívaly více, než to, čím se
ho dotýkaly. To bylo příčinou, že přes to, že si dal slovo
nevšímati si ničeho, ať se děje cokoliv a varovati se všeho,
ať si je to cokoliv, pan Goljadkin chvílemi potaji ztichounka
zdvihal hlavu a kradmo se rozhlížel kolem sebe na pravo, na levo,
pozoroval tváře svých soudruhů a hleděl z nich vypátrati,
nestalo-li se něco nového a zvláštního, co by se ho týkalo a
co se před ním tají s nějakým nešlechetným úmyslem.
Předpokládal totiž, že všechny včerejší okolnosti musí
býti nezbytně v jakémsi spojení s tím, co ho nyní
obkličovalo. Konečně ve své stísněnosti počal si přáti,
aby se to všechno rozřešilo, ať si už jakkoliv, ale co možná
brzy; ať si třebas nějakým neštěstím — vše jedno! V tom
už osud popadl pana Goljadkina: ještě ani nedomyslil své
přání a pochybnosti jeho najednou se rozřešily, ovšem velice
podivným a zcela neočekávaným způsobem.

Z nenadání skřípnuly dvéře z druhého pokoje tichounce a
ostýchavě, jako by tím prozrazovaly, že přicházející osoba
jest velice nepatrná, a jakási postava, panu Goljadkinu ostatně
velmi dobře známá, ostýchavě přistoupila právě k tomu
stolu, u kterého se nalézal náš hrdina. Hrdina náš nezdvihl
hlavy — ne; popatřil na onu osobu jen kradmo, jen malinkým
pohledem, ale už tím poznal všechno, pochopil všechno do
nejmenších podrobností. Zahořel studem a schýlil k aktům svou
nešťastnou hlavu za týmž účelem, za kterým pštros,
pronásledovaný lovcem, schovává svou hlavu v horkém písku.

Nový příchozí poklonil se Andreji Filippoviči a hned na to
ozval se napjatě laskavý hlas, takový hlas, jakým mluví
přednostové ve všech úřadech s nově přibylými
podřízenými.

„Sedněte si tuhle," pravil Andrej Filippovič, ukazuje
nováčkovi na stůl Antona Antonoviče, „tady, naproti panu
Goljadkinu, a práci dostanete hned."

Andrej Filippovič zakončil tím, že udělal nově přibylému
kvapný posuněk, znamenající zdvořilé napomenutí a potom se
bez prodlení zahloubal do obsahu různých listin, kterých před
ním ležela celá kůpa.

Pan Goljadkin zdvihl konečně oči, a jestliže nepadl do mdlob,
stalo se to jedině proto, že už předem všecko tušil, že už
předem byl o všem zpraven, uhodnuv v duchu, kdo jest nový
příchozí. První pohyb pana Goljadkina záležel v tom, že se
rychle rozhlédl vůkol sebe — nešeptají-li si někde,
nevysype-li se odněkud nějaký kancelářský vtip o této věci,
nezkřivila-li se něčí tvář překvapením, nespadl-li
konečně někdo pod stůl leknutím. Ale k největšímu svému
podivení pan Goljadkin nevypátral na nikom pranic podobného.
Chování pánů soudruhů a spoluúřadníků pana Goljadkina ho
překvapilo. Zdálo se mu, že se to příčí zdravému smyslu.
Pan Goljadkin se až lekl tohoto neobyčejného mlčení.
Skutečnost mluvila za sebe; věc byla podivná, nápadná,
divoká. Nebylo možno, aby sebou nikdo nehnul.

Vše to, rozumí se, jenom se mihnulo v hlavě pana Goljadkina.
Sám on jakoby hořel na slabém ohni A nebylo se čemu divit. Ten,
kdo seděl nyní naproti panu Goljadkinu, byl úžas pana
Goljadkina, byl stud pana Goljadkina, byl to včerejší přízrak
pana Goljadkina, slovem byl to sám pan Goljadkin — ne ten pan
Goljadkin, který seděl nyní na židli s otevřenými ústy a se
zkamenělým perem v ruce; ne ten, který zastával úřad
příručího pana kancelisty; ne ten, který se rád ztratil a
zmizel v zástupu; ne ten, jehož chůze jasně vyjadřovala:
„Nedotýkejte se mne, já se vás také nedotknu," aneb:
„Nedotýkejte se mne, vždyť já se vás také nedotýkám;" —
ne, to byl jiný pan Goljadkin, docela jiný, ale zároveň úplně
podobný k prvému, téže postavy, téhož složení těla,
taktéž oblečený, s takovoutéž lysinou — slovem nic, pranic
nescházelo k úplné totožnosti, tak že kdyby je vzali a
postavili vedle sebe, nikdo by nemohl rozhodnouti, kdo je pravý
Goljadkin a kdo falešný, kdo starý a kdo nový, kdo je originál
a kdo je kopie.

Nás hrdina, je li možno takové porovnání, nacházel se nyní v
postavení člověka, jímž se baví nějaký čtverak tím, že
ze žertu obrací na něho kradmo sluneční paprsky skleněnou
čočkou.

„Co je to, sen či co?" pomyslil si; „je to skutečnost či
pokračování včerejšího? Jak to? Jakým právem se to děje?
Kdo dovolil takového úřadníka, kdo dal na to právo? Spím
snad, sním?"

Pan Goljadkin se pokusil štípnouti se, ano chtěl štípnouti i
někoho jiného... Ne, není to sen, to je jisté. Pan Goljadkin
cítil, že se pot s něho řine potůčky, že se s ním děje
cosi neobyčejného a dosud nevídaného, a proto, aby neštěstí
bylo úplné, i neslušného, neboť pan Goljadkin chápal a
cítil, jaká to pro něho nevýhoda, býti v takové paskvilné
věci prvním příkladem.

Na konec zmocnila se ho až i pochybnost o svém vlastním bytí a
ačkoli byl už předem na vše připraven a sám si přál, aby se
jeho pochybnosti rozřešily ať si jakýmkoliv už způsobem,
přece sama podstata okolností stála za tu neočekávanost.
Stísněnost ho škrtila a mučila. Chvílemi pozbýval úplně
smyslů a paměti. Vzpamatovav se po takovém okamžiku, pozoroval,
že mašinálně, nevědomky jezdí perem po papíře.
Nedůvěřuje sobě, počal prohlížeti vše, co napsal a ničemu
nerozuměl.

Konečně druhý pan Goljadkin, jenž seděl dosud tiše a
pracoval, vstal a zmizel ve dveřích druhého oddělení za
jakousi příčinou. Pan Goljadkin se ohlédl — nic, všude
ticho; bylo slyšeti jen skřípání per, šustění
převraceného papíru a hovor v koutech, vzdálenějších od
sedadla Andreje Filippoviče. Pan Goljadkin vzhlédl na Antona
Antonoviče, a poněvadž bezpochyby tvář našeho hrdiny úplně
vyjadřovala jeho nynější duševní stav a harmonovala s ním,
následkem čehož byla v některém vzhledě vysoce pozoruhodna,
proto dobrý Anton Antonovič odložil pero stranou a s jakýmsi
neobyčejným účastenstvím optal se pana Goljadkina, je-li
zdráv.

„Já jsem, Antone Antonoviči, chvála Bohu, zdráv," odpověděl
pan Goljadkin, zajíkaje se; „úplně zdráv, Antone Antonoviči;
teď to ujde, Antone Antonoviči," dodal nerozhodně, nemaje
ještě plnou důvěru k často jmenovanému Antonu Antonoviči.

„Ah! A mně se zdálo, že jste churav; ostatně nebylo by divu,
kdyby se vám něco přihodilo! Zvláště nyní, když panují
pořád takové nemoci. Víte..."

„Ano, Antone Antonoviči, vím, že panují takové nemoci... Ale
já jsem vlastně, Antone Antonoviči," pokračoval pan Goljadkin,
upjatě pohlížeje na Antona Antonoviče, „já... vidíte,
Antone Antonoviči, já vlastně ani nevím, jak bych vám, to
jest, chci říci, s kterého konce bych měl začít, Antone
Antonoviči..."

„Co? Já vám... vidíte, abych se přiznal, já vám
neporozuměl zcela dobře; poslechněte, vysvětlete mně
podrobněji, co vám vadí, že se nemůžete náležitě
vyjádřit," namítl Anton Antonovič, jenž sám byl také v
rozpacích, vida, že panu Goljadkinu vytryskly až i slzy z očí.

„Já opravdu... Tady, Antone Antonoviči... tady je úřadník,
Antone Antonoviči..."

„Nu! Já dosud nechápu."

„Chci říci, Antone Antonoviči, že je tu nově nastupující
úřadník."

„Ano, jest; má stejné příjmení, jako vy."

„Jak?" vzkřikl pan Goljadkin.

„Povídám, že má stejné příjmení, jako vy; taky Goljadkin.
Není váš bratr?"

„Ne, Antone Antonoviči, já..."

„Hm! Tak vidíme; a mně se zdálo, že bude asi blízký váš
příbuzný. Víte, jest mezi vámi taková, abych řekl jaksi
rodinná podobnost."

Pan Goljadkin zkameněl překvapením a na některou dobu nebyl
schopen slova. Tak lehkomyslně mluviti o věci tak podivné, tak
nevídané, o věci opravdu vzácné, o věci, která by vzrušila
sebe méně zaujatého pozorovatele a mluvit o rodinné podobnosti,
když je všechno jasno jako v zrcadle!

„Hleďte, co bych vám poradil, Jakube Petroviči," pokračoval
Anton Antonovič. „Zajděte k lékaři a poraďte se s ním.
Hleďte, vy vyhlížíte docela chorobně. Zvláště vaše oči...
víte, mají takový zvláštní výraz..."

„Ne, Antone Antonoviči, jsem vám ovšem povděčen... to jest,
rád bych se vás optal, co ten úřadník?" „Nu?"

„Totiž, nespozoroval-li jste, Antone Antonoviči, něčeho
zvláštního na něm... něčeho příliš výrazného?" „Kterak
to?"

„Totiž já chci říci, Antone Antonoviči, takové nápadné
podobnosti k někomu, na příklad ke mně. Zmínil jste se
právě, Antone Antonoviči, o rodinné podobnosti; tak mimochodem
jste se o tom zmínil... Víte, bývají někdy blíženci,
podobní sobě jako dvě kapky vody, tak že jich ani nelze
rozeznati. A právě na to bych se rád zeptal."

„Opravdu," pravil Anton Antonovič, trochu se zadumav a jakoby
byl nyní překvapen takovou okolností. „Opravdu! Máte pravdu;
podobnost skutečně nápadná a vy jste se správně vyjádřil.
Opravdu možno pokládati jednoho za druhého," pokračoval, víc a
více otevíraje oči. „A víte li, Jakube Petroviči, je to až
podivuhodná podobnost, fantastická, jak se někdy říká, totiž
zrovna jako byste to byl vy... Spozoroval jste, Jakube Petroviči?
Já sám jsem vás chtěl požádat za vysvětlení, ale přiznám
se, z počátku jsem té věci nevěnoval náležité pozornosti.
Div, skutečný div! A poslechněte, Jakube Petroviči, vždyť vy
nejste zdejší rodák?"

„Nejsem."

„A on také není zdejší. Snad jste oba z jedné krajiny. Smím
se ptát, kde se vaše paní maminka nejvíce zdržovala?"

„Pravil jste... pravil jste, Antone Antonoviči, že on není
zdejší?"

„Ano, není ze zdejší krajiny. Ale, hleďme, to je opravdu
podivné!" pokračoval povídavý Anton Antonovič, jemuž
působilo opravdovou radost, mohl-li se o něčem rozpovídati.
„To může skutečně upoutat zvědavost. A vidíte, člověk jde
tak často mimo něho, zavadí o něho, strčí do něho a nic
nepozoruje. Ostatně, z toho si nic nedělejte. Bývá to. To je,
víte... něco podobného, poslyšte, přihodilo se také mé tetě
s matčiny strany; ona také před svou smrtí viděla sebe
dvojnásobně..."

„Ne, já... odpusťte, že vás vytrhuju, Antone Antonoviči, —
já bych, Antone Antonoviči, rád zvěděl, co je to za
úřadníka, totiž jaké má zde postavení?"

„Ach je tu na místě nebožtíka Semena Ivánoviče, na
uprázdněné místo se dostal. Místo se uprázdnilo a obsadili
je. Ubožák nebožtík Semen Ivánovič; vždyť prý tři děti
zanechal, jedno menší než druhé. Vdova padla k nohám jeho
excellence. Ostatně, povídá se, že tají: má prý penízky,
ale tají je..."

„Ne, Antone Antonoviči, já chtěl... mám totiž na mysli
pořád tu okolnost..."

„Kterou? Ach ano! Ale proč pak vás to tak zajímá? Povídám
vám: nic si z toho nedělejte. To jen tak na čas. Co na tom? Vy
jste svůj člověk; to už tak sám Pán Bůh zařídil, byla to
Jeho vůle, a reptati na to bylo by hříšno. V tom je patrna Jeho
moudrost. A vy, Jakube Petroviči, nejste v tom, na kolik já
rozumím, ničím vinen. Málo-li je divů na světě! Matka
příroda je štědrá; vás za to nikdo nepovede k odpovědnosti,
vy za to odpovídat nebudete. Vidíte, na příklad, když už tak
mluvíme, slyšel jste, doufám, jak ta — kterak jim tento, ano
siamská dvojčata, jak srostla dohromady zády, a tak i žijí,
jedí a spí pohromadě. A veliké peníze prý vyberou."

„Dovolte, Antone Antonoviči..."

„Rozumím vám, rozumím! Ano! Nu, tak co? Nic. Pravím vám, jak
tomu sám rozumím, že si z toho nepotřebujete dělat pranic. Nu
co? On je úřadník jako úřadník; zdá se, že je dělný
člověk. Říkal, že je Goljadkin, že není ze zdejšího
místa, povídá, že je títulární rada. Osobně se domluvil s
jeho excellencí."

„A co jeho excellence?"

„Nic. Povídá se, že vysvětlil všechno dostatečně, důvody
předložil. Povídal prý, že tak a tak, vaše excellence, nemám
prostředků a rád bych sloužil, zejména bych si pokládal za
čest, sloužiti pod vaším náčelnictvím... nu, a všechno
ostatní, jak se sluší a patří. Vůbec obratně všecko
vyjádřil. Chytrý člověk, myslím. Rozumí se, přišel s
odporučením; vždyť jinak by to nešlo..."

„Od koho pak? Totiž, chci říci, kdo tu vpletl svou ruku do
této špinavé věci?"

„Ano. Krásné prý odporučení. Jeho excellence prý se smál s
Andrejem Filippovičem."

„S Andrejem Filippovičem se smál?"

„Ano; usmál prý se takhle a řekl, že je dobře, že tedy
třebas, a že se své strany nemá nic proti tomu, jen aby věrně
sloužil..."

„Nu a dále? Vy mne oživujete, Antone Antonoviči; prosím vás,
co dále..."

„Dovolte, já vám opět nerozumím... Nu, ano; nu a víc nic;
není v tom pranic zvláštního; povídám vám, nic si z toho
nedělejte a marně byste v tom vyhledával něco zvláštního..."

„Ne; já bych se vás rád optal, Antone Antonoviči, zdali jeho
excellence nedodal čeho... na příklad, co se mne týče?"

„Kterak to? Ach ano! Ne, pranic; můžete být docela klidný.
Víte, je to ovšem, rozumí se, okolnost dosti nápadná a z
počátku... Ale já na příklad z počátku jsem skoro pranic
nepozoroval. Ani nevím, opravdu, proč jsem nic nespozoroval do
té doby, dokud jste mně nepřipomněl. Ale ostatně můžete být
úplně pokojný. Nic zvláštního, pranic neřekl," dodal
dobráček Anton Antonovič, vstávaje se sedadla.

„Tak já tedy, Antone Antonoviči..."

„Ach odpusťte mně, prosím vás. Rozpovídal jsem se o
zbytečnostech a tuhle mám důležitou věc a k tomu spěšnou.
Musím se tamhle pozeptat."

„Antone Antonoviči!" ozval se uctivě zovoucí hlas Andreje
Filippoviče; „jeho excellence se ptal na vás."

„Hned, hned, Andreji Filippoviči, hned jdu." A Anton Antonovič,
sebral do ruky hrst listin, letěl nejprve k Andreji Filippoviči a
potom do kabinetu jeho excellence.

„Co je to tedy?" uvažoval sám u sebe pan Goljadkin. „Vida,
jaká hra u nás začíná? Tak vida, jaký větérek zavál?... To
není špatné; věc tedy se obrátila v nejlepší stranu," mluvil
sám k sobě náš hrdina mna si ruce a necítě pod sebou židle
radostí. „Naše záležitost je tedy praobyčejná záležitost.
Všechno se ukončí jako malichernost, nebude z toho nic. A
skutečně, nikdo ani muk, ani se neozvou, loupežníci, sedí a
pracují; výborně, výborně! Já dobrého člověka miluju,
miloval jsem a vždycky ho budu ctíti... Ostatně, je v tom i
tento... když se uváží, tenhle Anton Antonovič... strašno mu
věřit: je už příliš šedivý a stáří ho náležitě
rozviklalo. Ale nejlepší a hlavní věc je ta, že jeho
excellence neříkal nic a tak ho propustil: to je dobře, to
schvaluju! Jen Andrej Filippovič, proč ten se do toho vpletl se
svým smíchem? Co je mu do toho? Stará petlice! Vždycky mně
přijde do cesty, vždycky hledí, jak by člověku přeběhl
cestu, jako černá kočka, vždycky jde člověku napříč a
naproti; buď jde člověku naproti, nebo na příč..."

Pan Goljadkin opět se rozhlédl vůkol a opět ožil nadějí.
Nicméně cítil, že ho přece rmoutí jistá vzdálená
myšlénka, jakási nedobrá myšlénka. Napadlo ho dokonce, aby
sám nějak přistoupil k úřadnikům, aby věc předešel, buď
až půjdou z úřadu, anebo jakoby se šel ptát v nějaké
úradní záležitosti, a tak mezi řečí aby narazil na to, jaká
že je to nápadná podobnost, jaká to podivná okolnost,
paskvilná komédie, to jest aby si sám zažertoval nad tím nade
vším a takovým způsobem aby prozkoumal hloubku nebezpečí.
Sice, víme, v tiché touni zdržují se čerti, zakončil své
myšlénky náš hrdina.

Avšak to všechno si pan Goljadkin jen myslil a v čas ještě se
rozmyslil. Pochopil, že by to znamenalo sáhati přiliš daleko.
„Taková už je tvá povaha!" pravil si v duchu a lehounce se
plesknul rukou do čela. „Hned bys se rozplesal, hned jsi samá
radost! Duše pravdivá! Ne, už raději posečkáme, Jakube
Petroviči; čekat a míti strpení !"

Ale přes to, jak už jsme pravili, pan Goljadkin ožil plnou
nadějí, jakoby byl z mrtvých vstal. „Nic neškodí," myslil
si, „jakoby bylo pět set pudů s prsou spadlo! Taková věc! A
přece se zámek otvírá tak prostě. Krylov má pravdu... Pravdu
má Krylov, chlapík, veliký bajkopisec!A co se týče jeho, nu
ať si slouží a ať mu jde k duhu; jen ať nikomu nepřekáží a
nikoho se nedotýká. Ať si slouží; souhlasím a schvaluju!"

Hodiny zatím ubíhaly, letěly a než se nadáli, odbily čtyři
hodiny. Úřadování bylo ukončeno; Andrej Filippovič chopil se
klobouku a, jak bylo zvykem, všichni ostatní nasledovali jeho
příkladu. Pan Goljadkin trochu sečkal, kolik bylo třeba, a
odešel schválně poslední, když se všichni ostatní už
rozešli různými cestami.

Když vyšel na ulici, viděl se jako v ráji, tak že pocítil i
přání trochu si zajít a projíti se po Něvském prospektě.
„Vida, co znamená osud!" pravil si náš hrdina;
„neočekávaný převrat celé záležitosti. I počasí se
vyjasnilo, mrazík, sáně. A mráz hodí se ruskému člověku,
výtečně se shoduje s mrazem ruský člověk! Mám rád ruského
člověka. I sníh je, první popraška, jak by řekl myslivec;
honit nyní zajíce po první poprašce! Ech! Nu což, nic nevadí!"

Takovým způsobem vyjadřovalo se nadšení pana Goljadkina, ale
při tom stále ho ještě cosi lektalo v hlavě. Stesk? Ne stesk,
ale chvílemi se mu srdce tak sevřelo, pan Goljadkin nevěděl,
čím se utěšiti. „Ostatně počkáme nějaký den a pak se
budeme radovat. Vždyť co se vlastně přihodilo? Uvážíme to,
rozebereme. Uvažujme tedy, mladý příteli můj, nu, uvažujme.

Předně je to člověk takový, jako ty, právě takový. Co tedy
na tom? Je-li to takový člověk, mám snad proto plakat? Co je mi
do něho? Já stojím stranou; hvízdám si a dost! Stál by mně
za to! Ať si slouží! Div prý a zázrak; povídají: siamská
dvojčata... Nač bylo třeba siamských? Pravda, jsou to
dvojčata, ale vždyť i velicí mužové časem vyhlíželi jako
podivíni. Je i z dějepisu známo, že proslulý Suvorov kokrhal
jako kohout... Ovšem on to prováděl všechno z politiky; a
velicí vojevůdcové... Ale co je mně do vojevůdců? Hlavní
věc, že já jsem svůj a dost; znát nikoho nechci a ve své
nevinnosti přezírám nepřítele. Nejsem intrikán a tím se
vynáším. Jsem čist, přímý, spořádaný, laskavý,
nezlobivý..."

Náhle pan Goljadkin umlknul, zarazil se a jako list se zachvěl,
ba zavřel i oči na okamžik. Maje však za to, že předmět jeho
zděšení jest pouhá illuse, otevřel opět oči a plaše
pohlédl vpravo. Ne, není to illuse!... Vedle něho po chodníku
cupal jeho známý z dnešního jitra, usmíval se, vzhlížel mu
do obličeje a, jak se zdálo, čekal na příležitost, aby se
mohl s ním dáti do řeči. Rozmluva vsak nezačínala. Takovým
způsobem prošli mlčky asi padesát kroků. Veškera péče pana
Goljadkina záležela v tom, aby se co možná nejtěsněji
zahalil, aby se uschoval do pláště a stáhl si klobouk do očí
co možná nejhlouběji. Na dovršení urážky i plášť i
klobouk jeho přítele byly právě takové, jako jeho, zrovna
jakoby byl oblekl šaty pana Goljadkina.

„Vážený pane," ozval se konečně náš hrdina, snaže se
mluviti co možná po šeptmu a nehledě při tom na svého
přítele; „zdá se, že jdeme každý jinou cestou... Jsem skoro
o tom přesvědčen," dodal po krátké pomlčce. „Ostatně jsem
přesvědčen, že jste mně dokonale porozuměl," podotkl dosti
přísným hlasem k závěrku.

„Přál bych si," ozval se konečně přítel pana Goljadkina,
„přál bych si... vy mně zajisté odpustíte velkomyslně...
já nevím, ke komu se obrátiti zde... mé poměry — doufám,
že mně prominete mou smělost — mně se dokonce zdálo, že
jste dnes ráno, puzen soustrastí, pocítil účastenství ke
mně. Co se mne týče, já jsem hned na první pohled pocítil
náchylnost k vám, já..."

Tu pan Goljadkin v mysli projevil přání, aby se jeho nový
soudruh z úřadu provalil skrz zemi.

„Kdybych směl doufat, že vy, Jakube Petroviči, ráčíte mne
shovívavě vyslechnout..."

„Jsme... jsme tady... víte, pojďme raději ke mně,"
odpověděl pan Goljadkin; „přejděme nyní na druhou stranu
Něvského, tam nám bude pohodlněji s vámi, a potom uličkou...
přejdeme raději uličkou."

„Dobře. Pojďme tedy uličkou," pravil ostýchavě pokorný
souputník pana Goljadkina, jakoby tonem své odpovědi narážel
na to, že ho ani nenapadá, aby si vybíral a že za svých
poměrů jest hotov spokojiti se i postranní uličkou.

Co pak se týče pana Goljadkina, ten vůbec nechápal, co se s
ním děje. Nevěřil sobě. Ještě se ani nevzpamatoval od svého
leknutí.

Hlava VII.

Vzpamatoval se trochu teprve na schodech u dveří svého bytu.
„Ach já beraní hlava!" vyspílal si v mysli, „Kam jen ho to
vedu? Sám strkám hlavu do petlice. Co si pomyslí Petruška, až
nás uvidí oba pospolu? Co si ten darebák bude smět nyní
mysliti? A on je podezřívavý..." Alo bylo už pozdě káti se.
Pan Goljadkin zaklepal, dvéře se otevřely a Petruška počal
snímati pláště s hosta i s pána. Pan Goljadkin pohlédl
kradmo, jen tak okamžitě vrhl pohled na Petrušku, staraje se
proniknouti jeho tvář a uhodnouti jeho myšlénky. Ale k svému
největšímu překvapení spozoroval, že jeho sluha nemá ani
pomyšlení, aby mu divil, ba naopak jakoby byl čekal něco
podobného. Pravda, hleděl i nyní jako vlk, šilhal stranou, a
jakoby se chystal někoho snísti. „Snad jim někdo neučaroval
dnes všem?" pomyslil si náš hrdina; „nějaký běs neoběhl-li
je všechny? Něco neobyčejného musí býti dnes ve všech
lidech! Čert aby vzal takové soužení!"

Za takových myšlének a takového přemítání pan Goljadkin
uvedl svého hosta do pokoje a zdvořile ho požádal, aby sedl.
Host byl patrně v krajních rozpacích, byl velice ostýchavý,
pokorně sledoval všechny pohyby svého hostitele, lovil jeho
pohledy a dle nich, jak se zdálo, snažil se uhodnouti jeho
myšlénky. Cosi poníženého, utlačeného a ulekaného
vyjadřovalo se ve všech jeho pohybech, tak že — dovoleno-li
porovnání — velice se podobal v tu chvíli k tomu člověku,
který nemaje svého šatu, oblekl se do cizího: rukávy
vylézají nahoru, pás má skoro u týla, a přitom neustále buď
popravuje na sobě kraťounkou vestičku, nebo obchází stranou a
drží se opodál, nebo se snaží někam se schovat, tu zase všem
pohlíží do očí a naslouchá, nerozmlouvají-li lidé o jeho
poměrech, nesmějou-li se mu, nestydí-li se ho — a člověk se
červená, opadá do rozpaků i trpí jeho ctižádost...

Pan Goljadkin položil svůj klobouk na okno; ale od neopatrného
pohybu jeho klobouk sletěl na zem. Host ihned přiskočil, aby jej
zdvihl, setřel s něho prach, pečlivě jej položil na
předešlé místo, kdežto svůj klobouk položil na zem vedle
židle, na jejíž krajíček sám tichounce usedl.

Tato malinká příhoda otevřela z části oči panu Goljadkinu,
pochopil, že jest hostu velice potřeben a proto si nečinil už
nijakých starostí, jak začíti se svým hostem, ponechávaje to
všechno, jak se vlastně slušelo, jemu samému. Host však se
své strany také nic nezačínal, buď že se ostýchal, že se
trochu styděl, buď že z uctivosti čekal, až hostitel začne
— kdož ví, těžko se v něm vyznati. V tu chvíli vešel
Petruška, stanul ve dveřích a upřel oči ve zcela, opačnou
stranu, než kde se nacházeli host a jeho pán.

„Poroučíte dvě porce obědu přinést?" optal se nedbalo a
sýpavým hlasem.

„Já, já nevím... vy — ano, přines brachu dvě porce."

Petruška odešel. Pan Goljadkin vzhlédl na svého hosta. Host se
začervenal až po uši. Pan Goljadkin byl dobrý člověk a proto
po dobrotě své duše hned si sestavil theorii:

„Chuďas," pomyslil si, „a je teprve první den na místě:
utrpěl bezpochyby křivdu; možná, že celý majetek jeho jsou ty
slušné šaty na něm a poobědvat nemá zač. Vida, jaký je
ustrašený! Nic, nic neškodí, je to z části lépe...
Odpusťte, že jsem," počal pan Goljadkin: „ostatně, dovolte
především, kterak vás jmenovat?"

„Mne... mne... Jakub Petrovič," odpověděl host skoro šeptem,
jakoby se styděl a zároveň za odpuštění prosil, že také on
se jmenuje Jakub Petrovič.

„Jakub Petrovič," opakoval za ním náš hrdina, nemaje síly,
aby skryl svoje podivení.

„Ano, právě tak... Jsem váš soujmenovec," odpověděl
pokorný host pana Goljadkina, dovoliv si usmáti se a prohoditi
něco žertovného. Ale hned se zdržel a tvář jeho přijala
výraz vážný, ba i trochu polekaný, neboť spozoroval, že jeho
hostiteli nebylo nyní do žertů.

„Vy... Dovolte však, abych se vás optal, z jaké příčiny
mám čest..."

„Znaje vaši velkomyslnost a vaši dobročinnost," vpadl mu
rychle, ačkoli ostýchavým hlasem do řeči jeho host,
přivstávaje trochu na židli, „osmělil jsem se obrátiti se k
vám a prosit za vaše... přátelství a za ochranu..." dodal
host, jsa patrně v nesnázi o výraz a vybíraje slova nepříliš
lichotná a ponížující, aby tím nezadal sobě ve své
důstojnosti, také však ne příliš smělá, z nichž by
vyznívala nezdvořilá rovnost stavu. Vůbec možno říci, že
host pana Goljadkina choval se jako urozený žebrák v
záplatovaném fraku a se šlechtickým průvodním listem v kapse,
který nenabyl ještě patřičné zručnosti v nastrkování ruky.

„Uvádíte mne do rozpaků," odpověděl pan Goljadkin, dívaje
se na sebe, na stěny a na svého hosta; „čím bych vám mohl...
totiž, chci říci, jakým způsobem bych vám mohl býti
nápomocen?"

„Já jsem, Jakube Petroviči, pocítil k vám náchylnost hned,
jak jsem vás poprvé zočil a — odpusťte velkomyslně — ve
vás jsem složil svou naději, osmělil se složiti svou naději,
Jakube Petroviči. Já... já jsem zde člověk ztracený, Jakube
Petroviči, ubožák, utrpěl jsem velmi mnoho, Jakube Petroviči,
a zde opět. Když jsem zvěděl, že vy při svých obvyklých,
vrozených vám vlastnostech vaší krásné duše nosíte totéž
příjmení..."

Pan Goljadkin svraštil obočí.

„Nosíte totéž příjmení a pocházíte z téže krajiny, jako
já, odhodlal jsem se obrátiti se k vám a vyložiti vám, v
jakých nesnázích se nacházím."

„Dobře, dobře; ale opravdu, nevím, co vám odpovědít."
pravil rozpačitým hlasem pan Goljadkin. „Ale po obědě si
promluvíme o tom."

Host se poklonil; přinesli oběd. Petruška prostřel na stůl a
host spolu s hostitelem začali se nasycovat. Oběd netrval dlouho;
oba chvátali — hospodář proto, že nebyl ve své obvyklé
míře, a mimo to styděl se, že oběd byl chatrný. Styděl se
jednak proto, že by si byl přál hosta řádně nakrmit, a jednak
proto, že by byl rád ukázal, že není živ jako žebrák.

Host se své strany byl velice rozpačit a stále se ostýchal.
Když si vzal jednou chléb a snědl svou skývu, bál se už
vztáhnouti ruku po druhé skývě, ostýchal se bráti si lepší
kousky a neustále tvrdil, že vůbec nemá hlad, že oběd byl
výtečný, že jest úplně spokojen a do hrobu toho nezapomene.

Když jídlo skončilo, pan Goljadkin si zapálil svou dýmku,
druhou, přichystanou pro návštěvníky, nabídl hostu, oba si
sedli naproti sobě a host počal líčiti své příhody.

Vypravování pana Goljadkina mladšího trvalo tři, ne-li čtyři
hodiny. Kronika jeho příhod skládala se ostatně ze samých co
nejmalichernějších, ze samých tak říkaje nejnepatrnějších
okolností. Béželo o úřadní službu kdesi u zemského soudu v
provincii, o státní zástupce a předsedy soudu, o ledajaké
kancelářské intriky, o bídnou duši jakéhos písaře, o
revisora, o náhlou změnu předsednictva, o to, jak pan Goljadkin
mladší utrpěl zcela nevinně; mluvil dále o staré tetičce
své Pelageji Semenovně; o tom, jak pro různé intriky svých
nepřátel byl zbaven místa a pěšky přišel do Petrohradu, o
tom, jak se trmácel a nouzi třel zde v Petrohradě, jak marně po
dlouhou dobu hledal zde místo, všechno, co měl, utratil za byt a
za jídlo, bydlel div ne na ulici, jedl tvrdý chléb a zapíjel
svými vlastními slzami, spal na holé zemi, a konečně jak se ho
ujal jakýsi dobrý člověk, dal mu odporučení a velkomyslně mu
pomohl k novému místu. Host pana Goljadkina plakal při svém
vypravování a utíral si slzy modrým, kostkovaným šátkem,
jenž vypadal jako voskované plátno. Dokončil své vypravování
tím, že se úplně vyznal panu Goljadkinu a nezatajil, že
nejenom nemá, z čeho by byl živ a nemůže si najíti byt,
nýbrž že nemá ani prostředků na pořízení šatstva;
ukázal, že ani na boty nemohl stlouci a úřadní frak že si
vypůjčil kdesi na krátkou dobu.

Pan Goljadkin byl rozechvěn, byl opravdu dojat. Přes to, že
příhody jeho hosta byly příhody celkem pranepatrné, přece
všechna slova těchto příhod padala na jeho srdce zrovna jako
manna nebeská. Příčina byla ta, že pan Goljadkin zapomínal na
své poslední pochybnosti, pustil své srdce na svobodu a na
radost a konečně v mysli sám sebe povýšil za hlupáka.
Všechno bylo tak přirozené. Bylo-li proč se rmoutiti, proč si
působiti takový poplach!

Jest ovšem ještě jistá choulostivá okolnost — ale jaké
neštěstí; vždyť nemůže pošpiniti člověka, nemůže
poskvrniti jeho čest a zničit jebo kariéru, když člověk sám
není vinen, když sama příroda se do toho vmíchala. A k tomu
sám host prosil za ochranu, host plakal, host vinil osud, zdál se
takým bezelstným, prostým zlomyslnosti a chytráctví, ubohým,
nepatrným, a sám se patrně nyní styděl, ovšem možná i z
jiné příčiny, na př. pro nápadnou podobnost své tváře s
tváří hostitelovou.

Choval se svrchovaně spolehlivě, snažil se, aby ve všem
vyhověl hostiteli a vyhlížel tak, jako vyhlíží člověk,
jehož trápí svědomí a cítí, že se provinil před jiným
člověkem. Přišla-li na př. řeč na nějaký pochybný bod,
host ihned souhlasil s míněním pana Goljadkina. Jestliže však
omylem vyslovil nějaké míněni, jež se příčilo mínění
pana Goljadkina a potom spozoroval, že sešel s cesty, ihned
opravoval svou řeč, vysvětloval, co bylo třeba a dával na
jevo, že rozumí všemu právě tak, jako jeho hostitel, myslí
právě tak, jako on, a hledí na všechno právě takovýma
očima, jako on. Slovem host vynakládal všechnu možnou péči,
aby se zalíbil panu Goljadkinu, tak že pan Goljadkin konečně
usoudil, že jeho host jest zcela jistě člověk neobyčejně
příjemný v každém vzhledě.

Za řeči přinesli čaj; šlo na devátou. Pan Goljadkin cítil se
v neobyčejně dobré míře, rozveselil se, rozjařil se
ponenáhlu a dal se konečně do nejživější a
nejzajímavější řeči se svým hostem. Pan Goljadkin totiž,
byl-li rozveselen, rád vypravoval něco zajímavého. Tak i nyní:
vypravoval hostu mnoho o hlavním městě, o jeho zábavách a
krásách, o divadle, o klubech, o obraze Brjulova;[1] o tom, jak
dva Angličané přijeli schválně z Anglie do Petrohradu, aby se
podívali na mříž u Letního sadu a hned zase odejeli; o
úřadě, o Olsufiji Ivánoviči a Andreji Filippoviči; o tom, jak
Rusko den ode dne kráčí vstříc dokonalosti a že zde „nauky
slovesné dnes vzkvétají"; vypravoval též anekdotu, kterou
nedávno vyčetl ze „Severní Včely", pak že v Indii jest had
hroznýš neobyčejně silný; konečné se zmínil též o baronu
Brambeusu [2] atd. atd. Slovem pan Goljadkin byl úplně spokojen,
jednak proto, že byl opět zcela klidný, jednak proto, že se
nejenom nebál svých nepřátel, nýbrž byl dokonce i hotov
vyzvati je všechny na rozhodný boj; a konečně i proto, že sám
svou osobou poskytoval ochranu jinému a činil dobrý skutek.

V duchu ovšem se přiznával, že není v tu chvíli ještě
úplně šťasten, že v něm vězí ještě jeden červíček,
ovšem jen pramalinký, a hlodá i nyní jeho srdce. Mučila ho
vzpomínka o včerejším večeru u Olsufija Ivánoviče. Mnoho by
dal nyní za to, kdyby se nebylo přihodilo tak ledaco z toho, co
bylo včera. „Ostatně to nic nevadí !" rozsoudil konečně
náš hrdina a pevně se v duchu rozhodl, že budoucně se bude
chovati jak náleží a nebude se dopouštěti podobných chyb.

Poněvadž se pan Goljadkin nyní už úplně rozjařil a stal se
najednou skoro úplně šťastným, usmyslil si, že si připraví
dobrý den. Poručil Petruškovi, aby přinesl rum a připravil
punš. Host i hostitel vyprázdnili sklenici, pak i druhou. Host se
stal ještě přívětivějším, než prvé, a se své strany dal
na jevo nejeden důkaz upřímnosti a šťastné povahy, své,
čímž si ještě více získával spokojenost pana Goljadkina;
zdálo se, že se radoval jen z jeho radosti a pohlížel na něho
jako na svého pravého a jediného dobrodince.

Vzav pero a lístek papíru, poprosil pana Goljadkina, aby se
nedíval, co bude psát a potom, když dopsal, sám ukázal svému
hostiteli, co napsal. Ukázalo se, že to bylo čtyrverší,
napsané velice cituplně, jinak i krásným slohem a úhledným
písmem; složil je patrně sám laskavý host. Veršíky byly tyto:

Jestli ty mne zapomeneš, já tě chovám v paměti; na světě se
vše stát může: nezapomeň na mne ty!

Se slzami na očích objal svého hosta pan Goljadkin a jsa dojat v
nejvyšší míře, sám zasvětil svého hosta v některé
tajnosti své, při čemž se hlavně zmiňoval o Andreji
Filippoviči a Kláře Olsufjevně.

„Nu ,Jakube Petroviči, vždyť my si porozumíme," mluvil náš
hrdina k svému hostu; „my, Jakube Petroviči, budeme spolu žít
jako ryba s vodou, jako vlastní bratří; my, kamaráde, půjdeme
na to chytře, spolu budeme chytrosti vymýšlet; my se své strany
povedeme intriku proti nim... proti nim povedeme intriku. A z nich
se nikomu nesvěřuj. Vždyť tě znám, Jakube Petroviči, i
povahu tvou chápu: hned bys všechno prozradil, duše pravdivá!
Všech se jich straň, brachu!"

Host úplně souhlasil, děkoval panu Goljadkinu a na konec také
zaslzel.

„Víš co, Jášo?" pokračoval pan Goljadkin rozechvělým,
dojatým hlasem; „ubytuj se na čas u mne, Jášo, anebo na vždy
se ubytuj. My se shodneme. Co budeš dělat, brachu? Neostýchej se
a nereptej, že jest tu jistá podivná okolnost. Reptati, brachu,
jest hřích; je to věc přírody! A máť příroda je štědra,
to si pamatuj, bratře Jášo. Z lásky to pravím, z bratrské
lásky. Budeme, Jášo, vymýšleti spolu chytrosti, i my se své
strany provedeme podkopy a nosy jim utřeme."

Při druhé sklenici punše nezůstalo; vypil každý třetí i
čtvrtou sklenici a tu pan Goljadkin počal pociťovati dvojí
pocit: jeden, že jest neobyčejně šťasten, a druhý, že už
nemůže státi na nohou.

Host, rozumí se, byl pozván, aby zůstal na noc. Postel se
pořídila ze dvou řad židlí. Pan Goljadkin mladší se
vyslovil, že pod přátelským krovem spí se měkce i na podlaze,
že usne, ať je to kdekoli s pokorností a vděčností; nyní že
je v ráji, ale že za svého živobytí zkusil mnoho neštěstí a
hoře, se vším se obeznámil, všeho okusil, a — kdož zná
budoucnost? — může být, že ještě okusí.

Pan Goljadkin starší protestoval proti tomu, a počal dokazovati,
že všechnu naději sluší skládati na Boha. Host úplně
souhlasil a pravil, že nikdo, rozumí se, není takový, jako
Bůh. Tu pan Goljadkin starší poznamenal, že Turci mají pravdu
v jistém ohledu, když i ve spaní vzývají jméno Boží. Potom
podotknuv, že nesouhlasí s jistými klevetami některých
učenců, co se týče tureckého proroka Mohameda, a že ho
pokládá v jistém ohledu za velikého politika, pan Goljadkin
přešel k velice zajímavému líčení alžírské lazebny, o
které četl v jakési knížce v oddělení „směsi". Host i
hostitel mnoho se smáli prostotě Turků; nicméně byli nuceni
projeviti svůj upřímný obdiv jejich fanatismu, vzbuzovanému
opiem...

Host se počal konečně svlékati a pan Goljadkin odešel za
přehrádku, jednak z dobroty duše, protože ho napadlo, že host
snad nemá ani pořádné košile, a proto tedy aby nepřiváděl
do rozpaků člověka, jenž i bez toho mnoho vytrpěl; jednak pak
i proto, aby se přesvědčil podle možnosti, je-li tam Petruška,
aby ho vyzkoušel, rozveselil, bude-li možno, a řekl mu
přívětivé slovíčko, aby už všichni byli šťastni a
nezůstala na stole rozsypaná sůl.[3] Dlužno podotknouti, že
Petruška pořád ještě pana Goljadkina uváděl trochu do
rozpaků.

„Ty, Petře, jdi nyní spat," pravil laskavě pan Goljadkin,
vcházeje do přístěnku svého služebníka. „Nyní jdi spat a
zejtra v osm hodin mne probuď. Rozumíš, Petrušo?"

Pan Goljadkin mluvil neobyčejně měkce a laskavě. Ale Petruška
mlčel. Upravoval si v tu chvíli postel a ani se neobrátil k
svému pánovi, což by byl měl učiniti už z pouhé úcty k
němu.

„Rozuměl jsi mně, Petře?" pokračoval pan Goljadkin. „Nyní
si tedy lehni a zejtra, Petrušo, mne probuď v osm hodin;
rozumíš?"

„Ale vždyť vím; jaké řeči!" zabručel si pod nos Petruška.

„Nu, proto, Petrušo. Říkám to jen proto, abys i ty byl
spokojen a šťasten. A nyní přeju ti dobré noci. Usni,
Petrušo, usni; všichni musíme pracovat... Abys si nemyslil,
brachu, něco tento..."

Pan Goljadkin započal cosi, ale zastavil se v řeči.
„Nebude-li to přes příliš," pomyslil si; „nezašel-li jsem
příliš daleko? Ale to je vždycky tak; já vždycky přesypu."

Hrdina náš odešel od Petrušky velice s sebou nespokojený. Mimo
to hrubost a nepohnutelnost Petruškova trošku ho urazila. „S
darebou čtveračí, darebovi pán dělá cest a on ani necítí,"
pomyslil si pan Goljadkin. „Ostatně celé jejich pokolení má
takovou podlou tendenci!"

Trochu vrávoraje vrátil se do pokoje a vida, že jeho host už
leží, přisedl na minutku k němu na postel. „Ale poslechni,
Jášo, přiznej se," počal pošeptmu, jedva že udržuje hlavu
přímo: „vždyť jsi podlec, jsi vinen přede mnou? Vždyť ty,
jmenovče můj, víš, tento..." pokračoval, žertuje dosti
familiárně se svým hostem. Konečně se však s ním rozloučil
přátelsky a šel také spat.

Host zatím už zachrápal. Pan Goljadkin si lehl a usmívaje se,
šeptal si v duchu. „Ale vždyť jsi dnes opilý, přítelíčku
Jakube Petroviči, ty darebo jeden, ty Goljadko — už tvé
příjmení je takové! Nu, z čeho jsi se zradoval? Vždyť zejtra
budeš plakat, moldánky natahovat začneš; nu co si má člověk
s tebou počít?"

Tu se ozval dosti podivný pocit v celé bytosti pana Goljadkina,
cosi jako pochybnost nebo lítost. „Spustil jsem se," pomyslil
si; „ v hlavě mi víří, jsem opilý. Nezdržel jsem se, já
hlupák! Hloupostí jsem namluvil sílu, ba i chytračit jsem
chtěl. Ovšem, zapomenout a odpustit urážky je první ctnost,
ale přec je to špatné! Takové je to!"

Tu pan Goljadkin vstal, vzal svíčku a po špičkách šel se
ještě jednou podívat na svého spícího hosta. Dlouho stál nad
ním s hlubokým přemítáním. „Obraz nepříjemný! Paskvil,
hotový paskvil a konec!"

Konečně pan Goljadkin ulehl nadobro. V hlavě mu šumělo,
praskalo, zvonilo. Počal znenáhla pozbývat vědomí... snažil
se o čemsi přemýšleti, připomenouti si cosi nad míru
zajímavého, rozhodnouti cosi velice důležitého, jakousi
choulostivou záležitost, ale nemohl. Spánek sletěl na jeho
ubohou hlavu, i usnul tak, jak obyčejně spí lidé, kteří,
nejsouce tomu zvyklí, vypijou najednou pět sklenic punše na
přátelském večírku.

 Hlava VIII.

Jak obyčejně, druhého dne pan Goljadkin probudil se v osm hodin.
Procitnuv, ihned si připomněl všechny příhody včerejšího
dne — připomněl si a zaškaredil se.

„Nu tropil jsem ze sebe pěkného blázna!" pomyslil si,
přivstávaje na posteli a vzhlížeje na postel svého hosta.
Jaké však bylo jeho překvapení, když nejenom hosta, ale ani
postele, na které spal, nebylo v pokoji.

„Co je to?" div nevzkřiknul pan Goljadkin; „co by to
znamenalo? Co značí tato nová okolnost?"

Zatím, co pan Goljadkin v překvapení s otevřenými ústy
patřil na prázdné místo v pokoji, vrznuly dvéře a přišel
Petruška s čajovým podnosem.

„Kde je, kde?" promluvil jedva slyšným hlasem náš hrdina,
ukazuje prstem na místo, nabídnuté včera hostovi.

Petruška z počátku neodpovídal, ba ani nepohlédl na svého
pána a jen obrátil oči do kouta na pravo, tak že pan Goljadkin
sám byl přinucen pohlédnouti do kouta na pravo. Ostatně po
nějaké chvilce Petruška odpověděl sýpavým, hrubým hlasem,
že pán není doma.

„Hlupáku! Vždyť já jsem tvůj pán, Petruško!" odvětil pan
Goljadkin trhaným hlasem a vyvalil oči na svého sluhu.

Petruška opět neodpověděl, jen pohlédl na pana Goljadkina tak,
že tento se zapálil až po uši; pohlédl na něho s jakousi
urážlivou výčitkou, málem podobnou k nadávce. Panu Goljadkinu
až ruce sklesly. Konečně Petruška oznámil, že druhý odešel
už před půldruhou hodinou, že nechtěl čekat.

Odpověď byla pravděpodobná; bylo vidět, že Petruška nelhal,
že urážlivý pohled jeho a slovo druhý, jehož užil, byly jen
následek vší té známé hnusné okolnosti, ale nicméně
chápal, ačkoli dosti neurčitě, že tu není všechno v
pořádku a že mu osud hotoví ještě nějaký dárek, ne zcela
příjemný. „Nu, uvidíme," pomyslil si v duchu, „uvidíme,
všemu tomu přijdeme na kloub. — Ach, Bože můj!" zastenal k
závěrku již docela jiným hlasem; „proč jen jsem ho pozval,
proč jsem to všechno dělal? Vždyt sám opravdu strkám hlavu do
jejich zlodějského oka, sám si provaz na sebe pletu. Ach ty
hlavo, hlavo! Ani zdržeti se nedovedeš, abys se nepodřekl jako
chlapec nějaký, jako písařík nějaký, jako nedůstojná
chamraď nějaká, hadr, veteš nějaká prohnilá, klepno jedna,
babo jedna!... Ach vy svatí moji! I veršíky dareba napsal a z
lásky se mně vyznával! Jak bych mu tento... Jak bych mu,
darebovi, nějak zdvořile mohl ukázati na dvéře, kdyby se
vrátil? Rozumí se, jest mnoho různých obratův a způsobů. Tak
a tak, na příklad, při mém nepatrném platu... Anebo ho nějak
postrašit, že, na příklad, uváživ to a ono, jsem nucen
oznámit, že v polovině měsíce bude třeba zaplatit za byt a
stravu a peníze že se musejí dáti napřed. Hm, ne, čert to
vezmi, tak to nejde. Tím bych sebe pošpinil! Nebylo by to
delikátní. Leda nějak tak to zařídit: navésti Petrušku, aby
mu Petruška nějak zasolil, aby si ho nevšímal, nahrubil mu a
zbaviti se ho takovým způsobem? Poštvati je tak nějak na
sebe... Ne, čert to vezmi, tak také ne! Je to nebezpečno a
potom, vezme-li se to s takového stanoviska — ovšem, bylo by to
nepěkné. Zcela nepěkné! A což když nepřijde? I to nebude
dobře. Včera večer jsem se mu podřekl!... Ech, běda, běda!
Špatná je naše věc! Ach já hlava, nešťastná hlava!
Nemůžeš si zapamatovat, co se sluší, rozumu sobě do hlavy
vbít nemůžeš! Což když přijde a odřekne? Dej Bože, jen aby
přišel. Velice bych byl rád, kdy by přišel..."

Tak přemítal pan Goljadkin, srkaje svůj čaj a neustále
pohlížeje na hodiny na stěně.

„Tři čtvrti na devět; je čas, abych šel. Co tam bude, co
bude opět? Přál bych si vědít, co zvláštního se tu vlastně
tají — jejich cíl, směr, různé jejich háčky. Dobře by
bylo zvěděti, k čemu vlastně směřují všichni ti lidé a
který bude jejich první krok..."

Pan Goljadkin se nemohl déle zdržeti, odhodil nedokouřenou
dýmku, oblekl se a pustil se do úřadu, chtěje odhaliti, bude-li
možno, nebezpečí a o všem se přesvědčiti svou vlastní
přítomností. A nebezpečí hrozilo; to už sám věděl, že
nebezpečí hrozí.

„Však uvidíme... však my tomu přijdeme na kloub," mluvil pan
Goljadkin, snímaje plášť a kaloše v předsíni; „hned
pronikneme do všech těch záležitostí."

Odhodlav se jednati takovýmto způsobem, náš hrdina uspořádal
na sobě šat, přijal výraz slušný a úřadní a chtěl už
vstoupiti do sousední místnosti, když se náhle v samých
dveřích srazil se včerejším svým známým a přítelem. Pan
Goljadkin mladší, zdá se, jakoby nebyl spozoroval pana
Goljadkina staršího, ačkoli do sebe vrazili skoro nosem. Pan
Goljadkin mladší byl bezpochyby zaměstnán, spěchal kamsi, měl
na kvap; vzezření jeho bylo tak officiální, tak dělné, že se
zdálo, že každý mohl vyčísti z jehlo tváře, že je vyslán
kamsi na zvláštní rozkaz přednostův.

„Ach, to jste vy, Jakube Petroviči!" zvolal náš hrdina, chopiv
svého včerejšího hosta za ruku.

„Později, později, odpusťte, později mi to povíte," zvolal
pan Goljadkin mladší, snaže se vykročiti v před...

„Ale dovolte; vždyť jste, tuším, chtěl, Jakube Petroviči,
tento..."

„Co? Jen, prosím, rychle."

Tu se včerejší host pana Goljadkina zastavil, jakoby z
přinucení a nechtě, a nastrčil ucho až k samému nosu pana
Goljadkina.

„Musím vám říci, Jakube Petroviči, že se divím vašemu
jednání... jednání, jehož bych vlastně ani nemohl
očekávati."

„Všechno má svůj způsob. Jděte k sekretáři jeho excellence
a potom učiňte oznámení, jak se sluší a patří, panu
správci kanceláře. Máte nějakou žádost?"

„Já vskutku nevím, Jakube Petroviči! Vy mne prostě uvádíte
do rozpaků, Jakube Petroviči! Buď mne nepoznáváte, anebo
žertujete podle přirozené veselosti vaší povahy."

„Ach, to jste vy!" zvolal pan Goljadkin mladší, jako by si byl
teprve nyní jak náleží povšimnul pana Goljadkina staršího.
„Tak to jste vy? Nu což, dobře jste se vyspal?"

Tu se pan Goljadkin mladší malounko usmál — officiálně,
úřadně se usmál a dokonce ne tak, jak by se patřilo (neboť
nemůže být pochybnosti, že byl zavázán k díkům panem
Goljadkinem starším); pousmáv se tedy officiálně, úřadne,
podotknul, že ho velice těší, že se pan Goljadkin starší
dobře vyspal, pak se trochu naklonil, přestoupil nohama
několikrát na místě, ohlédl se v pravo, v levo, potom sklopil
oči k zemi, zamířil bokem do dveří a zašeptav na kvap, že
jde za zvláštním poručením, vklouznul do sousedního pokoje a
zmizel.

„Tu to máme!" zašeptal náš hrdina, zůstav na okamžik jako
zkamenělý. „Tu to máme! Takové tedy okolnosti jsou zde!" Tu
pan Goljadkin pocítil, jakoby mu mravenci lezli po těle.
„Ostatně," pokračoval v duchu, ubíraje se do své kanceláře,
„vždyť jsem už dávno mluvil o této okolnosti, už dávno
jsem tušil, že je tu na zvláštní poručení, a sice včera
jsem pravil, že ten člověk je tu na něčí zvláštní
poručení."

„Dokončil jste, Jakube Petroviči, včerejší listinu?" optal
se Anton Antonovič Sětočkin pana Goljadkina, když si usedl
vedle něho. „Máte ji zde?"

„Tady," zašeptal pan Goljadkin, hledě na svého nejbližšího
představeného trochu rozpačitým pohledem.

„Proto. Ptám se z té příčiny, že se Andrej Filippovič už
dvakrát po ní sháněl. Může se státi každou chvíli, že
jeho excellence pro ni pošle..."

„Ne, vždyť je hotova ..."

„Nu, dobře."

„Já myslím, Antone Antonoviči, že jsem vždycky konal svou
povinnost, jak náleží a jsem vždycky dbalý věcí, které mně
uloží moji představení, že pracuju o nich horlivě."

„Ano. A co tím vlastně chcete říci?"

„Já nic, Antone Antonoviči. Chtěl jsem, Antone Antonoviči,
jen vysvětlit, že já... to jest, chtěl jsem se vyjádřiti, že
časem zlý úmysl a závist nikoho neušetří a vyhledávají
pouze svou každodenní odpornou potravu..."

„Odpusťte, já vám ne zcela dobře rozumím. Na kterou osobu
nyní narážíte?"

„Chtěl jsem totiž říci, Antone Antonoviči, že kráčím
přímou cestou a opovrhuju cestami okolními, že nejsem
intrikán, a že se tím, bude-li mně dovoleno tak se vyjádři
ti, mohu zcela spravedlivě honositi."

„Ano, to je pravda a, na kolik aspoň já mohu soudit, uznávám
vaše mínění za úplně správné. Avšak dovolte, Jakube
Petroviči, i mně poznámku, že v dobré společnosti se
nedopouští dotýkati se osobností; spílá-li se mi za mé
nepřítomnosti — a koho pak nepomluví za zády? — jsem hotov
snésti to; ale přímo do očí, to už odpusťte; já aspoň,
milý pane, nestrpím, aby se mně mluvily drzosti přímo do
očí. Já jsem, milý pane, sešedivěl ve státní službě a na
svá stará kolena nedovolím, aby se mně mluvily drzosti..."

„Ale ne, Antone Antonoviči; vidíte Antone Antonoviči, vy jste
mně tuším neporozuměl dobře. Vždyť já, Antone Antonoviči,
mohu si pokládati jen za čest, když..." „Nu, prosím abyste i
nás měl za omluveny. Jsme ze staré školy. Abychom se učili
podle nové, podle vaší školy, na to je pozdě. Ve službách
vlasti stačilo nám, tuším, dosud rozumu. Jak sám snad víte,
pane můj, mám odznak za dvacetipětiletou bezúhonnou službu."

„Jsem - přesvědčen, Antone Antonoviči, jsem úplně
přesvědčen. Ale o tom jsem nemluvil; měl jsem jen na mysli
masku, Antone Antonoviči."

 „Masku?"

„Vy už opět... bojím se, že opět si vyložíte docela jinak
smysl mých řečí, Antone Antonoviči. Já rozvíjím pouze
thema, to jest chci provésti ideji, Antone Antonoviči, že lidé,
nosící masku, nejsou nyní řídkostí a že těžko nyní
poznati člověka pod maskou."

„Nu, abych vám řekl, není to zrovna nic obtížného. Někdy
je to dosti lehké a netřeba chodit dlouho hledat."

„Ne, Antone Antonoviči, víte, chci říci o sobě, že já na
přiklad beru na sebe masku jen tehda, když je jí třeba, to jest
pouze na maškarní ples a do veselých společností a míním to
doslovně, ale že se nemaskuju před lidmi každodenně, což
rozumím ve smyslu přenešeném. To je, co jsem chtěl říci,
Antone Antonoviči."

„Nu, nechme toho prozatím všeho; nemám na to ani času,"
pravil Anton Antonovič vstávaje se svého místa a sbíraje
jakési listiny, jichž potřeboval pro zprávu jeho excellenci.
„A co se vás týče, myslím, že se všecko vysvětlí svým
časem. Sám pak uvidíte, na koho si stýskati a koho viniti. A s
tím prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil od dalšího
soukromého vysvětlování a povídání, jež překáží
úřadování."

„Ale ne, Antone Antonoviči, já..." obrátil se pan Goljadkin,
trochu zblednuv, za odcházejícím Antonem Antonovičem; „já
jsem, Antone Antonoviči, nemyslil tento... Ale co je to?"
pokračoval už sám pro sebé náš hrdina, když zůstal samoten.
„Jaký vítr tady zavanul a co znamená tento nový háček?"

V tutéž chvíli, kdy zaražený a na polo zničený náš hrdina
se chystal rozřešiti sobě tuto novou hádanku, v sousední
komnatě se ozval šumot, objevil se jakýsi úřadní ruch,
dvéře se otevřely a Andrej Filippovič, jenž před malou
chvilkou odešel za služební záležitostí do kabinetu jeho
excellence, objevil se udýchaný ve dveřích a zavolal pana
Goljadkina.

Pan Goljadkin, jenž věděl, oč běží, a nechtěl nechat čekat
Andreje Filippoviče, vyskočil se svého místa, ve spěchu, jak
se sluší a patří, upravil a urovnal dokonale žádaný svazek
listin a sám se hotovil odebrati se spolu s Andrejem Filippovičem
se svými akty do kabinetu jeho excellence. Náhle skoro pod rukou
Andreje Filippoviče, jenž stál v tu dobu v samých dveřích,
vklouznul do kanceláře pan Goljadkin mladší, udýchaný a celý
uřícený od služby, s vážným, čistě úřadním vzezřením
a přímo přiběhl k panu Goljadkinu staršímu, jenž se
nejméně nadál podobného úkolu.

„Listiny, Jakube Petroviči, listiny... jeho excellence se
ráčil ptáti, máte-li je připravené," zaštěbetal polohlasem
a ve spěchu přítel pana Goljadkina staršího. „Andrej
Filippovič vás čeká."

„Vím i bez vás, že čeká," odpověděl pan Goljadkin starší
také po šeptmu a ve spěchu.

„Ne, Jakube Petroviči, to nemyslím; dokonce ne, Jakube
Petroviči; cítím s vámi, Jakube Petroviči, a jsem naplněn
účastenstvím."

„Jehož, prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil. Dovolte,
dovolte..."

„Rozumí se, přeložíte je obálkou na vrch, Jakube Petroviči,
a třetí stránku založte... Dovolte, Jakube Petroviči..."

„Ale dovolte přec..."

„Vždyť tadyhle je inkoustová skvrna, Jakube Petroviči;
všimnul jste si té skvrny?"

Tu Andrej Filippovič zavolal podruhé pana Goljadkina.

„Hned, Andreji Filippoviči, jen tuhle trochu... Ale ctěný
pane, rozumíte-li po rusky?"

„Nejlépe bude nožíčkem seškrabat, Jakube Petroviči; jen se
na mne spolehněte. Raději se toho ani nedotýkejte, Jakube
Petroviči, a na mne spolehněte... Já tuhle trochu nožíčkem..."

Andrej Filippovič po třetí zavolal pana Goljadkina.

„Ale dovolte, kde je tu jaká skvrna? Vždyť zde tuším není
nikde nijaká skvrna?"

„Ohromná, skvrna, vidíte! Tady — dovolte — tuhle jsem ji
viděl; vidíte, dovolte... jen mně dovolte, Jakube Petroviči,
já trochu nožíčkem... z účastenství k vám Jakube
Petroviči, z čistého srdce trochu nožíčkem... tak, vida a
hotovo."

Tu pan Goljadkin mladší z nenadání přemohl pana Goljadkina
staršího v okamžitém zápase, jenž mezi nimi vznikl a
rozhodně proti jeho vůli zmocnil se listiny, žádané
přednostou. Avšak místo toho, aby seškrabal skvrnu nožíčkem
z čistého srdce, jak věrolomně ubezpečoval pana Goljadkina
staršího, rychle ji složil, strčil si pod paží, dvěma skoky
se octnul vedle Andreje Filippoviče, který nespozoroval ani
jednoho z jeho kousků a letěl s ním do ředitelovy kanceláře.
Pan Goljadkin starší zůstal jako přikovaný na místě, drže v
ruce nožíček, jakoby se chystal něco škrabat...

Náš hrdina nechápal ještě náležitě své nové situace.
Nevzpamatoval se dosud. Pocítil sice ránu, ale myslil, že je to
jen tak. V strašné, nevýslovné úzkosti trhnul sebou konečně
s místa a letěl přímo do kabinetu ředitelova, prose Boha
cestou, aby to všechno vypadlo dobře. V posledním pokoji před
ředitelovou kanceláří div nevrazil do Andreje Filippoviče a
svého jmenovce. Oba se už vraceli. Pan Goljadkin ustoupil na
stranu. Andrej Filippovič byl veselý a usmíval se. Jmenovec pana
Goljadkina staršího také se usmíval, vrtěl se a chvátal
drobnými krůčky v uctivé vzdálenosti od Andreje Filippoviče a
cosi s nadšením ve tváři mu šeptal do ucha, načež Andrej
Filippovič co nejvíce blahosklonně kýval hlavou.

V jednom okamžiku náš hrdina pochopil celou situaci. Sluší
podotknouti, že jeho práce (jak později zvěděl) vynikla nade
všecko očekávání jeho excellence a byla hotova právě v
době, kdy jí bylo nevyhnutelně třeba. Jeho excellence byl
krajně spokojen. Vypravovalo se, že jeho excellence dokonce i
poděkoval panu Goljadkinu mladšímu a sice vřele poděkoval;
pravil, že si při příležitosti na něho vzpomene a nikdy ho
nezapomene...

Rozumí se, že první věcí pana Goljadkina bylo protestovat,
protestovat všemi silami, do poslední možnosti. Celý skoro bez
sebe a bledý jako smrt přiletěl k Andreji Filippoviči. Ale
Andrej Filippovič, uslyšev, že záležitost pana Goljadkina jest
čistě soukromá záležitost, oznámil mu, že ho nebude
poslouchat, podotýkaje, že nemá ani minuty svobodného času ani
na své vlastní potřeby.

Suchost tonu a příkrost odepření překvapily pana Goljadkina.
„Zkusím to raději s jiné strany... půjdu raději k Antonu
Antonoviči..."

Na neštěstí pana Goljadkina Anton Antonovič byl pryč; byl
také kdesi čímsi zaměstnán. „Vida, nebylo bez úmyslu, když
žádal, abych ho zbavil od vysvětlování a povídání!"
pomyslil si náš hrdina. „Vida, kam mířil, starý lišák! V
takovém případě nezbývá, než odvážiti se s prosbou přímo
k jeho excellenci."

Doposud bledý a cítě úplný zmatek ve své hlavě, tak že byl
v nesnázích, čeho se nejdříve uchopit, sedl si na židli.
„Bylo by neskonale lépe, kdyby to všechno bylo jen tak nějak,"
přemítal stále v duchu. „Vždyť opravdu takový ničemný
skutek byl přímo k víře nepodobný. Je to jednak nesmysl a
jednak vždyť se to ani přihoditi nemůže. Bezpochyby se mu to
jen zdálo aneb se stalo něco jiného, než co se skutečně
stalo; anebo na konec já sám jsem šel s listinou... a sám sebe
jsem tam přijal za někoho jiného... slovem, to je nemožná
věc."

Sotva že pan Goljadkin rozhodl, že jest to zhola nemožná věc,
vletěl náhle do kanceláře pan Goljadkin mladší s listinami v
obou rukou i pod paždím. Promluvil mimochodem několik nutných
slov s Andrejem Filippovičem, prohodil ještě tu a tam slůvko,
řekl laskavé slovíčko jednomu, a k druhému se obrátil po
kamarádsky, načež, nemaje patrně času na zbyt, pan Goljadkin
mladší chtěl už vyběhnouti z kanceláře, ale na štěstí
pana Goljadkina staršího zastavil se u samých dveří a dal se
mimochodem do řeči s dvěma nebo třemi mladými úřadníky, s
kterými se tu setkal náhodou. Pan Goljadkin starší přiletěl
přímo k němu. Sotva že pan Goljadkin mladší spozoroval
manévr pana Goljadkina staršího, začal se ihned starostlivě
ohlížeti, kam by mohl co nejrychleji ufouknout. Ale náš hrdina
už držel za rukáv svého včerejšího hosta. Ůřadníci,
stojící kolem obou titulárních radů, se rozestoupili a se
zvědavostí očekávali, co bude dále. Starý titulární rada
dobře chápal, že příznivé smýšlení není teď na jeho
straně, dobře chápal, že se intrikuje proti němu; tím více
bylo tedy nyní třeba zjednati si vážnosti. Okamžik byl
rozhodný.

„Nu?" ozval se pan Goljadkin mladší, dosti drze pohlédna na
pana Goljadkina staršího.

Pan Goljadkin starší jedva dýchal.

„Nevím, ctěný pane," začal, „jakým způsobem vysvětlíte
nyní své podivné chování vůči mně?"

„Nu? Pokračujte." Tu se pan Goljadkin mladší ohlédnul vůkol
sebe a mrknul na stojící vedle úřadníky, jakoby jim dával
znamení, že nyní teprve začne pravá komedie.

„Drzost a nestoudnost vašeho jednání vzhledem ke mně i v
tomto případě ještě více vás usvědčuje, ctěný pane,
nežli všechna má slova. Nespoléhejte na svou hru; vaše hra je
chatrná."

„Nu, Jakube Petroviči, nyní mně tedy povězte, jak jste se
vyspal?" odpověděl pan Goljadkin mladší, přímo hledě do
očí panu Goljadkinu staršímu.

„Vy, ctěný pane, se zapomínáte!" zvolal úplně zmatený
titulární rada, jenž už necítil pod sebou ani podlahy.
„Doufám, že změníte ton..."

„Došinko má!" pravil opět pan Goljadkin mladší, ušklíbnuv
se dosti neslušně na pana Goljadkina staršího, a náhle, zcela
neočekávaně, jakoby mu chtěl zalichotit, štípnul ho dvěma
prsty do pravé, dosti kypré tváře.

Náš hrdina vzplanul jako oheň.

Sotva že přítel pana Goljadkina staršího spozoroval, že
protivník jeho, třesa se na všech údech, němý od ztrnutí,
červený jako rak a vehnaný až do krajních mezí trpělivosti,
může se odhodlati k formálnímu útoku, ihned ho v tom
předešel způsobem co nejnestoudnějším. Popleskal ho ještě
dvakrát po tváři, polehtal ho dvakrát, pohrál si s nehybným a
od zběsilosti ztrnulým panem Goljadkinem takovým způsobem
ještě několik sekund na nemalou potěchu dívající se
mládeže, načež s drzostí, která, musila pobouřiti duši,
šťouchnul pana Goljadkina staršího do okrouhlého bříška a s
úsměvem nad míru jedovatým, daleko bijícím prohodil:
„Hlouposti, brachu Jakube Petroviči, hlouposti! Chytračit
budeme spolu, Jakube Petroviči, chytračit." Potom, dříve než
se náš hrdina mohl třebas jen trochu vzpamatovati od posledního
útoku, pan Goljadkin mladší, pousmáv se malounko na stojící
kolkolem diváky, přijal na sebe náhle opět výraz člověka
zaneprázdněného, výraz dělný, čistě officiální, spustil
oči k zemi, skrčil se, smrsknul se, a prohodiv ve spěchu „Jdu
za zvláštním poručením", mrsknul svou krátkou nožkou a
vklouzl do sousedního pokoje.

Náš hrdina nevěřil očím a dosud nebyl s to, aby se
vzpamatoval.

Konečně se vzchopil. Poznav v okamžiku, že je ztracen, že je
ponížen, že pošpinil sebe a potřísnil svou pověst, že se
stal předmětem posměchu a pohrdání za přítomnosti cizích
osob, že byl zrádně zostuzen tím, koho ještě včera počítal
za prvního a nejspolehlivějšího svého přítele, slovem, že
všecky provazy se strhaly — to poznav, pan Goljadkin rozběhl se
za svým nepřítelem. V ten okamžik už nechtěl ani
přemýšleti o svědcích svého zostuzení. „Jsou všichni
smluveni," mluvil sám k sobě, „jeden se drží druhého, a
jeden druhého štve na mne."

Avšak proběhnuv asi deset kroků, náš hrdina seznal docela
jasně, že všeliké pronásledování by bylo marné a
zbytečné, pročež se vrátil.

„Však mi neujdeš," myslil si; „padneš svým časem do pasti,
odpyká vlk ovčí slzy."

Se zlostnou chladnokrevností a s energickou rozhodností pan
Goljadkin došel k židli a usedl na ni. „Neujdeš," pravil si
opětně.

Nyní už nešlo o nějakou trpnou obranu: páchlo čímsi
rozhodným, útočným, a kdo viděl pana Goljadkina v tu minutu,
jak celý červený a jedva ovládaje své rozčilení, bodl pérem
do kalamáře, a s jakým vztekem počal psáti na papíře, ten
mohl už předem usoudit, že tato věc neprojde jen tak a nemůže
se urovnati nějakým prostým babským způsobem. V hloubi duše
své složil si jisté rozhodnutí a v hloubi srdce svého se
zapřísáhl, že je provede.

Abychom řekli pravdu, on sice ještě nevěděl docela dobře, jak
má jednati, či ještě lépe řečeno, vůbec ještě nic
nevěděl; ale to nevadilo. „Samozvanstvím a nestoudností,
milý pane, za našich dob se už nedoděláte úspěchu.
Samozvanstvo a nestoudnost, milý pane můj, nevedou k dobrému,
jen k oprátce přivádějí. Jediný Griška Otrepjev, milý pane,
dosáhl úspěchu samozvanstvím, oklamav slepý lid, a i to ne na
dlouho."

Nedbaje této poslední okolnosti pan Goljadkin se rozhodl, že
počká do té doby, dokud maska nespadne s některých tváří a
neprozradí tu a tam něco. K tomu bylo třeba, aby předně co
nejrychleji uběhl čas úřadování; do té doby náš hrdina se
rozhodl, že nepodnikne nic. Potom však, až uběhne čas
úřadování, učiní jisté opatření. A až učiní toto
opatření, pak už bude vědět, jak má jednat, jak rozvinouti
celý plán své činnosti, aby srazil roh hrdosti a rozmáčknul
zmiji, hryzoucí prach v malomocném opovržení. Dovoliti však
dráti sebe jako hadr, o nějž si otírají zablácené boty, pan
Goljadkin nemohl. K tomu nemohl svoliti, zejména v tomto
případě ne. Kdyby nebylo poslední urážky, náš hrdina snad
by se ještě odhodlal potlačiti své rozhorlení, snad by se i
tentokrát ještě odhodlal mlčet, pokořiti se a neprotestovati
příliš horlivě. Trochu by si o tom promluvil, přednesl by své
nároky, dokázal by, že je práv, pak by ustoupil o krok a potom
ještě by trochu ustoupil, pak by projevil své srozumění a
konečně, zejména kdyby protivná strana slavnostně uznala, že
on jest práv, snad by se i smířil, snad by obrátil hněv na
milost, ano — kdož ví — snad by se zrodilo opět nové
přátelství, pevné, vroucí přátelství, ještě širší,
než včerejší přátelství, tak že toto přátelství mohlo by
konečně úplně zatemniti nepříjemnost, vznikající z dosti
nemístné a nápadné podobnosti dvou osob, tak že by oba
titulární radové byli úplně spokojeni a prožili by tak do sta
let, atd.

Povíme na konec všechno: pan Goljadkin počínal už trochu
litovat, že začal hájiti sebe a právo své, začež se mu ihned
dostalo nepříjemnosti. „Kdyby on se byl pokořil," přemítal
pan Goljadkin, „kdyby řekl, že jen žertoval — odpustil bych
mu, a ještě víc bych mu odpustil, jen kdyby se k tomu hlasitě
přiznal. Ale jako hadr se nedám rozdírati. Nedal jsem se
rozdírati jinším lidem, tím méně dovolím, aby se směl o to
pokusiti člověk zkažený. Nejsem hadr; já, pane, nejsem hadr!"

Slovem, náš hrdina se rozhodl. „Vy sám, milý panečku, jste
vinen!" Rozhodl se tedy, že bude protestovat a sice protestovat
všemi silami do poslední možnosti. Takový už byl člověk!
Dát si ubližovati, k tomu nikterak nemohl svolit; tím méně
mohl dovolit, aby ho rozdírali jako hadr a k tomu ještě dovoliti
to člověku úplně zkaženému.

Nepřeme se ostatně, nepřeme se. Možná, kdyby někdo chtěl,
kdyby se na příklad někomu mermo mocí zachtělo obrátiti v
hadr pana Goljadkina, že by ho obrátil, a obrátil by ho bez
odporu a bez trestu (pan Goljadkin sám to časem pociťoval) i
vznikl by hadr a ne Goljadkin, sprostý, špinavý hadr by vznikl;
ale tento hadr by nebyl obyčejný hadr, byl by to hadr
ctižádostivý, byl by to hadr nadšený a plný citů, a třebas
jeho ctižádosti i city byly by pokorné a hluboko ve špinavých
skladkách onoho hadru ukryté, přec by to byl hadr plný citů.

Hodiny trvaly nad míru dlouho; konečně odbily čtyři. Brzy na
to všichni vstali a spolu s přednostou odebrali se domů. Pan
Goljadkin vmísil se do zástupu; zrak jeho nedřímal a on
nespouštěl s očí, koho mu bylo třeba. Konečně náš hrdina
uviděl, že jeho přítel přiběhl ke kancelářským sluhům,
kteří podávali pláště, a podle nízkého zvyku svého vrtěl
se kolem nich, čekaje, až mu podají jeho plášť. Okamžik byl
rozhodný. Pan Goljadkin s těží se protlačil zástupem, a
nechtěje se opozditi, také se počal sháněti po plášti.
Avšak sluhové podali plášť dříve příteli a soudruhu pana
Goljadkina, protože i zde už se uměl přilísati, uměl
podlézti, našeptat a provésti podlost.

Obleknuv plášť, pan Goljadkin mladší pohlédl ironicky na pana
Goljadkina staršího, počínaje si takovým způsobem zcela
otevřeně a směle naproti němu, potom se vrozenou sobě drzostí
ohlédl se kolem, oběhl — bezpochyby aby zůstavil po sobě
dobrý dojem — všechny úřadníky, prohodil slovíčko k
jednomu, druhému cosi pošeptal do ucha, uctivě zalichotil
třetímu, čtvrtému poslal úsměv, pátému podal ruku a vesele
sklouznul dolů po schodech.

Pan Goljadkin starší za ním a k nevýslovné své radosti
skutečně ho dohnal na posledním stupni a chopil ho za límec u
pláště. Zdálo se, že pan Goljadkin mladší trochu se zalekl a
pohlédl kolem sebe s rozpačitým pohledem.

„Jak vám mám rozumět?" zašeptal konečně slabým hlasem panu
Goljadkinu.

„Velectěný pane! Jste-li skutečně poctivý člověk, doufám,
že si vzpomenete na naše včerejší přátelské styky,"
promluvil náš hrdina.

„Ach, ano. Nu, jakž? Dobře jste se vyspal?"

Jazyk pana Goljadkina staršího zkameněl na okamžik vztekem.

„Já jsem se vyspal dobře... Ale dovolte, abych vám řekl,
velectěný pane, že vaše hra je nad míra spletená."

„Kdo to tvrdí? To říkají moji nepřátelé," odpověděl
trhaně ten, jenž se nazýval panem Goljadkinem a zároveň s
témi slovy nenadále se vytrhl ze slabých rukou pravého pana
Goljadkina. Vytrhnuv se, seskočil se schodů, ohlédl se kolem,
spatřil drožkáře, přiběhl k němu, sedl na drožku, a v
okamžiku zmizel panu Goljadkinu staršímu s očí.

Zoufalý a všemi opuštěný titulární rada také se ohlédl
kolem, ale druhého drožkáře tu nebylo. Pokusil se běžeti za
uprchlíkem, ale kolena mu klesala. Se sklopenou tváří, s
otevřenými ústy, zničený, skrčený, bez moci a síly opřel
se o kandelábr a zůstal tak několik minut státi na chodníku.
Zdálo se, že všechno je ztraceno pro pana Goljadkina...

Hlava IX.

Všechno patrně, ba i sama příroda se vyzbrojila proti panu
Goljadkinu; ale on dosud byl na nohou a nebyl ještě poražen.
Sám pociťoval, že není poražen. Byl hotov podniknouti boj.
Počal si s takovým citem a s takou energií tříti ruce, když
se vzpamatoval z prvního překvapení, že z pouhého pohledu na
pana Goljadkina bylo možno souditi, že neustoupí.

Nebezpečí bylo však před samým nosem, bylo očividné; pan
Goljadkin i to chápal. Ale jak se chopit onoho nebezpečí? To
byla otázka. Mihnula se v hlavě pana Goljadkina dokonce na
okamžik i myšlénka, neměl-li by to všechno prý nechat jen
tak, neměl-li by prostě ustoupit? Neboť co z toho? Nic! Zůstanu
stranou, jako by se mne netýkalo — přemýšlel pan Goljadkin
— propustím všechno mimo sebe; mne se to netýče a dost. Snad
i on se své strany ustoupí. Povrtí se, dareba, povrtí a
ustoupí. Tak to bude. Svou mírností zvítězím. A kde je
vlastně nebezpečí? A jaké nebezpečí? Přál bych si, aby mně
někdo ukázal v této záležitosti nějaké nebezpečí.
Hloupost! Praobyčejná věc!...

Tu však se chod myšlének pana Goljadkina přetrhl, slova mu
zemřela na jazyku; ba i vyspílal si za takové pomyšlení, a
usvědčil se okamžitě v nízkosti a zbabělosti za takovou
myšlénku; ale záležitost jeho se proto přece nehnula ani s
místa. Cítil, že v tuto chvíli bylo naprosto nutno odhodlati se
k něčemu, ba pociťoval, že by dal mnoho za to, kdyby mu nyní
někdo řekl, k čemu se vlastně má odhodlati. Jak to uhodnouti?
Ostatně nebylo ani kdy hádat. Pro všechen případ, aby netratil
času, vzal drožkáře a letěl domů.

„Co, jak je ti nyní?" pomyslil si sám o sobě, „jak se
ráčíte nyní cítit, Jakube Petroviči? Co budeš dělat? Co
nyní podnikneš, ty čtveráku, ty darebo? Dotáhl jsi to až do
konce a nyní pláčeš, nyní fňukáš!"

Tak dráždil sám sebe pan Goljadkin, poskakuje na sedadle
třaslavé drožky. Panu Goljadkinu působilo jakousi hlubokou
rozkoš, ba až smyslnou rozkoš, že se mohl nyní dráždit a
jítřiti takovým způsobem své rány.

„Kdyby tak nyní" — uvažoval dále — „přišel nějaký
kouzelník anebo kdyby se přihodilo nějak úřadní cestou, že
by mu řekli: Dej sem, Goljadkine, prst pravé ruky a budeme kvit;
nebude drahého Goljadkina a ty budeš šťasten, jen prst tě to
bude stát — dal bych prst, zcela jistě bych jej dal, ani bych
oko nezamhouřil... Ech, aby to čerti vzali!" zvolal konečně
zoufalý titulární rada. „Nač to všechno? Bylo třeba, aby se
to sběhlo? A sice zrovna takhle? Nebylo možno, aby se bylo
sběhlo něco jiného? Všechno bylo tak pěkně s počátku,
všichni byli spokojeni a šťastni; ale ne, musí se něco
semlít! Ale ostatně slovy se nic nepořídí. Musí se jednat!"

Takovým způsobem pan Goljadkin skoro se odhodlav na cosi,
přišel domů, chopil se bez prodlení dýmky a jal se kouřiti ze
vší síly, vypouštěje klubka dýmu na pravo i na levo,
přebíhaje ve značném rozčilení po komnatě z jednoho konce do
druhého. Petruška zatím počal prostírat na stůl. Konečně
však se pan Goljadkin rozhodl úplně, odhodil znenadání dýmku,
hodil na sebe plášť, řekl, že nebude obědvati doma, a vyběhl
ven z bytu. Na schodech dohonil ho udýchaný Petruška, drže v
ruce klobouk, jejž byl pán zapomněl. Pan Goljadkin vzal klobouk
a měl už v úmyslu nějak se ospravedlniti v očích Petrušky,
aby si snad nepomyslil něco zvláštního, jako na př., co že je
to za příhodu, že klobouk zapomněl a t. d. — ale poněvadž
se Petruškovi nezachtělo ani vzhlédnouti na pána, nýbrž hned
zase odešel, proto i pan Goljadkin bez dalšího vysvětlování
dal si klobouk na hlavu, seběhl se schodů a bruče sám pro sebe,
že se všechno snad obrátí k dobrému, a vůbec všechno se
nějak upraví (ačkoli, mimochodem řečeno, dobře cítil, jak ho
i paty zebou), vyšel na ulici, najal drožkáře a letěl k
Andreji Filippoviči.

„Ostatně nebude snad lépe až zejtra?" pomyslil si pan
Goljadkin, chápaje se provázku od zvonku u dveří bytu Andreje
Filippoviče. „Co mu také povím zvláštního? Zvláštního tu
nic není. Záležitost taková nepatrná; a vskutku vždyť je ta
záležitost opravdu nepatrná, nicotná, to jest skoro nicotná
záležitost... Tak vida, jaká je to vlastně záležitost..."

Ale náhle pan Goljadkin trhnul za zvonek, zvonek zazvonil a
uvnitř ozvaly se čísi kroky... Tu pan Goljadkin div sám sebe
neproklel, z části za svou náhlost a smělost. Nedávné
nepříjemnosti, na něž pan Goljadkin div nezapomněl pro různé
záležitosti, a výstup s Andrejem Filippovičem — to vše mu
přišlo na mysl. Utéci bylo však pozdě: dvéře se otevřely.

Na štěstí pana Goljadkina oznámili mu však, že Andrej
Filippovič domů z úřadu ani nepřijel a že doma neobědvá.

„Vím, kde obědvá; obědvá u Izmajlovského mostu," pomyslil
si náš hrdina a hrozně se potěšil. Na otázku sluhy, co má
oznámiti pánovi, odpověděl: „Víš, přítelíčku, je
dobře; já sem, přítelíčku, zajdu po druhé," a skoro s
jakousi bodrostí seběhl se schodů.

Když vyšel na ulici, rozhodl se, že povoz propustí, a zaplatil
drožkáři. Když pak drožkář požádal za přídavek, protože
prý čekal dlouho a koně k vůli jeho milosti nešetřil, dal mu
nádavkem pětáček a dosti rád; sám pak šel pěšky.

„Ovšem, věc je taková," uvažoval pan Goljadkin, „že není
možná nechati ji jen tak. Ale když se uváží, když se
důkladně uváží, nač se tu vlastně namáhat? Opravdu,
vezme-li se věc kolem a kolem, nač se mám vlastně namáhat?
Nač se lopotit, pachtit, trápiti se, mučiti se? Předně věc je
odbyta a nedá se odvolat... vždyť jí neodvolám! Uvažme jen:
přijde člověk — přijde člověk s náležitým doporučením,
řekneme způsobilý úřadník, dobrého chování, toliko
chudobný a vytrpěl různé nepříjemnosti — všelijaká
protivenství — co tedy, vždyť chudoba není neřest; mne se
tedy nic netýče, jsem stranou. Nu, opravdu, co za hlouposti?
Vyskytl se člověk, samou přírodou tak zřízený, že se
podobá jinému člověku jako dvě kapky vody, že je hotová
kopie druhého člověka: či nemá jen proto býti přijat do
úřadu?! Je-li osud, je-li pouze osud, je-li pouze slepá náhoda
tím vinna — má býti proto setřen jako veteš, má mu proto
být odepřena možnost sloužiti... Kde potom bude spravedlnost?
On je člověk nuzný, odstrčený, zalekaný; tu srdce zabolí, tu
káže soustrast, poskytnouti mu pomoci. Ano! Pěkní by to byli
představení, kdyby tak soudil?, jako já, darebná hlava! Mám to
palici! Mé hlouposti stačilo by časem pro deset lidí. Ne, ne!
Dobře udělali a Bůh jim zaplať, že dali útočiště ubohému
chuďasovi... Nu, dejme tomu, na příklad, že jsme blíženci,
že jsme se takovými narodili, že jsme bratří blíženci, a
dost — takové to je! Co je tedy na tom? Nic, pranic! Úřadníci
si mohou přivyknout, a vejde-li kdo cizí do naší kanceláře,
dojista by v takové okolnosti neshledal pranic neslušného a
urážlivého. Ba jest v tom dokonce i cosi povznášejícího: jen
si pomyšleme na příklad, že prozřetelnost boží stvořila —
hle — dva docela podobné lidi, a zbožné představenstvo,
vidouc prozřetelnost boží, poskytlo útulku dvěma blížencům."

„Ovšem," pokračoval pan Goljadkin, oddechnuv si a nachýliv
trochu hlavu, „ovšem bylo by lépe, kdyby vůbec nebylo nic
takového povznášejícího a také blíženců kdyby nebylo...
Čert aby to všecko vzal! Nač jen toho bylo třeba? Jaká
potřeba tu mohla být taková zvláštní a bezodkladná?! Pane
Bože můj! Vida, jakou kaši tu čerti zavařili! A k tomu ještě
jakou má divnou povahu, způsoby takové čtverácké, ošklivé
— takový nestyda, podlízavec, obliza, čertů Goljadkin!
Možná, že se bude nepěkně chovat a ještě mé příjmení
pošpiní, darebák. Teď abych na něho dával pozor a měl o
něho starost! Je to kříž! A ostatně co? Co je mně do něho!
Dejme tomu, že je darebák, nu, ať si je darebák; za to druhý
je poctivá duše. Nechať si bude darebák, já však budu
poctivý — a lidé řeknou, že tenhle Goljadkin je darebák, na
něho nehleďte a s druhým ho nesměšujte; ale tam ten je
poctivý, ctnostný, tichý, nezlobivý, velice spolehlivý v
úřadě a hoden povýšení v hodnosti; tak to bude! Nu dobře...
ale což když tento... což když si nás tam popletou! Vždyť on
je všeho schopen! Ach ty pane Bože můj!... Och on podstrčí
člověka, podstrčí, darebák — jako hadřík člověka
podstrčí a neuváží, že člověk není hadřík. Ach ty pane
Bože můj! Je to neštěstí!..

Takovým způsobem uvažuje a stýskaje si, běžel pan Goljadkin,
nedbaje cesty a sám skoro nevěda, kam. Vzpamatoval se na
Něvském prospektě a to jen proto, že se srazil s jakýmsi
mimojdoucím tak obratně a důkladně, až se mu v očích
zajiskřilo. Pan Goljadkin, nezdvihaje hlavy, zabručel omluvu, a
teprv tehda, když mimojdoucí, zamumlav cosi nepříliš
pochlebného, odešel už hodně daleko, zdvihl nos a rozhlédl se,
kde je a co se stalo. Rozhlédnuv se a spozorovav, že se nachází
právě vedle onoho hostince, ve kterém si odpočíval, když se
připravoval ke zvanému obědu u Olsufija Ivánoviče, náš
hrdina pocítil náhle štípání a bodání v žaludku, vzpomněl
si, že neobědval, zvaný oběd že ho dnes nikde nečeká a
proto, aby netratil drahého času, vyběhl po schodech do
restaurace, aby honem něčeho pojedl a nezameškal se. V
restauraci bylo všechno sice pořádně drahé, ale tato maličká
okolnost nezdržela tentokrát pana Goljadkina; ostatně nebylo ani
času, aby se zdržoval podobnými maličkostmi.

V jasně osvětlené síni u stolku, na kterém ležela různorodá
hromada všeho toho, čeho užívají k zákusce slušní lidé,
stál dosti hustý zástup hostí. Obchodvedoucí sotva stačil
nalévat, vydávat pokrmy, přijímat peníze a dávati nazpět.
Pan Goljadkin počkal, až dojde na něho řada, a dočkav se,
skromně vztáhl ruku k pirohu s rybí nádivkou. Pak odešel do
koutka a obrátiv se zády k přítomným, snědl s chutí piroh;
když snědl, vrátil se k bufetu, postavil na stůl talířek, a
znaje cenu, vytáhl 10 kopejek stříbra a položil je na stůl,
čekaje, až obchodvedoucí na něho vzhlédne, aby mu ukázal, že
tady leží peníze za jeden piroh atd.

„Rubl deset kopejek," procedil skrze zuby obchodvedoucí.

Pan Goljadkin se hodně podivil.

„To pravíte mně?... Já... já jsem si tuším vzal jen jeden
piroh."

„Jedenáct jste si bral," rozhodně namítl obchodvedoucí.

„Vy... na kolik mohu soudit... vy se, tuším, mýlíte... Já
jsem opravdu měl, tuším, jen jeden pirůžek."

„Já jsem počítal; bral jste jedenáct kousků. A když jste
bral, musíte platit; u nás se nic nedává za darmo."

Pan Goljadkin byl ohromen. „Co je to, dějí se kouzla nějaká
nade mnou?" pomyslil si. Obchodvedoucí čekal však na rozhodnutí
pana Goljadkina; pana Goljadkina obstoupili; pan Goljadkin už
sáhl do kapsy pro stříbrný rubl, aby honem zaplatil a tím se
zbavil dalších nepříjemností. „Když jedenáct, tak
jedenáct," myslil si, červenaje se jako rak; „co zvláštního,
že jsem snědl jedenáct pirůžků! Člověk má hlad a sní
jedenáct pirůžků; ať mu slouží ke zdraví; není se čemu
divit a čemu se posmívat..."

Náhle jakoby bylo pana Goljadkina cosi bodlo. Zdvihl oči a rázem
pochopil hádanku, pochopil celé kouzlo, v okamžiku rozřešily
se všechny jeho pochybnosti... Ve dveřích do sousedního pokoje,
skoro zrovna za zády obchodvedoucího a obličejem k panu
Goljadkinu, ve dveřích, které náš hrdina pokládal až doposud
za zrcadlo, stál jistý človíček — stál on, stál sám pan
Goljadkin — ne starý pan Goljadkin, hrdina naší povídky,
nýbrž druhý pan Goljadkin, nový pan Goljadkin.

Tento druhý pan Goljadkin nacházel se patrně v nejkrásnějším
rozmaru. Usmíval se na pana Goljadkina staršího, kynul mu
hlavou, mrkal očkama, přestupoval trochu nožkama, a pohlížel
tak, že šustne-li se co, hned zmizí, hned couvne do sousedního
pokoje a odtud snad i zadními dveřmi a odbyto... tak že
všeliké pronásledování bude marné. V ruce držel poslední
kousek desátého pirohu s rybí nádivkou, jejž před očima pana
Goljadkina strčil do úst a ještě si s chutí mlasknul.

„Zradil mne darebák," pomyslil si pan Goljadkin a zapálil se
studem jako oheň. „Ani veřejnosti se nestyděl! Zdali pak ho
kdo vidí? Zdá se, že ho nikdo nepozoruje."

Pan Goljadkin hodil na stůl stříbrný rubl tak, jakoby si byl od
něho popálil všechny prsty, a nepozoruje dosti drzého úsměvu
obchodvedoucího, úsměvu plného vítězoslávy a spokojené
moci, vybral se ze zástupu a běžel ven, na nikoho se
neohlížeje.

„Zaplať Bůh, že mne aspoň úplně nezkompromitoval!" pomyslil
si starší pan Goljadkin. „Zaplať Bůh zloději i osudu, že se
všechno ještě tak dobře urovnalo. Jen obchodvedoucí mně
nahrubil. Ale což, vždyť byl v právu! Měl dostat rubl deset
kopejek, byl tedy v právu. Že prý bez peněz nikomu nic
nedávají. Kdyby byl aspoň zdvořilejší, ničema!..

Vše to mluvil k sobě pan Goljadkin sbíhaje se schodů na ulici.
Avšak na posledním stupni se zarazil jako přimražený a náhle
se začervenal tak, že mu až slzy vstoupily do očí od návalu
uražené cti. Tak stál asi půl minuty jako sloup, pak náhle
dupnul nohou a jedním skokem se octnul na ulici a neohlížeje se,
jedva dechu popadaje, nedbaje únavy pustil se domů do
Šestilávočné ulice.

Doma, ani nesvléknuv úřadního obleku, ač bylo jeho zvykem,
seděti ve svém pokoji po domácku, ba nevzav ani své obvyklé
dýmky, sedl bez prodlení na divan, přitáhl si kalamář, vzal
péro, vyndal list poštovního papíru a počal rukou chvějící
se vnitřním rozčilením psáti následující psaní:

„Ctěný pane můj, Jakube Petroviči!

Nikterak bych se nechopil péra, kdyby mne okolnosti mé a vy sami,
ctěný pane můj, k tomu nepřinutili. Věřte, že pouze nutnost
mne přiměla, abych se dal s vámi do takového vysvětlování, a
proto především prosím, abyste tento krok můj nepokládal za
úmyslnou urážku, nýbrž jen za nezbytný následek okolností,
které nás nyní poutají k sobě."

„Tuším, tak to bude dobře, slušně, zdvořile, ačkoli
zároveň i silně a rozhodně. Urážet se tím nebude mít,
tuším, proč. A mimo to vždyť jsem v právu," pomyslil si pan
Goljadkin, přečítaje, co dosud napsal.

„... Neočekávané a podivné objevení vaše, ctěný pane
můj, za bouřlivé noci po hrubém a nezdvořilém výstupu mých
nepřátel, jichž jméno zamlčuju z pouhého opovržení, stalo
se zárodkem všech nedorozumění, panujících nyní mezi námi.
Vaše tvrdošíjná vůle, státi na svém a násilím se vedrati v
kruh mého bytí a ve všechny mé poměry v praktickém životě
vykročuje už za meze, vytknuté prostou zdvořilostí a
společenským obcováním. Mám za to, ctěný pane, že by bylo
zbytečno připomínati zde, jak jste uloupil mé úřadní listiny
a mé vlastní, poctivé jméno, abyste tím získal lásku
představených, lásku vámi nezaslouženou. Také by bylo
zbytečno připomínati zde, jak jste se úmyslně a urážlivým
způsobem vyhýbal všelikému vysvětlení, nezbytnému v takovém
případě. Konečně, abych už všechno řekl, nezmiňuju se zde
o posledním podivném, ba, možno říci, nepochopitelném
jednání vašem v kavárně. Jsem dalek toho, abych si stýskal na
marnou pro mne útratu jednoho ruble stříbra; avšak nemohu
nevyjádřiti plného svého rozhořčení při vzpomínce na
zjevný útok váš, ctěný pane, na mou čest a k tomu před
očima několika osob, mně sice neznámých, ale přece osob,
patřících k slušné společnosti..."

„Nezacházím příliš daleko?" pomyslil si pan Goljadkin.
„Nebude to mnoho? Není to příliš urážlivé? Ona narážka
na slušnou společnost na příklad?... Ale co! Nutno mu ukázati
pevný charakter. Ostatně možno mu na konec trochu zalichotit,
trochu oleje přilít. Však uvidíme:"

„...Avšak neunavoval bych vás, ctěný pane, tímto listem,
kdybych nebyl pevně přesvědčen, že šlechetnost srdečných
citů a otevřená, přímá povaha vaše ukážou vám samému
prostředky, jak by se dalo napraviti, co jste opominul, a uvésti
opět vše do starého pořádku.

V plné naději dovoluju si býti přesvědčeným, že si tento
list můj nevyložíte způsobem pro vás urážlivým, ale také
mi neodepřete písemného vysvětlení této záležitosti a sice
po mém sluhovi.

V očekávání mám čest býti, ctěný pane, váš uctivý

sluha J. Goljadkin."

„Teď je všechno dobře. Věc je skončena; došlo i na psaní.
Ale kdož je vinen? Sám je vinen: sám dohání člověka, aby
vyžadoval písemných dokumentů. A já jsem v právu..."

Když byl pan Goljadkin naposledy přečetl svůj list, složil
jej, zapečetil a zavolal Petrušku. Petruška se objevil, jak
obyčejně, s ospalýma očima a hrozně na cosi rozmrzelý.

„Tuhle, přítelíčku, vezmeš toto psaní... rozumíš?"

Petruška mlčel.

„Vezmeš je a doneseš do kanceláře; tam vyhledáš dežurního
úřadníka, gubernského sekretáře Vachramějeva. Vachramějev
je dnes dežurním. Rozumíš, co ti povídám?"

„Rozumím."

„Rozumím!. Nemůžeš říci: rozumím, pane! Optáš se na
úřadníka Vachramějeva a vyřídíš mu, že pán prý se mu
dává poroučet a uctivě ho prosí, aby se podíval do adresní
knihy naší kanceláře, kde prý nyní bydlí titulární rada
Goljadkin."

Petruška mlčel a, jak se zdálo panu Goljadkinu, trochu se usmál.

„Tedy optáš se ho, Petře, na adressu, a dovíš se, kde nyní
bydlí nově přijatý úřadník Goljadkin."

„Slyším."

„Optáš se na adresu, a odevzdáš dle té adresy toto psaní;
rozumíš?"

„Rozumím."

„A jestliže tam... kam to psaní odneseš... onen pán, jemuž
psaní dodáš... pan Goljadkin totiž... Co se směješ, balvane?"

„Nač bych se smál? Co mně po tom! Já nic. Nemám, proč se
smát."

„Nu, jestliže tedy... jestli se ten pán bude ptát, co prý
dělá tvůj pán, jak si počíná; bude-li se ptát, co prý
tento... nu vůbec, bude-li se něco ptát, ty mlč a odpověz, že
pán je prý jako vždycky a prosí od vás odpovědi,
vlastnoruční. Rozumíš?"

„Rozumím, pane!"

„Nu tak tedy řekni, že pán je jako vždycky, že prý je
zdráv a právě se chystá někam na návštěvu; a od něho že
prosím odpovědi písemné. Rozumíš?"

„Rozumím."

„Nu, jdi."

„I tu ještě má člověk práci s tím balvanem. Směje se,
směje a dost. Čemu se směje? Nu dočkal jsem se bědy, dočkal
jsem se takovým způsobem bědy! Ostatně možná, že se obrátí
všechno k dobrému... Ten dareba bude se nyní jistě dvě hodiny
loudat, ještě někam zapadne... Ani ho člověk poslat nikam
nemůže. Taková nehoda!... taková nehoda člověka stihne!..."

Hrdina náš, cítě takovým způsobem v plném rozsahu svou
nehodu, odhodlal se, že bude dvě hodiny passivně očekávati
návrat Petruškův. Asi hodinu chodil po světnici, kouřil, potom
odložil dýmku a sedl k jakési knížce, pak si lehl na divan,
potom se opět chopil dýmky a na konec začal opět přecházeti
po světnici. Chtěl také o čemsi uvažovat, ale uvažovati
nemohl rozhodně o ničem. Konečně agonie passivního stavu
vzrostla do posledního stupně a pan Goljadkin se odhodlal, že se
chopí posledního prostředku.

„Petruška přijde teprve asi za hodinu," pomyslil si; „klíč
možno odevzdati podomkovi a sám já zatím tento... já zatím
prozpytuju svou záležitost, sám ze své strany prozpytuju onu
záležitost."

Netratě času a spěchaje, aby prozpytoval svou záležitost, pan
Goljadkin vzal klobouk, vyšel z pokoje, zavřel byt, zašel k
podomkovi, odevzdal mu klíč spolu s desetníkem — pan Goljadkin
stal se jaksi nápadně štědrým — a zamířil tam, kam mu bylo
třeba. Pan Goljadkin šel pěšky, nejprve k Izmajlovskému mostu.
Cestou minulo půl hodiny.

Když přišel k cíli své pouti, vstoupil přímo do dvora
známého domu a pohlédl na okna příbytku státního rady
Berendějeva. Kromě tří oken, zavěšených červenými
záclonami, všechna ostatní okna byla tmavá.

„Olsufij Ivánovič patrně nemá dnes hostí," pomyslil si pan
Goljadkin; „jsou nyní bezpochyby všichni sami doma."

Chvilku náš hrdina stál na dvoře a už se chtěl k něčemu
rozhodnouti. Avšak nebylo mu patrně souzeno, aby se rozhodl. Pan
Goljadkin se vzdal původní myšlénky, máchnul rukou a vrátil
se na ulici.

„Nikoliv, sem jsem neměl chodit. Co bych tu dělal?... Raději
nyní tento... raději půjdu, a osobně prozkoumám záležitost."

Tak se rozhodnuv, pan Goljadkin se vydal na cestu ke své
kanceláři. Cesta nebyla krátká, kromě toho bylo strašné
bláto, a mokrý sníh valil se hustými kločky. Ale pro našeho
hrdinu, zdá se, nebylo v tu chvíli nijakých obtíží. Zmokl, je
pravda, řádně zmokl a nemálo byl zablácen. „Ale," pomyslil
si, „neškodí; aspoň cíl bude dostižen."

A skutečně pan Goljadkin se už přibližoval k svému cíli.
Černá hromada ohromné erární budovy už se černala v dáli
před ním. „Stůj," pomyslil si náhle, „kam jdu a co tu budu
dělat? Pravda, dovím se snad, kde bydlí; ale Petruška se
dojista mezi tím už vrátil a přinesl mně odpověď. Tak jen
zbytečně tratím svůj drahý čas, vždyť už tak jsem utratil
množství svého času. Ale nic nevadí; všecko se dá ještě
napravit. Anebo, což abych zašel k Vachramějevu? Ne, ne, raději
později... Ech, nebylo ani třeba odcházeti z domu. Ale, co si
počnu, taková už je má povaha! Zvyk takový, že, ať je třeba
nebo ne, věčně se snažím, předběhnouti ku předu... Hm...
kolik pak je hodin? Jistě už devět. Petruška se může vrátit
a nezastané mne doma. Udělal jsem pěknou hloupost, že jsem
odešel... Ech, opravdu, nadělení!"

Upřímně se takovým způsobem přiznav, že provedl pořádnou
hloupost, vydal se na zpáteční cestu do Šestilávočné ulice.
Přiběhl domů unavený, ztýraný. Hned od podomka zvěděl, že
se Petruškovi ani nezdálo, aby se vrátil.

„Tu to máme; vždyť jsem to předvídal," pomyslil si náš
hrdina; „a je už devět hodin. Takový darebák! Sedí někde a
pije! Pane Bože můj! Dostal se mně pěkný den za podíl!"

Takto uvažuje a stýskaje sobě, pan Goljadkin otevřel si byt,
rozsvítil, svlekl se úplně, vykouřil dýmku, a utrmácený,
unavený, zemdlelý, hladový ulehl si na divan, očekávaje
Petrušku. Svíčka hořela mdle, světlo se míhalo po
stěnách... Pan Goljadkin hleděl hleděl, přemýšlel,
přemýšlel a konečně usnul, jako zabitý.

Probudil se už pozdě. Svíčka úplně skoro dohořela, čadila a
jen jen že ještě nezhasla. Pan Goljadkin vyskočil, sebral
myšlénky a připamatoval si všechno, rozhodně všechno. Za
přehrádkou ozýval se silný chrapot Petrušky. Pan Goljadkin
přiskočil k oknu — nikde ani světélka. Otevřel okeničku —
ticho; město jako by bylo vymřelo — spí. Jsou tedy dvě nebo
tři hodiny; opravdu: hodiny za přehrádkou hrkly a odbily dvě.
Pan Goljadkin vrhl se za přehrádku.

Po dlouhém namahání probudil jakž takž Petrušku a konečně
se mu podařilo, že Petruška sedl na posteli. V tu chvíli
svíčka zhasla docela. Uplynulo deset minut, než pan Goljadkin
našel jinou svíčku a rozsvítil ji. Za tu dobu Petruška usnul
znova.

„Darebáku, ničemo!" rozmrzel se pan Goljadkin, znova ho
probouzeje; „vstaneš-li pak, probudíš-li se?"

Po půlhodinném namahání pan Goljadkin dosáhl konečně toho,
že jeho sluha úplně procitl, a vytáhl ho z přístěnku do
světnice. Tu teprve náš hrdina spozoroval, že Petruška byl,
jak se říká, na mol opilý a jedva stál na nohou.

„Ničemo," vykřikl pan Goljadkin, „loupežníku! Hlavu jsi
mně srazil! Bože, kam jen mé psaní pohodil? Ach ty, Stvořiteli
můj, což jestliže... A proč jen jsem je psal? Bylo mně ho
třeba psát? Rozdováděl jsem se, já hlupák, se svou
ctižádostí! Také se mně zachtělo ctižádosti! Tu máš
ctižádost, hlupáku, tu je tvá ctižádost... Nu, ty! Kam jsi
dal psaní, loupežníku? Komu's je odevzdal?"

„Nikomu jsem nedával žádného psaní; neměl jsem žádné
psaní... když chcete vědít!"

Pan Goljadkin v zoufalství zalomil rukama.

„Poslouchej, Petře... poslechni, slyš mne..."

„Poslouchám."

„Kam jsi šel? Odpověz..."

„Kam jsi šel? K hodným lidem jsem šel! Kam bych chodil?"

„Ach ty, pane Bože můj! Napřed kam jsi šel? Byl jsi v
kanceláři?... Poslouchej, Petře, jsi snad opilý?"

„Já opilý? Ať s tohoto místa nesejdu, ani co by za ne... za
nehet..."

„Ne, ne, to neškodí, že jsi opilý... Ptal jsem se jen tak; to
je dobře, že jsi opilý; nic proti tomu nemám, Petrušo,
pranic... Snad jsi jen tak pozapomněl, ale všechno dobře víš.
Nuže, vzpomeň si, byl jsi u Vachramějeva, úřadníka -— byl,
nebo ne?"

„I nebyl, a žádný takový úřadník není. Ať s toho
místa..."

„Ne, ne, Petře! Vždyť já nic neříkám, Petrušo. Vidíš
přece, že nic neříkám... Co na tom. Venku je zima, sychravo
— nu trochu jsi se napil, což na tom? Já se nezlobím. Já sám
jsem se dnes, brachu, také napil... Jen se přiznej, vzpomeň si,
brachu: byl jsi u úřadníka Vachramějeva?"

„Nu, když tak, když tedy takhle mluvíte, tedy byl jsem, ať
třebas s tohoto místa..."

„Nu, dobře, Petrušo, dobře, že jsi byl. Vidíš, že se
nezlobím... Nu, nu," pokračoval náš hrdina, ještě více
udobřuje svého sluhu, třepaje mu na rameno a usmívaje se:
„nu, zunknul jsi, darebo, trochu... za desetník jsi zunknul, ne?
Šibale! Nu, neškodí, vždyť vidíš, že se nezlobím... Já se
nezlobím, brachu, nezlobím se..."

„Ne, já nejsem šibal, mluvte si, co chcete... Jen k hodným
lidem jsem si zašel, ale šibal nejsem a nikdy jsem šibalem
nebýval..."

„Ach ne, ne, Petrušo! Jen poslechni, Petře; vždyť ti
nespílám, pravím-li, že jsi šibal. Pravím to jen proto, abych
tě potěšil, ve šlechetném smyslu to pravím. Vždyť řekne-li
se, Petrušo, některému člověku, že je šibal, že je
čtverák, činí se mu tím čest, jako by se řeklo, že se
nezmýlí, že se nedá nikomu napálit. Mnohý člověk to má
rád... Nu, nechme toho tedy! A nyní mně pověz, Petrušo,
otevřeně, bez utajování, jako příteli... byl jsi u
Vachramějeva, úřadníka, a dal ti adresu?"

„Byl, i adresu mně dal. Hodný úřadník! ,Tvůj pán —
povídal při tom — je také hodný člověk, velice hodný
člověk — povídal mi; — vyřiď mu — povídá — mé
poručení, svému pánu, poděkuj mu — povídá — a řekni,
že ho mám rád, že si — povídá — velice vážím tvého
pána. Protože — povídá — tvůj pán, Petrušo, je hodný
člověk — povídá — a ty — povídá — jsi také hodný
člověk, Petrušo; tak tedy..."

„Ach ty, Pane, Bože můj! A což adresa, kde je adresa! Ty
Jidáši jeden!" — Poslední slova pan Goljadkin pronesl skoro
šeptem.

„I adresu... i adresu mně dal."

„Dal? Nu, kde tedy bydlí Goljadkin, úřadník Goljadkin,
titulární rada?"

„A Goljadkina najdeš — povídá — v Šestilávočné ulici.
Jak přijdeš — povídá — do Šestilávočné ulice, tak hned
na pravo na schodiště a do třetího poschodí. A tam —
povídá — najdeš Goljadkina."

„Darebáku!" vzkřikl konečně náš hrdina, jenž pozbyl
poslední špetky trpělivosti. „Loupežníku jeden! Vždyť to
jsem já; ty mluvíš o mně. Já však se ptám na druhého
Goljadkina, o tom druhém mluvím, darebáku!"

„Inu, jak je vám libo! Co já? Jak je vám libo..."

„A psaní, kde je psaní?"

„Jaké psaní? Nebylo žádného psaní, ani jsem neviděl
nijakého psaní."

„Kam jsi je poděl, ty šibale!"

„A, odevzdal... odevzdal jsem psaní. Že prý se dává
poroučet, abych — povídá —vám poděkoval; tvůj pán —
povídá — je hodný pán. Vyřiď mé poručení — povídá
— svému pánovi."

„A kdo ti to řekl? To ti Goljadkin řekl?"

Petruška se trochu zamlčel a ušklíbl se celými ústy, dívaje
se pánovi přímo do očí.

„Poslouchej, ty loupežníku!" počal pan Goljadkin celý
udýchaný a vztekem jako bez sebe: „co's to udělal se mnou?
Mluv, co's udělal se mnou? Zařezal jsi mne, loupežníku, hlavu
jsi mi uťal, Jidáši jeden!"

„Inu, jak je vám libo! Co já!" odpověděl Petruška rozhodným
hlasem a couvl za přehrádku.

„Sem pojď, sem pojď, loupežníku!"

„E nepůjdu k vám nyní, docela nepůjdu. Co já! Půjdu si k
dobrým lidem... Dobří lidé žijí poctivě, dobří lidé
žijí bez falše; a nikdy jich nebývá po dvou..."

Panu Goljadkinu zledovatěly ruce i nohy a dech se mu zkrátil...

„Ano, pane," pokračoval Petruška, „jich nikdy nebývá po
dvou, Bohu a poctivým lidem neubližují..."

„Ty ničemo, ty's opilý! Jdi spat nyní, loupežníku jeden! A
zejtra, počkej, dostaneš," řekl pan Goljadkin jedva slyšným
hlasem. Co se týče Petrušky, ten ještě cosi zabručel; pak
bylo slyšet, jak ulehl na postel, až zapraskala, táhle zívl,
protáhl se a konečně zachrápal spánkem nevinnosti, jak se
říká.

Pan Goljadkin zůstal polomrtvý. Chování Petruškovo, jeho
velice podivné, ačkoli vzdálené narážky, pro které tedy
nebylo možno se zlobit, a to tím více, že mluvil člověk
opilý; konečně celý ten nebezpečný obrat, jaký přijímala
jeho záležitost: to všechno otřáslo panem Goljadkinem až do
základů.

„Že mne napadlo kárati ho v noci," pravil si náš hrdina,
třesa se na celém těle následkem jakéhosi chorobného pocitu.
„Bylo mně třeba pouštěti se do hádky s opilým člověkem!
Jakého smyslu se může člověk nadíti od opilce. Ať řekne, co
řekne, samý nesmysl. Ale nač pak to vlastně narážel,
loupežník? Pane Bože můj! Proč jen jsem to psaní psal? Sám
jsem se zahubil, sám jsem se zavraždil! Nebylo možno mlčet!
Musil jsem tlachat hlouposti! Bylo mně toho třeba! Záhuba mně
hrozí, jako s hadrem se mnou jednají, ale ne: se svou
ctižádostí lezu, že má čest při tom trpí, že svou čest
musím zachránit! Hotový samovrah!"

Tak mluvil k sobě pan Goljadkin, sedě na divaně a neodvažuje se
hnouti sebou strachem. Náhle jeho oči pohlédly na jistý
předmět, jenž vzbudil v nejvyšší míře jeho pozornost. S
bázní, aby nebyl pouhou illusí, pouhým klamem fantasie
předmět, jenž vzbudil jeho pozornost, vztáhl k němu ruku s
nadějí, s bojácností, s nevylíčitelnou zvědavostí... Ne,
není to klam, není to illuse! Psaní, vskutku psaní, zcela
jistě psaní a jemu adresované. Pan Goljadkin zdvihl psaní se
stolu. Srdce mu strašně zatlouklo.

„To jistě přinesl ten darebák," pomyslil si; „položil je
sem a potom zapomněl; jistě tak se to přihodilo..."

Psaní bylo od úřadníka Vachramějeva, mladého soudruha a kdysi
přítele pana Goljadkina.

„Ostatně tušil jsem to hned," pomyslil si náš hrdina, „a co
je ve psaní, také tuším."

Psaní znělo následovně:

„Velectěný Pane, Jakube Petroviči!

Váš sluha je opilý a nemohu z něho dobýti rozumného slova; z
té příčiny odpovídám raději písemně. Spěchám, abych vám
oznámil, že jsem hotov vyhověti žádosti, na mne vznesené a
záležející v tom, abych odevzdal známé vám osobě psaní;
vykonám to správně a přesně. Bydlí pak ona osoba, vám dobře
známá, která mně nyní nahradila přítele, a jejíž jméno
zde zamlčuju (protože nechci zbytečně očerňovat pověst
úplně nevinného člověka), spolu s námi, v bytě Karoliny
Ivánovny a sice v témž pokoji, kde dříve, když vy jste u nás
přebýval, ubytoval se pěchotní důstojník, jenž sem přijel z
Tambova. Ostatně osobu onu můžete nalézti všude mezi
poctivými a čistosrdečnými lidmi, což by se o jiných říci
nemohlo. Svůj styk s vámi hodlám ode dneška přerušiti; není
mně také možno, abych setrval v přátelském tonu a bývalém
souhlasném způsobu naší kollegiálnosti, a proto vás prosím,
velectěný pane, abyste mi hned, jak obdržíte toto mé
upřímné psaní, zaslal dva ruble stříbra, které mně
náležejí za břitvy zahraniční práce, jež jsem vám prodal
— jestliže se pamatujete — před sedmi měsíci na dluh,
ještě za doby, když jste bydlel s námi u Karoliny Ivánovny,
kteréž si vážím z hloubi duše své. Jednám tak proto, že
jste dle vypravování rozumných lidí pozbyl citu pro čest a
dobrou pověst a stal se nebezpečným pro mravnost nevinných a
nezkažených lidí; neboť některé osoby nežijí dle pravdy a
mimo to jich slova jsou faleš a jich poctivé vzezření jest
podezřelé. Vždy a všude se najdou lidé způsobilí, aby se
zastali uražené Karoliny Ivánovny, kteráž bývala vždycky
chování mravného, za druhé jest ženština poctivá a k tomu
slečna, třebas ne mladá, ale za to z dobré zahraniční rodiny.
Žádaly mne některé osoby, abych se o tom zmínil ve svém
psaní mimochodem; zmiňuju se však o tom i svým jménem. Na
všechen způsob dovíte se všechno svým časem, nedovědel-li
jste se nyní přes to, že jste si dle vypravování rozumných
lidí způsobil smutnou pověst po všech koncích hlavního města
a proto jste mohl, velectěný pane, obdržeti už na mnohých
místech náležité o sobě zprávy. K závěrku tohoto listu vám
oznamuju, velectěný pane, že známá vám osoba, jejíž jméno
zde nepřipomínám ze známých šlechetných příčin, těší
se značné vážnosti u lidí dobře smýšlejících; mimo to
jest povahy veselé a příjemné, těší se úspěchům jak v
úřadě, tak i mezi všemi dobře smýšlejícími lidmi, stojí
věrně ve slovu i přátelství a neubližuje za zády těm, s
kým se do očí nachází v poměrech přátelských.

Na všechen způsob zůstávám váš oddaný sluha

N. Vachramějev.

P. S. Svého sluhu vyžeňte; je opilec a působí vám věrojatně
mnoho klopot. Vezměte si místo něho Jevstafija, který dříve
sloužíval u nás a nyní je bez místa. Nynější váš sluha je
nejen opilec, nýbrž kromě toho i zloděj, neboť ještě minulý
týden prodal libru rozsekaného na kousky cukru Karolíně
Ivánovně za sníženou cenu, což dle mého domnění nemohl
učiniti jinak, než že vás okrádal lstivým způsobem po
malých částkách za různých dob. Píšu vám to, protože vám
přeju dobra přes to, že některé osoby umějí pouze urážet a
klamat všechny lidi, zejména poctivé a nadané dobrou povahou;
mimo to po straně je pomlouvají a líčí s docela opačné
stránky jedině ze závisti a proto, že samy sebe nemohou nazvati
takovými. V."

Náš hrdina, když byl dočetl psaní Vachramějeva, zůstal
dlouho ještě na divaně v nehybném položení. Jakési nové
světlo pronikalo skrze nejasnou a záhadnou mlhu, jež ho
obestírala už dva dni. Náš hrdina počínal trochu chápat...
Pokusil se vstáti s divanu a projíti se jednou nebo dvakrát po
pokoji, aby se osvěžil, sebral trochu své rozptýlené
myšlénky, soustředil je na určitý předmět, a potom, až se
trochu sebere, aby náležitě uvážil svou situaci.

Ale když chtěl přivstat, sklesl slabostí a mdlobou opět na
staré místo. „Ovšem, vždyť jsem to už dříve předvídal;
ale co to vlastně píše, a jaký je přímý smysl jeho slov? Nu,
smysl jejich snad znám, ale kam to povede? Kdyby řekl přímo: je
to tak a tak a vyžaduje se to a to; nu já bych mu vyhověl. Ale
věc přijímá velmi nepříjemný obrat. Ach, kdybych se co
nejrychleji mohl dočkat rána a probrati se k samé věci! Nyní
ovšem vím, co dělat. Odpovím, že tak a tak, že jsem volný se
dorozumět, své cti že neprodám a jestliže tento... tedy
třebas. Ale proč on, proč ona známá osoba, ona nešťastná
osoba se k tomu připletla? Proč jen ta se k tomu připletla? Ach,
kdyby už bylo ráno! Zatím o mně roztrouší klevety,
intrikujou, pracují proti mně! Hlavní věc však, abych netratil
času; nyní, na příklady mohu napsat odpověď a zmíniti se v
ní, že tak a tak a že tedy jsem ochoten to a to. A zejtra, než
se rozední, ji odešlu; sám pak hezky časně tento... a se své
strany vyjdu jim na odpor, abych je předešel, ptáčky... Och,
pomluví mne, jistě mne pomluví!"

Pan Goljadkin přitáhl si papír, vzal péro a napsal
následující poslání za odpověď na psaní gubernského
sekretáře Vachramějeva:

„Velectěný pane, Nestore Ignaťjeviči!

S žalostným pro mé srdce podivením přečetl jsem urážlivé
vaše psaní, neboť jasně vidím, že pode jménem jistých
nespolehlivých osob a jiných lidí se lživou šlechetností
rozumíte mne. S opravdovým zármutkem pozoruju, jak rychle,
úspěšně a jaké daleké kořeny zapustila kleveta na úkor
mého štěstí, mé cti a mého dobrého jména. Je to tím
žalostnější a urážlivější, že i poctiví lidé s opravdu
šlechetným smýšlením a hlavně lidé, nadaní přímou a
otevřenou povahou, opouštějí zájmy šlechetných lidí a lnou
nejlepšími vlastnostmi svého srdce ke zhoubné mšici, která se
na neštěstí za našich těžkých a nemravných dob rozplodila
silně a do krajnosti škodlivě. Dodatkem oznamuju, že
připomenutý vámi dluh, totiž dva ruble stříbra, pokládám za
svatou povinnost svou vám zaplatiti v úplnosti.

Co pak se týče, velectěný pane, vašich narážek,
týkajících se známé osoby ženského pohlaví, jejích
úmyslů, rozpočtů a různých cílů, přiznám se vám,
velectěný pane, že jsem neurčitě a nejasně porozuměl oněm
narážkám. Dovolte mi, velectěný pane, abych své šlechetné
smýšlení a své dobré jméno směl zachovati neposkvrněné. Na
všechen způsob jsem hotov dorozuměti se osobně, dávaje
přednost určitému osobnímu dorozumění před písemným a mimo
to jsem hotov ke smírným, rozumí se pro obé strany závazným
úmluvám. Za tím účelem prosím vás, velectěný pane, abyste
oznámil oné osobě, že jsem ochoten osobně se dohodnouti, a ji
zároveň požádal, aby mně určila dobu a místo, kde bychom se
mohli shledati.

Trpko mně bylo, velectěný pane, když jsem četl narážky na
to, jako bych vás byl urazil, jako bych byl zradil naše bývalé
přátelství a vyjadřoval se o vás nepříznivě. Připisuju to
všechno nedorozumění, hnusné klevetě, závisti a
nepřejícnosti těch, koho spravedlivě mohu nazvati svými
nejkrutějšími nepřátely. Avšak oni patrně nevědí, že
nevinnost je silná už svou nevinností, že nestoudnost, drzost a
duši pobuřující familiárnost jistých osob dříve nebo
později zaslouží si pečeť všeobecného opovržení, a že ony
osoby zahynou nejinak, než svou vlastní nešlechetností a
zkažeností srdce.

K závěrku prosím vás, velectěný pane, abyste oznámil oněm
osobám, že podivný nárok jejich a nešlechetná, fantastická
touha — vytlačiti jiné z mezí, kteréž zaujímají svou
existencí na tomto světě, a zabrati jejich místo — jsou hodny
podivu, opovržení, politování a mimo to i blázince; že kromě
toho takové jednání je přísně zakázáno zákonem, což jest
dle mého mínění zcela spravedlivé, neboť každý má býti
spokojen svým vlastním místem. Všechno má meze, a je-li toto
žert, jest to žert neslušný, neboť mohu vás ubezpečiti,
velectěný pane, že myšlénky mé o svých místech, které jsem
vyložil výše, jsou čistě mravní.

Na všechen způsob mám čest zůstati váš uctivý sluha

Jak. Goljadkin."

Hlava X.

Vůbec možno říci, že události včerejšího dne otřásly
pana Goljadkina do základů. Spal náš hrdina velmi špatně,
t.j. nemohl úplně usnout ani na pět minut, jako by mu byl
nějaký čtverák nasypal rozřezaných štětin do postele. Celou
noc strávil v jakémsi polospánku a polobdění, převracel se s
jedné strany na druhou, s jednoho boku na druhý vzdychaje a
hekaje, na okamžik usínaje a za minutku opět se probouzeje, a ke
všemu tomu družily se jakási podivná tesklivost, neurčité
vzpomínky, šeredné sny — slovem všechno, co jen možno
nalézti nepříjemného.

Tu se mu zjevovala v jakémsi divném, záhadném přítmí postava
Andreje Filippoviče, suchá postava, zlostná postava, se suchým,
krutým pohledem a s tvrdě uctivými domluvami. A sotva že se pan
Goljadkin počal blížiti k Andreji Filippoviči, aby se mu
nějakým způsobem, ať si už tak nebo onak omluvil a dokázal
mu, že není dokonce takový, jak ho vylíčili jeho nepřátelé,
nýbrž že je takový a takovým ba jest nadán kromě svých
obyčejných, vrozených vlastností také ještě tím a tím:
ihned se objevila známá svými nenáležitými úmysly osobnost a
nějakým svrchovaně rozčilujícím způsobem najednou zmařila
všechny úmysly pana Goljadkina a hned, před samýma očima pana
Goljadkina nadobro očernila jeho pověst, zašlapala do bláta
jeho ctižádost a hned na to zaujímala jeho místo v úřadě i
ve společnosti.

Tu zase svěděla hlava pana Goljadkina pro jakousi šňupku,
kterou nedávno obdržel a poníženě přijal, pro šňupku,
které se mu dostalo buď ve společnosti nebo kdesi při
úřadním zaměstnání, a proti níž bylo těžko protestovat. A
zatím, co si pan Goljadkin počínal lámat hlavu nad příčinou,
pro kterou je mu vlastně těžko protestovat proti té či oné
šňupce, sama myšlénka o šnupce počala se nepozorovaně
přelévati v nějakou jinou formu, ve formu nějaké známé
malinké nebo i dosti značné podlosti, kterou viděl, slyšel,
nebo sám nedávno provedl, a sice provedl často nikoli z podlého
důvodu anebo z nějakého podlého úmyslu, nýbrž jen tak —
někdy na příklad náhodou za příležitosti, z delikátnosti,
jindy zase následkem své úplné bezbrannosti a konečně i
proto... proto... slovem pan Goljadkin už dobře věděl, proč?

Tu se pan Goljadkin červenal i ve snu a potlačuje svůj stud,
bručel si, že v takovém případě na příklad možno bylo
prokázati pevnost charakteru, ano bylo možno prokázati značnou
pevnost charakteru, ale hned se mu namanula otázka, co že je
vlastně pevnost charakteru? Jak ji chápat?

Nejvíce však popouzelo pana Goljadkina a rozčilovalo ho, že i
zde, i v takový okamžik nezbytně se objevovala — ať si na
pozvání nebo bez pozvání — známá svou nemožností a
paskvilností svých záměrů osobnost a také přes to, že věc,
tuším, byla jasná, bručela své poznámky s nezdvořilým
úsměvem, jako na příklad: „kam pak zde mluvit o pevnosti
charakteru! Kde pak já nebo ty, Jakube Petroviči, můžeme mluvit
o pevnosti charakteru..."

Pak se opět zdálo panu Goljadkinu, že se nachází v jakési
krásné společnosti, známé svým vtipem a ušlechtilým tónem
všech osob, z nichž se skládala; že i on, pan Goljadkin, se
vyznamenal laskavostí a vtipem, že si

Showing first 200,000 characters. Full text: gutenberg.org/ebooks/37525